ECLI:CZ:US:2000:1.US.352.98
sp. zn. I. ÚS 352/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele V., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. O. B.,proti postupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (sdělení ze dne 8. 6. 1998, zn. P 10/98-150/1000/98-Št), takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ředitelství silnic České republiky (dnes Ředitelství silnic a dálnic České republiky; dále jen "zadavatel") vyzvalo - ve smyslu §49 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění zákona č. 148/1996 Sb. (dále jen "zák. č. 199/1994 Sb.") - dopisem ze dne 24. 7. 1996 firmy EKSOM - Radiokomunikace, s.r.o., RCD Radiokomunikace, s.r.o., GES Electronics, s.r.o., R.D. Engineering, s.r.o., LVT/R-Com, s.r.o., a VRBA, s.r.o., k předložení nabídky na Řešení dodávky technologie hromadné radiové sítě správy a údržby silnic ČR (dále jen "HRS"). Rozhodnutím zadavatele ze dne 2. 9. 1996, č.j. 6264-ŘS-1996, byla jako nejvhodnější vybrána nabídka společnosti GES Electronics, s.r.o., IČO 40524752, se sídlem Mikulášské nám. 7, Plzeň.
Stěžovatel - společnost V., s.r.o., (dále jen "stěžovatel") podal dne 27. 3. 1998 podnět Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "orgán dohledu") "z vlastního podnětu" k zahájení řízení o postupu zadavatele při zadávání a průběhu veřejné zakázky. Stěžovatel v podnětu především tvrdil, že společnost GES Electronics, s.r.o., uvedla v dodávce své technologie mimo jiné ruční radiostanici se 14ti místným alfanumerickým displejem s klávesnicí DTMF zn. MOTOROLA, typu H01 FDx9xxxxN, který sice pracuje v pásmu 66 - 88 MHz a je pro toto pásmo schválen rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu ze dne 2. února 1996, č.j. 2051/96, avšak není schopen pracovat v trunkovém režimu podle standardu MPT 1327, MAP 27, jak bylo požadováno v bodě 2.1 technických podmínek zadávací dokumentace. Stěžovatel dále uvedl, že se ruční radiostanice pracující v pásmu 66 - 88 Hz se standardem MPT 1327, MAP 27 se k 27. 3. 1998 nenachází v sortimentu firmy MOTOROLA. Pro provoz v České republice je schválena přenosná radiostanice, kterou firma MOTOROLA vyrábí pod obchodním označením GP 900 (66 - 88 MHz), jež však nemůže pracovat v systému MPT 1327. Toto tvrzení doložil vyjádřením společnosti KonekTel, a. s., ze dne 27. 2. 1998, která je prý nejvýznamnějším autorizovaným distributorem radiostanic MOTOROLA v České republice. Stěžovatel dále konstatoval, že společnost GES Electronics, s.r.o., měla být zadavatelem z další účasti na veřejné zakázce vyloučena také proto, že nedoložila další kvalifikační předpoklady ve smyslu ustanovení §2f zák. č. 199/1994 Sb. Podle domněnky stěžovatele ve výše uvedené věci ještě neproběhlo správní řízení. Pokud by však orgán dohledu byl - s ohledem na jeho dopis ze dne 17. 1. 1997, zn. P38/96-150/44/97-Št - jiného názoru, stěžovatel připomenul, že "ve správním řízení neplatí překážka věci rozhodnuté".
Orgán dohledu dopisem ze dne 8. 6. 1998, zn. P 10/98-150/1000/98-Št, stěžovateli sdělil, že - po přezkoumání zadavatelovy dokumentace o zadání veřejné HRS - neshledal porušení zák. č. 199/1994 Sb., které stěžovatel ve svém podnětu namítá. Orgán dohledu dále stěžovatele informoval, že si v této souvislosti vyžádal stanovisko zadavatele, dotázal se na odboru certifikace Českého telekomunikačního úřadu a dovodil, že vybraný uchazeč spol. GES Electronics, s.r.o., podmínku uvedenou v bodě 2.1 zadávacích podmínek splňuje.
Proti postupu orgánu dohledu vyjádřenému v dopisu (stanovisku) ze dne 8. 6. 1998, zn. P 10/98-150/1000/98-Št, podal stěžovatel ústavní stížnost. V ní poukázal především na to, že závěr, který orgán dohledu v uvedeném dopisu přijal, byl pravděpodobně učiněn pouze na základě stanoviska zadavatele, aniž by si vyžádal vyjádření výrobce společnosti Motorola, Inc. (který je držitelem homologačního rozhodnutí pro ČR) nebo jejího zástupce pro ČR společnosti KonekTel, a.s. Stěžovatel uvedl, že z vyjádření této společnosti ze dne 30. 6. 1998 vyplývá, že společnost GES Electronics, s.r.o., "nemohla splnit zadávací podmínky veřejné soutěže, uvedené v bodě 2 výzvy k předložení nabídky ze dne 27. 4. 1996".
Stěžovatel se domnívá, že postupem orgánu dohledu došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel především uvádí čl. 2 odst. 2 Listiny, který stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. V souzené věci stěžovatel poukázal na zákon č. 148/1996 Sb., v platném znění, který "ukládá Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vykonávat dohled nad dodržováním tohoto zákona při zadávání veřejných zakázek a v této souvislosti vyvíjet určitou zákonem demonstrativně vymezenou činnost. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nejednal tam, kde jednat měl, přičemž měl usilovat o objektivní zjištění skutkového stavu". Podle názoru stěžovatele má orgán dohledu poskytovat účastníkům veřejných zakázek a ostatním soutěžitelům právní ochranu, dbát na rovnost podmínek jednotlivých soutěžitelů a "celkově dohlížet na čistotu a dobré mravy soutěže".
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, podle kterého se Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zakazuje dále porušovat stěžovatelova práva a svobody uvedená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny a přikazuje se mu řádně prošetřit veřejnou zakázku ze dne 24. 7. 1996 tak, jak vyplývá z jeho kontrolní činnosti a dohledu podle zák. č. 199/1994 Sb.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a Ředitelství silnic a dálnic ČR.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (orgán dohledu) ve svém vyjádření zejména uvedl, že při řešení souzené věci postupoval standardním způsobem a je přesvědčen, že jeho postupem nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Dále dodal, že prvotní podnět k prošetření postupu zadavatele při zadávání veřejné zakázky HRS obdržel od stěžovatele dne 20. 11. 1996 (zn. P 38/96-150), který přezkoumal a v důsledku toho, že neshledal závažná porušení zákona č. 199/1994 Sb., nezahájil správní řízení z vlastního podnětu. Tento výsledek sdělil stěžovateli dopisem ze dne 17. 1. 1997. Výsledek druhého šetření, které orgán dohledu provedl na základě podnětu stěžovatele ze dne 27. 3. 1998, je předmětem ústavní stížnosti. V době následující po podání ústavní stížnosti podal stěžovatel dne 3. 8. 1998 orgánu dohledu další podnět, jehož šetření dosud není skončeno.
Ředitelství silnic a dálnic ČR (zadavatel) ve svém vyjádření podrobně zrekapitulovalo důvody, přípravu a průběh veřejné zakázky na HRS a následné realizace formou pilotního projektu. Zadavatel uvedl, že neobdržel v zákonné lhůtě žádné písemné námitky proti jeho jednotlivým úkonům ve smyslu ustanovení §53 a §55 zák. č. 194/1994 Sb. Dále konstatoval, že stěžovatel nebyl účastníkem výběrového řízení na veřejnou zakázku HRS, leč přesto opakovaně podává podněty k jeho přezkoumání a navíc předkládá dokumenty, které nemají veřejný charakter. Za tohoto stavu se zadavatel domnívá, že k porušení zák. č. 199/1994 Sb. nedošlo, ústavní stížnost považuje za "uměle vykonstruovanou, která nemá oporu v platném hmotném právu" a neshledává žádné skutečnosti, které by mohly vést k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že postupem orgánu dohledu, resp. jeho nečinností v případě, kdy jednat měl, bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod garantovaných v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto se Ústavní soud v prvé řadě zabýval otázkou, zda je stěžovatel k podání ústavní stížnosti legitimován.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je vedle fyzické osoby oprávněna podat ústavní stížnost právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci ("zásahem orgánu veřejné moci") bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Podle ustanovení §2 písm. b) bod 4 zák. č. 199/1994 Sb. je zájemcem o veřejnou zakázku tuzemská nebo zahraniční osoba, popřípadě více těchto osob společně, která je vyzvána zadavatelem k předložení nabídky při jiných způsobech zadávání veřejné zakázky, než je obchodní veřejná soutěž. V souladu s ustanovením §49 odst. 1 in fine uvedeného zákona může zadavatel uzavřít smlouvu (o dodávce vybrané nejlepší nabídky) na podkladě písemné výzvy učiněné nejméně pěti zájemcům. Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že zadavatel takovou písemnou výzvu učinil vůči společnostem: EKSOM - Radiokomunikace, s.r.o., RCD Radiokomunikace, s.r.o., GES Electronics, s.r.o., R.D. Engineering, s.r.o., LVT/R-Com, s.r.o., a VRBA, s.r.o., které v souladu s ustanovením §2 písm. c) bod 3, cit. zákona předložily zadavateli jednotlivé nabídky a stali se tak z nich uchazeči o veřejnou zakázku. Z uvedeného přehledu a příslušné právní úpravy tedy vyplývá, že stěžovatel mezi zadavatelem vyzvané zájemce nepatřil a v důsledku toho uchazečem o veřejnou zakázku být nemohl.
Z téhož důvodu nemohl stěžovatel po právu nejen podat u zadavatele námitky proti jeho úkonům, kterými týž údajně porušil ustanovení zák. č. 199/1994 Sb. při zadání veřejné zakázky (ustanovení §53 a násl. cit. zákona), ale nemohl ani orgánu dohledu podat návrh na přezkoumání rozhodnutí zadavatele o námitkách, pokud takové řízení nezahájil orgán dohledu z vlastního podnětu (ustanovení §57 cit. zákona).
Z obsahu spisového materiálu dále vyplývá, že v projednávané věci žádný z uchazečů nevznesl proti úkonům zadavatele při zadání veřejné zakázky postupy uvedenými v §49 zák. č. 199/1994 Sb. námitky a nedošlo ani k zahájení řízení orgánem dohledu z vlastního podnětu. Navíc ustanovení §58 cit. zákona v části věty před středníkem za účastníka takového případného řízení považuje zadavatele a v případě řízení zahájeného z podnětu uchazeče též účastníka, který podnět podal. Za účastníka řízení proto nelze považovat fyzickou nebo právnickou osobu jinou - tedy ani stěžovatele, který nebyl - jak již bylo uvedeno výše - ani zájemcem, ani uchazečem o veřejnou zakázku.
Ústavní soud tedy usuzuje, že postupem orgánu dohledu vyjádřeném v dopisu (stanovisku) ze dne 8. 6. 1998, zn. P 10/98-150/1000/98-Št, který je předmětem ústavní stížnosti, nedošlo a ani nemohlo dojít k porušení stěžovatelova konkrétního ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, neboť tímto postupem orgánu dohledu nebyly dotčeny jeho práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti, které by posléze mohly být předmětem případného uplatnění práva na soudní a jinou právní ochranu. Úprava provedená v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle níž se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, poskytuje tuto ochranu účastníkům řízení, jehož výsledkem bylo pravomocné rozhodnutí nebo těm, kterým bylo opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Uvedený postup orgánu dohledu se netýkal nejen žádného stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, ale ani žádného z jeho dalších práv, právem chráněných zájmů nebo povinností.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o ústavní stížnost podanou osobou zjevně neoprávněnou.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2000
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj