ECLI:CZ:US:2018:1.US.3576.17.1
sp. zn. I. ÚS 3576/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Zdeňky Pechancové, advokátky, se sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 9. 2017 č. j. 0 Nt 619/2017- 39, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 26, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu ve Zlíně.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením policejního orgánu (Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování Zlín, Odboru hospodářské kriminality) ze dne 28. 3. 2017, č. j. KRPZ-94433-214/TČ-2016-150081-MAŇ, bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání mj. právnické osoby XXX, jako obviněné ze spáchání zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 trestního zákoníku. V uvedené trestní věci je trestně stíhán i jediný jednatel jmenované společnosti P. V., který je jedinou oprávněnou osobou zastupovat tuto společnost v řízení před soudem podle občanského soudního řádu. Jelikož trestní stíhání V. ve stejné věci vyloučilo jeho oprávnění tuto společnost zastupovat i v tomto trestním řízení, byla obviněné právnické osobě usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 3. 2017, č. j. 0 Nt 552/2017-10, podle §34 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ustanovena opatrovníkem stěžovatelka. Na základě žádosti shora uvedeného policejního orgánu ze dne 5. 9. 2017 zrušil Okresní soud ve Zlíně ústavní stížností napadeným a v záhlaví citovaným usnesením ze dne 14. 9. 2017 ustanovení stěžovatelky opatrovníkem obviněné právnické osoby a této ustanovil opatrovníka nového.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv. Především nesouhlasí s důvody, které vedly soud k jejímu zproštění opatrovníkem. V ústavní stížnosti uvádí skutečnosti, kterými argumentoval policejní orgán ve svém návrhu adresovaném soudu a tyto blíže rozebírá. Nesouhlasí s tím, jak soud vyhodnotil její obhajobu obviněné právnické osoby. Stěžovatelka je přesvědčena, že je odpovědností obhájce (opatrovníka), jak nastaví obhajobu a jak ji realizuje, a nikoli odpovědností policejního orgánu a "patrně ani na hodnocení soudu".
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv ze strany Okresního soudu ve Zlíně, zjištěno nebylo. Ústavní soud má za to, že soud se věcí řádně zabýval, v odůvodnění svého usnesení rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Jeho závěr, že zde existuje důvodná obava, že stěžovatelka nehájí zájmy právnické osoby řádně, obstojí nejen z hlediska zákonnosti, ale i ústavnosti.
Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelka především nesouhlasí s tím, aby policejní orgán, potažmo soud (vůbec), hodnotily její obhajobu obviněné právnické osoby. K tomu Ústavní soud připomíná svou dřívější judikaturu, v níž uvedl, že "pokud má účastník řízení svého zvoleného zástupce, odpovídá za jeho volbu a za jeho konkrétní kroky v řízení tento účastník sám. Pokud však opatrovníka, coby zástupce účastníka řízení, ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, pokud zjistí, že opatrovník svoji funkci v řízení buďto nevykonává fakticky vůbec, anebo zcela nedostatečně. Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován nedostatečně činný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku popírá právo zastoupeného účastníka na spravedlivé řízení" [srov. nález sp. zn. II. ÚS 929/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 69/36 SbNU 731) a nález sp. zn. II. ÚS 194/11 ze dne 22. 11. 2012 (N 193/16 SbNU 319)].
Pokud tedy soud ustanoví účastníku řízení opatrovníka, je jeho povinností dbát na to, aby opatrovník svůj post nevykonával toliko formálně, ale fakticky, tj. aby činil kroky k účinnému hájení zájmu obviněné právnické osoby. Podle názoru Ústavního soudu v posuzovaném případě této povinnosti okresní soud řádně dostál. Stěžovatelce pak v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 4) přiléhavě rovněž vysvětlil důvodnost dohledu orgánů činných v trestním řízení na realizaci obhajoby v případě obviněné právnické osoby. Lze sice souhlasit se stěžovatelkou v tom, že je na samotném obhájci, jakou zvolí taktiku či způsob obhajoby, tato však současně musí vést k již výše uvedenému "účinnému" hájení zájmů obviněné právnické osoby. K tomu výsledku však obhajoba stěžovatelky dle mínění okresního soudu nevedla. Okresní soud zrušil ustanovení stěžovatelky opatrovníkem v souladu se zákonem. Stěžovatelčino tvrzení o zásahu do jejího práva na výkon povolání ve smyslu čl. 26 Listiny neobstojí, svou profesi dále vykonává.
Pakliže stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení jejího základního práva na obhajobu garantovaného čl. 40 odst. 3 Listiny, nelze ani této námitce přisvědčit. Práva obsažená v předmětném ustanovení má totiž toliko osoba "obviněná", přičemž takové postavení stěžovatelka jako účastnice řízení o zrušení ustanovení opatrovníkem zjevně neměla. V případě stěžovatelky tudíž nebylo předmětné ustanovení aplikovatelné (srov. nález sp. zn. II. ÚS 131/18 ze dne 15. 8. 2018, bod 12). Ústavnímu soudu pak rovněž z ústavní stížnosti nevyplývá, v čem by mělo v předmětném řízení spočívat porušení stěžovatelčina práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny.
Ve světle řečeného Ústavní soud proto předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu