ECLI:CZ:US:2018:1.US.3518.17.1
sp. zn. I. ÚS 3518/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 8 As 235/2016-63, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, č. j. 8 A 142/2016-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti ze dne 7. 11. 2017, doplněné podáním ze dne 9. 2. 2018, domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo podle čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se u Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí domáhala autoritativního zásahu, jehož prostřednictvím by byl její soused donucen stěžovatelce nahradit 1 kubík smrkového dřeva, jako náhradu za strom rostoucí na pozemku stěžovatelky, který v důsledku silného poryvu větru spadl na sousední pozemek, přičemž soused stěžovatelky spadlý strom odklidil a stěžovatelce nevydal. Současně se tímto způsobem stěžovatelka domáhala přijetí příslušných opatření k tomu, aby do budoucna bylo zamezeno vzniku obdobné situace.
Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí stěžovatelce sdělil, že na základě jejího podnětu neshledal porušení zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, a že v soukromoprávním sporu nemůže jednat, ani od 1. 1. 2014 poskytovat ochranu pokojného stavu. Následně se stěžovatelka obrátila na Krajský úřad Moravskoslezského kraje, který její podání vyhodnotil jako stížnosti podle §175 správního řádu a shledal, že nejsou důvodné, neboť ochrana pokojného stavu správními orgány již není součástí právního řádu a v této věci proto nemohou jednat. Poté se stěžovatelka obrátila na Ministerstvo zemědělství, které vyhodnotilo postup krajského úřadu jako správný.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zásahovou žalobu stěžovatelky proti postupu Ministerstva zemědělství odmítl s konstatováním, že se stěžovatelka domáhá ochrany vlastnického práva, které je soukromým právem a jemuž poskytují ochranu soudy v občanském soudním řízení, zatímco ve správním soudnictví soudy poskytují ochranu veřejným subjektivním právům. V závěru odůvodnění napadeného usnesení městský soud stěžovatelku poučil o možnosti domáhat se svého práva před civilními soudy.
Kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Ačkoliv v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že městský soud měl zásahovou žalobu stěžovatelky zamítnout, nikoliv odmítnout - protože směřovala proti postupu správních orgánů, který má veřejnoprávní charakter, a to i v případě, že by předmětem řízení byla soukromoprávní věc - současně zdůraznil, že městský soud správně posoudil, že základem věci je soukromoprávní spor, který by měly rozhodovat civilní soudy, a že souhlasit lze rovněž s postupem správních orgánů ve věci, jež stěžovatelku upozornily, že od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nemají v dané věci k rozhodování pravomoc. S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud konstatoval, že správní orgány postupovaly procesně správně, a proto je zřejmé, že by zásahová žaloba nemohla být úspěšná a městský soud jí nemohl vyhovět. Proto v dané konkrétní věci Nejvyšší správní soud nepovažoval za vhodné rušit rozhodnutí městského soudu a věc mu vracet k dalšímu řízení. Zrušení usnesení městského soudu by podle Nejvyššího správního soudu pouze uměle prodlužovalo řízení a v důsledku by bylo i proti zájmům stěžovatelky, která byla navíc poučena o možnosti domáhat se svého práva před civilními soudy a v meritu věci jí tedy není upírána soudní ochrana.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu a tvrdí, že pokud neměla být její zásahová žaloba městským soudem odmítnuta, protože směřovala proti postupu správních orgánů, bylo usnesením Městského soudu v Praze a následným zamítnutím kasační stížnosti stěžovatelky rozsudkem Nejvyššího správního soudu porušeno právo stěžovatelky na ochranu jejího majetku a právo na spravedlivý proces, soudní ochranu a vyřízení věci bez zbytečných průtahů. Stěžovatelka závěrem navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů pro řízení před Ústavním soudem.
II.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že jej proto nelze, rozhoduje-li ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016, bod 13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Závěr Nejvyššího správního soudu, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, tedy že i přes zjištěné pochybení městského soudu, který měl zásahovou žalobu stěžovatelky zamítnout, nikoliv odmítnout, zjevně vychází z přechozí judikatury Nejvyššího správního soudu, podle které "užití jiného důvodu k jinak správnému odmítnutí žaloby nemůže být důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu I. stupně v řízení o kasační stížnosti; výsledek řízení po případném vrácení věci k řízení před soudem I. stupně - co do praktického efektu pro účastníka - by byl týž. Soudní řízení však neslouží a sloužit nemůže k řešení toliko teoretických sporů. Nejvyšší správní soud proto, ostatně i z důvodu procesní ekonomie, přestal na tom, že nesprávně uvedený důvod správného odmítnutí žaloby nemá vliv na zákonnost rozhodnutí" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 1 Afs 129/2004). Obdobně z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že kasační soud neruší rozhodnutí o odmítnutí žaloby, pokud je věcně správné, avšak prvoinstanční soud svůj výrok chybně odůvodnil. V těchto případech postačí, pokud Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku koriguje chybné posouzení právní otázky a kasační stížnost z důvodu procesní ekonomie zamítne (srov. rozsudek ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 2 As 1/2005).
Ústavní soud však upozorňuje, že v nyní posuzované věci jde o to, že městský soud odmítl věcně jednat tam, kde na to měla stěžovatelka právo a v tomto ohledu jsou tedy napadená rozhodnutí správních soudů na samé hraně ústavnosti, resp. hraničí s nepřípustným odepřením spravedlnosti (denegatio iustitiae). Nicméně Ústavní soud také připomíná, že ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích do činnosti obecných soudů a přihlíží k tomu, že smysl kasační pravomoci Ústavního soudu nelze spatřovat pouze v tom, že kdykoliv ve své rozhodovací činnosti shledá v určitém rozhodnutí nesprávnou interpretaci hmotného nebo procesního práva, bez dalšího jej zruší. V souladu s principem subsidiarity řízení o ústavní stížnosti je třeba, aby toto pochybení ze strany obecných soudů dosáhlo takové intenzity, která je v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud je rovněž toho názoru, že je třeba zvážit i případné následky takového zásahu a pokud shledá, že zrušení rozhodnutí by pro stěžovatele nemělo fakticky žádný význam a pouze by prodloužilo řízení, jehož jsou účastníky, eventuální zrušení takového rozhodnutí by bylo ryze formalistickým a obsahově prázdným [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1301/13 ze dne 15. 12. 2015, bod 36 a sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23), bod 32].
Z obsahu napadených rozhodnutí plyne, že správní orgány postupovaly správně, pokud o dané soukromoprávní věci meritorně nerozhodly z důvodu nepříslušnosti, a je tak zřejmé, že by zásahové žalobě proti jejich postupu nemohl městský soud vyhovět, i kdyby ji věcně projednal, a proto i kdyby Ústavní soud napadená rozhodnutí správních soudů zrušil a věc jim vrátil, nemohlo by to stěžovatelce úspěch ve věci přinést.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na výsledek řízení nebylo možno přiznat stěžovatelce náhradu nákladů zastoupení pro řízení před Ústavním soudem (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu