ECLI:CZ:US:2001:1.US.351.2000
sp. zn. I. ÚS 351/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného advokátem JUDr. M. K., proti rozhodnutí Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě - okresního pozemkového úřadu ze dne 17. 6. 1999, č.j. PÚ 2475/96-JI/1/A, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 30 Ca 40/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní úřad v Havlíčkově Brodě - okresní pozemkový úřad napadeným rozhodnutím rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem v rozhodnutí blíže specifikovaných nemovitostí (dále jen "předmětné nemovitosti").
V odůvodnění rozhodnutí okresní úřad uvedl, že stěžovatel uplatnil svůj nárok na restituci předmětných nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Nemovitosti původního vlastníka R. M. (poznámka: otce stěžovatele) prý přešly na stát na základě rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 5. 4. 1948, zn. 6090/48-IX/R-12, podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a podle rozhodnutí ONV v Ledči nad Sázavou o výkupu vlastníkovi ponechaných 50 ha pozemků dle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Původní vlastník R. M. údajně dne 3. 2. 1947 obdržel kanadské státní občanství. Mezivládní dohodou o vypořádání finančních otázek ze dne 18. 4. 1973 (která nabyla účinnosti dne 22. 6. 1973) poskytla ČSSR kanadské straně globální náhradu ve výši, kterou kanadská vláda požadovala jako dostatečnou pro to, aby z ní kanadská náhradová komise mohla odškodnit své občany "za majetek, který jim byl v Československu dotčen některým opatřením odnímajícím nebo omezujícím vlastnické právo". Zaplacením této globální náhrady prý byla ČSSR zproštěna závazků vůči kanadským fyzickým a právnickým osobám, za jejichž majetek tuto náhradu poskytla, bez ohledu na to, zda kanadská strana tuto náhradu svému občanu v konkrétním případě skutečně přiznala a vyplatila a nezávisle na tom, zda se kanadský občan o odškodnění svého nároku přihlásil.
V daném případě prý nárok na odškodnění za majetek R. M. zanechaný v ČSSR byl uznán a odškodněn, přičemž potvrzení o převzetí náhrady podepsal dne 31. 3. 1979 vykonavatel jeho pozůstalosti J. M. (syn R. M.). Pozemkový úřad dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti nelze stěžovateli vydat, neboť podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát v důsledku odnětí bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb. nebo podle zákona č. 46/1948 Sb. Protože zákon o půdě nestanoví žádná kritéria pro posouzení "náhrady" a jelikož v daném případě k poskytnutí náhrady došlo (byť podle mezistátní dohody a nikoliv podle vnitrostátního předpisu), vznikla by prý vydáním předmětných nemovitostí "dvojí restituce", což by bylo v rozporu se smyslem zákona o půdě. Pozemkový úřad dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 1960, podle něhož důvodem výmazu vlastnického práva pro R. M. byla skutečnost, že ministerstvo financí nebylo příslušné k vydání listiny, jíž by bylo vlastnictví R. M. obnoveno, neboť k vydání takovéhoto rozhodnutí byl oprávněn výhradně příslušný soud (§10 zákona č. 128/1946 Sb.). Z této skutečnosti však prý není možno dovozovat (jak činí stěžovatel), že v daném případě platila obnova vlastnického stavu z doby okupace, neboť "původním vlastníkem by v tomto případě ... byla Německá říše".
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem citované rozhodnutí Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě - okresního pozemkového úřadu potvrdil.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud především uvedl, že řešení otázky zmíněné mezivládní dohody o odškodnění kanadských státních občanů vládou ČSSR se stalo "bezpředmětné", jelikož prý okresní úřad rozebral i důvody, pro které nebylo možno restitučnímu nároku vyhovět. Předmětné nemovitosti totiž přešly během války do vlastnictví Německé říše a po válce k jejich restituci podle zákona č. 128/1946 Sb. nedošlo. R. M. tedy v době vydání rozhodnutí dle zákona č. 142/1947 Sb. či zákona č. 46/1948 Sb. nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí a proto nemohl být uspokojen ani restituční nárok stěžovatele. K obnově vlastnických práv osob soukromého práva totiž platila zvláštní právní úprava, provedená dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb., podle níž osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět svého vlastnického práva ex lege, nýbrž k tomu bylo zapotřebí rozhodnutí příslušného soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že napadenými rozhodnutími porušily orgány veřejné moci jeho základní práva, zakotvená v čl. 1, v čl. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 3, v čl. 4 a v čl. 90 Ústavy. Vlastníkem předmětných nemovitostí se během 2. světové války stala Německá říše, neboť se jednalo o tzv. židovský majetek, a rozhodnutím Ministerstva financí ČSR ze dne 9. 7. 1946, č.j. 131.100/46-II/4, bylo vlastnické právo R. M. k tomuto majetku obnoveno. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 9. 9. 1960, sp. zn. 1 Cz 29/60, však bylo toto rozhodnutí ministerstva zrušeno a byl tím obnoven "knihovní stav předchozí, tj. vlastnictví Německé říše".
Stěžovatel především namítá, že je v nerovném postavení s ostatními občany ČR - v důsledku právní úpravy - neboť údajně "židovský majetek pozůstávající např. z továrního objektu je možno vrátit, kdežto jiný židovský majetek, pozůstávající z majetku zemědělského, vrátit možno není". V platné právní úpravě restitucí zemědělského majetku prý totiž chybí obdoba zákona č. 116/1994 Sb., který by restituci umožňoval. Porušení čl. 38 odst. 2 Listiny stěžovatel spatřuje v tom, že odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je založeno na citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1960, které je však "typickým příkladem totalitního uplatňování práva" a R. M. v tomto řízení nebyl účastníkem řízení a nebyl o něm ani informován. V tom spatřuje stěžovatel zároveň i porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel konečně tvrdí, že rozhodnutí Gestapa, vydané proti R. M., je neplatné, neboť vycházelo z norimberských zákonů a z nařízení Říšského protektora o propadnutí židovského jmění v Protektorátu Čechy a Morava, přičemž samy tyto právní normy byly prohlášeny za neplatné. Proto nelze tvrdit, že majetek patří Německé říši. Jelikož však R. M. údajně v roce 1948 nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohla být vůči němu aplikována revize pozemkové reformy dle zákona č. 142/1947 Sb. a vlastnické právo nemohlo přejít na stát.
Ze všech těchto důvodů navrhl stěžovatel, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno a aby byla napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušena.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zásadně ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že orgány veřejné moci vycházely napadených rozhodnutích z právní úpravy, která stěžovatele staví do nerovného postavení s ostatními občany ČR, neboť v právní úpravě restitucí zemědělského majetku údajně chybí obdoba zákona č. 116/1994 Sb. (poznámka: tímto zákonem byl novelizován zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), čímž vzniká situace, kdy zemědělský židovský majetek není možno vrátit, zatímco ostatní majetek oprávněným osobám vrátit lze.
K tomu Ústavní soud uvádí, že smyslem restitucí nemohlo být úplné odstranění, nýbrž toliko zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž v minulosti došlo (srov. preambuli zákona o půdě). V daném případě křivda v podobě politické persekuce právních předchůdců stěžovatele v minulosti skutečně mohla nastat, nicméně jednalo by se o křivdu, kterou podle platného právního stavu nebylo možno v řízení o nárocích stěžovatele podle zákona o půdě zmírnit. Jestliže totiž stěžovatel namítá, že v zákoně o půdě měla být provedena obdobná změna, k jaké došlo zákonem č. 116/1994 Sb. v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že tato námitka se týká absentující pozitivní právní úpravy, směřující svojí podstatou vůči zákonodárci a nikoliv vůči Ústavnímu soudu, neboť Ústavní soud je v oblasti kontroly norem oprávněn působit toliko jako tzv. negativní zákonodárce. To znamená, že nemá pravomoc právní normy měnit či přijímat, nýbrž pouze je rušit, shledá-li jejich protiústavnost. Tuto část ústavní stížnosti proto Ústavní soud musel hodnotit jako zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel dále (přirozeně zcela po právu) tvrdí, že rozhodnutí Gestapa vydané proti R. M. je neplatné a předmětné nemovitosti proto nemohou patřit Německé říši. Jelikož R. M. v roce 1948 údajně nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohla být vůči němu aplikována ani revize pozemkové reformy dle zákona č. 142/1947 Sb. a vlastnické právo k nim prý proto nemohlo přejít na stát.
K tomu Ústavní soud uvádí, že československý stát při nápravě válečných poměrů vycházel z toho, že anexe jednoho státu druhým je nulitním právním aktem, a proto jsou bez dalšího nulitní i akty okupační moci proti takovému státu. Majetkové změny v oblasti veřejnoprávní proto prováděl automaticky, nicméně v případě majetku osob soukromého práva byla náprava stavu způsobeného dobou nesvobody spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili. Restituce tedy souvisely s přezkoumáním národnosti a postojů těch, kteří byli v době okupace postiženi. Podle judikatury jediná cesta vrácení majetku byla cestou zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. To znamená, že osoby soukromého práva nenabyly své vlastnictví automaticky (ex lege), nýbrž až příslušným rozhodnutím soudu (§10 cit. zákona).
Pro obnovu vlastnických práv osob soukromého práva tedy platila zvláštní právní úprava, provedená dekretem č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb. Jak však vyplývá z předmětného soudního spisu, v souzené věci právní předchůdce stěžovatele postupu podle zákona č. 128/1946 Sb. nevyužil a k obnově jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem proto dojít nemohlo. Jestliže se stěžovatel podle zákona o půdě domáhal vrácení těchto nemovitostí, je nutno uvést, že základním předpokladem postupu podle tohoto zákona je skutečnost, že příslušný majetek přešel na stát nebo jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (§4 odst. 1 zákona o půdě). Podle názoru orgánů veřejné moci však v daném případě k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo ještě před tímto rozhodným obdobím a Ústavní soud neshledal - z ústavně právního hlediska - důvod, aby tento právní názor zpochybňoval.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 2. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu