ECLI:CZ:US:2006:1.US.357.06.1
sp. zn. I. ÚS 357/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 11. 2005, č. j. 1 Pp 24/2005-33, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 1 To 105/2006, za účasti Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 6. 2006, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Šumperku (dále jen "Okresní soud") ze dne 24. 11. 2005, č. j. 1 Pp 24/2005-33 (dále jen "usnesení Okresního soudu"), kterým byla podle §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") a §61 odst. 1, 62 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "Krajský soud") ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 1 To 105/2006 (dále jen "usnesení Krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu.
Stěžovatel tvrdí, že soudy se v řízení o jeho žádosti o podmíněné propuštění dopustily libovůle v rozhodování při hodnocení důkazů. Poukazuje na to, že při výkonu trestu odnětí svobody řádně plní a dodržuje své povinnosti, pracovní úkoly i vnitřní řád věznice, byl mnohokrát kázeňsky odměněn, apod. Z materiálů založených ve spise vyplývá jeho poctivý poměr k práci, svědomitost, zodpovědnost, i slušné chování, což jsou významné ukazatele jeho polepšení skýtající očekávání, že v budoucnu povede řádný život. Kromě toho navázal vážný a trvalý vztah s paní M. H., který chtějí završit sňatkem, a udržuje rovněž kontakt s dětmi své družky. Takové prostředí je schopno pozitivně ovlivnit život odsouzeného po jeho případném propuštění.
Zjištění obsažená v posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, považuje za rozporná a nekonkrétní, zejména když znalec na jedné straně uvádí, že u odsouzeného došlo k "posílení konvenčního chování a akceptace kooperativních mechanismů sociálně akceptovatelného jednání" a na straně druhé, že "nelze vyloučit i vážné readaptační potíže vzhledem k osobnosti a možnosti i značných ambivalencí a ambitendencí odsouzeného, přičemž z hlediska znalce nelze časově lokalizovat a druhově identifikovat blíže toto potencionální nebezpečí." Je zároveň přesvědčen, že možnost readaptačních potíží existuje u každého člověka, který pobyl 12 let ve výkonu trestu odnětí svobody a další pobytem by se nadto ještě zvýšila. Ze znaleckého posudku dle jeho názoru také vyplývá, že další výkon trestu odnětí svobody na odsouzeném ztratil smysl, když je v něm řečeno, že "praktické možnosti institucionální resocializace již byly vyčerpány".
Stěžovatel se proto domnívá, že tvrzení soudů jsou pouhou spekulací, která nemá oporu v provedených důkazech a došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Za protiústavní považuje dále to, že obecné soudy přihlédly k jeho postoji ke skutku, pro který byl odsouzen. Je přesvědčen, že při rozhodování o podmíněném propuštění nelze přičítat k tíži odsouzeného okolnost, že se nikdy nepřiznal k trestné činnost, pro kterou byl shledán vinným.
Závěrem upozornil i na povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodňovat.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zaručené čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na to, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod [dále jen "Listina"]), a dále ustanovení, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny), a ustanovení, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, a že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 Listiny) a dále právo na osobní svobodu (čl. 8 Listiny), právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 7 odst. 2 Listiny, dle kterého nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu a čl. 10 odst. 1 téhož předpisu, který zakotvuje právo každého na zachování lidské důstojnosti. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Žádný z nich však poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil.
III.
Ústavní stížnost je neopodstatněná.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu spis sp. zn. 1 Pp 24/2005 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje trestní zákon v §61 a násl. a trestní řád v §331 a násl. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění představuje za prvé podmínka polepšení odsouzeného, potvrzená jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, a za druhé existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život; obě podmínky je nutné splnit kumulativně, přičemž z uloženého (popř. milostí zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina, respektive u vybraných trestných činů dvě třetiny (§62 odst. 2 trestního zákona).
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, 90, 91 Ústavy). Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sama o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Pokud stěžovatel poukazuje na své řádné chování při výkonu trestu odnětí svobody, obecné soudy jej vzaly v potaz a vyhodnotily v jeho prospěch, když dospěly k závěru, že první z podmínek §61 odst. 1 trestního zákona byla naplněna, tedy že ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení. Krajský soud nicméně ve svém usnesení správně připomněl, že smyslem institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není, aby za dobré chování byl vězeň automatiky po uplynutí stanovené doby propuštěn (viz str. 4-5 usnesení Krajského soudu). Vyžadována je i druhá podmínka, totiž že se od odsouzeného může očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Pokud soudy dovodily její nenaplnění, vyšly z konkrétních důkazních pramenů, zejména znaleckého posudku na stěžovatele. Přihlédly též např. k tomu, že se jedná již o jeho třetí nepodmíněné odsouzení, či k jeho postoji k trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen. Stěžovatel namítá rozpornost znaleckého posudku, avšak skutečnost, že znalec shledal určité skutečnosti, svědčící ve prospěch závěru o stěžovatelově budoucím řádném chování, nevylučuje znalcův závěr, že, vzhledem k znaleckým zjištěním dalším, hrozí vážné readaptační potíže. Znalec se přitom zabýval i stěžovatelovým vztahem, který navázal ve výkonu trestu a na který poukazuje i v ústavní stížnosti, avšak dospěl k závěru, že toto sociální chování nelze chápat jednoznačně pozitivně, a to především pro redukované možnosti dosavadního kontaktu partnerů a zvláštnosti této vazby. Ústavní soud nemá za to, že by závěry obecných soudů neměly oporu v provedeném dokazování a že by se dopustily libovůle v rozhodování. Jako zcela dostatečné přitom hodnotí i odůvodnění napadených rozhodnutí.
Pokud jde o stěžovatelův poukaz na to, že další výkon trestu odnětí svobody ztratil smysl vzhledem k vyčerpání možností jeho institucionální resocializace, lze konstatovat, že účelem trestu je nejen vychovat pachatele k tomu, aby vedl řádný život, ale i chránit společnost před pachateli trestných činů a zabránit jim v dalším páchání trestné činnosti (srovnej §23 trestního zákona).
Ústavní soud se neztotožňuje ani se stěžovatelovým názorem, že soudy nesměly přihlédnout k tomu, že nepřipouští svoji odpovědnost za trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen. Ústavní soud je přesvědčen, že postoj odsouzeného k trestné činnosti, kterou byl shledán vinným, bezpochyby patří mezi ty skutečnosti, které je na místě také vzít v řízení o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v úvahu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2006
František Duchoň, v.r. předseda senátu