ECLI:CZ:US:2008:1.US.351.08.1
sp. zn. I. ÚS 351/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem AK Schlesinger a Martének, advokáti, v. o. s., Slovákova 11, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 9 Afs 87/2007, a rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 30 Ca 155/2005, a ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 30 Ca 156/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 7. 2. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných ve správním soudnictví.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudkům Krajského soudu v Brně, jimiž byly zamítnuty žaloby stěžovatele proti blíže specifikovaným rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny. Jak stěžovatel blíže uvedl, namítal v kasační stížnosti, že se krajský soud nevypořádal se všemi důkazy, které stěžovatel v řízení uplatňoval, čímž měl krajský soud vyvolat nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí. Konkrétně stěžovatel namítal - a tuto námitku zopakoval i v ústavní stížnosti -že krajský soud se vypořádal jen s těmi důkazy, které chronologicky bezprostředně souvisely s vydáním dvou blíže specifikovaných platebních výměrů Finančního úřadu v Blansku a na ně navazujících rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, avšak opomněl, že tyto výměry byly vydány v jednom správním řízení, jehož výsledkem bylo několik platebních výměrů. Krajský soud tedy postupoval tak, že provedl jen ty důkazy, které bezprostředně chronologicky souvisely se dvěma rozhodnutími, a ostatní důkazy odmítl s tím, že se týkají jiných správních rozhodnutí a v řízení o přezkumu zákonnosti toho kterého správního rozhodnutí je irelevantní se jimi zabývat.
Stěžovatel se domnívá, že krajský soud naopak měl i tyto důkazy provést a zohlednit je při rozhodování, neboť z nich lze dovodit stěžovatelem namítanou zásadní vadu předchozích správních řízení, tedy to, že daňové řízení bylo vedeno společně se stěžovatelem také se třetí osobou.
S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě zopakoval argumenty předestřené již v kasační stížnosti, totiž že krajský soud provedl pouze důkazy úzce se vážící k napadeným rozhodnutím správce daně, aniž by zohlednil další důkazy, jimiž měla být prokázána nezákonnost celého daňového řízení.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích a z hledisek běžné zákonnosti.
Zjišťování skutkového stavu cestou provádění a hodnocení důkazů je doménou obecných soudů, do níž Ústavní soud vstupuje výjimečně, a to v případech, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá vztah mezi provedenými důkazy, z nich vyvozeným skutkovým stavem a na něm vystavěným právním závěrem, nelze hovořit o libovůli v rozhodování, a tedy o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. To platí též v případě, kdy obecný soud některý z navrhovaných důkazů neprovede, avšak v odůvodnění rozhodnutí vysvětlí důvody, které jej k odmítnutí důkazu vedly.
V daném případě nelze odhlédnout od skutečnosti, že identickými námitkami stěžovatele vůči oběma rozsudkům Krajského soudu v Brně se již zabýval Nejvyšší správní soud, který v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že krajský soud při provádění důkazů nepochybil a že jeho rozhodnutí nejsou nesrozumitelná či nepřezkoumatelná. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí zevrubně zdůvodnil, proč krajský soud postupoval správně, když důkazy navržené stěžovatelem považoval za nepodstatné, a nad rozsah toho se rovněž vyjádřil k námitce stěžovatele stran vedení daňového řízení s další osobou (č.l. 74). Ústavní soud považuje v tomto směru odůvodnění Nejvyššího správního soudu za dostatečné a neshledal důvodu, proč skutečnosti uváděné v rozsudku Nejvyššího správního soudu opakovat také ve svém rozhodnutí, resp. totožné námitky vznesené ve vztahu k rozhodnutím krajského soudu znovu vypořádávat.
Ústavní soud proto neshledal porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a s ohledem na to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
Vojen Güttler
předseda senátu