ECLI:CZ:US:2015:1.US.3539.15.1
sp. zn. I. ÚS 3539/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Milanem Štembergem, advokátem se sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 10. 2015 č. j. 4 Nt 905/2015-26 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2015 č. j. 14 To 377/2015-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítl, že obecné soudy nepostupovaly dle čl. 95 odst. 1 Ústavy pro rozpor nařízení vlády č. 463/2013 Sb. (a §44c zákona č. 167/1998 Sb.) s Ústavou, respektive článkem 39 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že usnesením Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, ÚO Kladno, SKPV, OOK č. j. KRPS-211909-29/TČ-2015-010371-KL bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že měl nejméně od poloviny roku 2014 do doby svého zadržení dne 1. 10. 2015 opakovaně neoprávněně vyrábět drogu pervitin, a tuto sám a prostřednictvím své přítelkyně opakovaně distribuovat třetím osobám, v čemž policejní orgán spatřoval pokračující zvláště závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle §283 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákoníku. Státní zástupce navrhoval vzetí obviněného do vazby z důvodu předstižné vazby dle §67 písm. c) trestního řádu s tím, že hrozí důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnosti, pro niž je trestně stíhán. K této obavě vedla navrhovatele skutečnost, že stěžovatel se tohoto druhu trestné činnosti dopouští opakovaně, z výkonu předchozího trestu byl propuštěn dne 1. 12. 2013, přesto měl nyní dlouhodobě znovu pervitin vyrábět. Zároveň bylo poukázáno na probíhající trestní stíhání pro obdobnou trestnou činnost, které se měl stěžovatel dopustit v obvodu Okresního soudu v Liberci. Státní zástupce poukázal i na vliv užívání pervitinu stěžovatelem (jako dlouhodobým uživatelem) na schopnost stěžovatele zdržet se takové trestné činnosti
3. Napadeným usnesením okresního soudu byl stěžovatel vzat do vazby, což bylo napadeným usnesením krajského soudu potvrzeno. Okresní soud své usnesení odůvodnil tak, že v lese nebo na poli u Dolan a na dalších dosud přesně nezjištěných místech opakovaně a neoprávněně vyráběl drogu pervitin z léků s obsahem pseudoefedrinu, které si obstarával v Polsku buď sám, nebo prostřednictvím své přítelkyně. Drogu pak částečně užíval pro svou potřebu a současně předával k užívání a další distribuce. Okresní soud dále uvedl, že se stěžovatel částečně k jednání, které mu je kladeno za vinu, doznal s tím, že skutečně vyráběl pervitin zejména pro svoji potřebu a že ho též poskytl. Nesouhlasil však s tím, že by to bylo v takovém rozsahu, jak je tvrzeno a že by z toho měl jakýkoli zisk. U vazebního zasedání stěžovatel uvedl, že mu policie zabavila veškeré vybavení a prostředky užívané k výrobě pervitinu, má nyní možnost nastoupit do zaměstnání a je schopen se zdržet i užívání pervitinu, také nemá důvod se trestnímu stíhání vyhýbat. Zároveň nabídl možnost složení kauce, a to částky ve výši 50.000 Kč. Z předloženého spisového materiálu okresní soud zjistil, že trestní stíhání obviněného je důvodné, zejména s ohledem na věci, které byly u stěžovatele nalezeny a které slouží k výrobě pervitinu, a na provedené odposlechy. Okresní soud se zabýval otázkou naplnění vazebních důvodů a v tom smyslu poukázal na závěry vyslovené v návrhu státního zástupce. Okresní soud se ztotožnil s tím, že hrozí důvodná obava, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, neboť se této činnosti dopouští opakovaně, a též je dlouholetým uživatelem pervitinu, a proto je jeho schopnost zdržet se takovéto trestné činnosti výrazně oslabena. Krajský soud ve svém napadeném rozhodnutí závěry okresního soudu potvrdil. V okolnosti, že obviněný měl trestnou činnost spáchat velmi krátce poté, kdy vykonal trest odnětí svobody uložený za drogovou trestnou činnost, v okolnosti, že trestnou činnost měl nerušeně páchat i přesto, že již proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro drogový delikt, a v okolnosti, že je uživatelem drogy a je obeznámen s technologií výroby, je pak podle krajského soudu nutno spatřovat konkrétní skutečnosti, ze kterých vyplývá důvodná obava, že při ponechání na svobodě bude obviněný opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že s účinností od 1. 1. 2014 již nejsou omamné a psychotropní látky upraveny v přílohách zákona č. 167/1998 Sb., nýbrž na základě zmocnění v§44c téhož zákona v přílohách nařízení vlády č. 463/2013 Sb. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12 a čl. 39 Listiny pak stěžovatel vyzval soud druhého stupně, aby postupoval podle čl. 95 odst. 1 Ústavy a předložil věc Ústavnímu soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho trestní stíhání i jeho vazba jsou protiústavní, neboť je nepřípustné a rozporné s článkem 39 Listiny, aby základní rysy trestnosti určoval podzákonný právní předpis. Stěžovatel si v této souvislosti klade otázku, co je u trestného činu dle §283 trestního zákoníku základnějším znakem, než jaká látka je (pro jeho účely) látkou omamnou a psychotropní. Argumentem a minori ad maius je třeba dle stěžovatele nepochybně dojít k závěru, že pokud je rozporné s čl. 39 Listiny, aby byly nařízením vlády stanoveny množstevní hodnoty u omamných a psychotropních látek, tím spíše musí být s tímto ustanovením rozporné i to, aby bylo nařízením vlády určeno, jaké látky vůbec těmito omamnými a psychotropními látkami jsou. Současný právní stav, kdy trestní zákoník v §289 odst. 1 odkazuje na zvláštní zákon a příslušný zákon o návykových látkách říká toliko, že dané omamné a psychotropní látky jsou uvedeny v nařízení vlády, proto podle stěžovatele nemůže před ustanovením čl. 39 Listiny (ve spojení s čl. 78 Ústavy) obstát.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak je třeba osvětlit, že trestní zákoník v §289 odst. 1 uvádí, že zákon stanoví, co se považuje za omamné a psychotropní látky. Tímto zákonem, na nějž trestní zákoník odkazuje, je zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v aktuálním znění, který obsahuje definici návykových látek, tedy i látek omamných a psychotropních, a původně obsahoval i seznamy těchto návykových látek. Ačkoli zákonodárce přikročil k tomu, že tyto seznamy na základě zákonného zmocnění uvedeného v §44c citovaného zákona o návykových látkách, budou nadále vydávány formou nařízení vlády, Ústavní soud v této konkrétní věci neshledal, že by se snad naplnila stěžovatelem tvrzená námitka, že základní rysy trestnosti u něj určuje podzákonný právní předpis. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud shledal, že rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby bylo obecnými soudy velmi dobře odůvodněno a Ústavní soud nemá pro účely přezkumu důvodnosti vazby pochyb, že by pervitin byl zakázanou omamnou látkou a že to stěžovatel věděl. Ústavní soud předpokládá, že stěžovateli bylo známo, že je zakázáno pervitin jako omamnou látku vyrábět, a proto neshledal důvody, proč by mělo být zahájení trestního stíhání stěžovatele či na něj navazující vazba neústavní. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, to však ve stěžovatelově případě nenastalo. Ústavní soud tímto svým závěrem nikterak neprejudikuje, zda je popsaná podústavní úprava v souladu s ústavním pořádkem, pouze v nyní posuzovaném případě nezjistil, že by napadená rozhodnutí soudů o vzetí stěžovatele do vazby byla v rozporu s jeho základními právy a svobodami.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu