ECLI:CZ:US:2005:1.US.358.04
sp. zn. I. ÚS 358/04
Usnesení
I.ÚS 358/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. K. M., zastoupené JUDr. Z. H., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 20 Cdo 689/2003-384 ze dne 25. 3. 2004, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 19 Co 15/2003-297 ze dne 7. 2. 2003 a proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 19 Co 16/2003 ze dne 7. 2. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 20 Cdo 689/2003-384 ze dne 25. 3. 2004, jímž bylo zamítnuto její dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 19 Co 15/2003-297 ze dne 7. 2. 2003 a odmítnuto její dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 19 Co 16/2003 ze dne 7. 2. 2003. Současně stěžovatelka napadá jak usnesení Městského soudu v Praze č.j. 19 Co 15/2003-297 ze dne 7. 2. 2003, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č.j. E 1742/99-217 ze dne 23. 12. 2002 o zamítnutí jejího návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, tak i usnesení Městského soudu v Praze č.j. 19 Co 16/2003 ze dne 7. 2. 2003, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č.j. E 1742/99-242 ze dne 27. 12. 2002 o udělení příklepu vydražiteli R. K. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení svého práva na spravedlivý proces podle uvedených ustanovení spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Obecné soudy (dovolací i odvolací) nepostupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a nezaručily tak stěžovatelce spravedlivý proces. Podle ustanovení §336h odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") jako dražitelé nesmí vystupovat soudci, zaměstnanci soudů, povinný, manžel povinného, vydražitel uvedený v §336m odst. 2 a ti, jimž v nabytí věci brání zvláštní předpis. Jestliže dražitelem je právní zástupce povinného v řízení o exekuci, tedy osoba, která jedná jménem povinného, jde nesporně nejen o obcházení uvedeného zákazu, ale o jeho přímé porušení. JUDr. R. K. jako právní zástupce povinné nesměl jako dražitel vystupovat, soudu bylo známo, že jde o právního zástupce povinné a přesto porušení uvedeného kogentního zákazu v daném exekučním řízení připustil.
Dále stěžovatelka namítala, že podle §336b odst. 2 písm. a) o.s.ř. ve výroku usnesení o nařízení dražebního jednání (dražební vyhláška) soud uvede (musí uvést) čas a místo dražebního jednání. Uvedení času a místa dražebního jednání v jiné formě, tedy nikoliv jako rozhodnutí soudu, je nutno považovat za nepřípustný výkon státní moci a nemůže mít právní účinky s takto stanoveným dražebním jednáním spojené.
Stěžovatelka konečně namítala, že oprávněná věděla, že povinná je dluh ochotna a schopna včas splnit a právě s ohledem na okolnosti takového nabídnutého plnění jí plnění znemožnila. Tuto skutečnost je nutno podle názoru stěžovatelky považovat za šikanózní výkon práv, který by neměl podléhat ochraně práva. Nesouhlasí s názorem dovolacího soudu o možnosti plnit do úschovy soudu, neboť podmínky úschovy takové složení, "byť z jistého úvěru", neumožňují. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení své vyjádření, v němž uvedl, že se nezabýval námitkou stěžovatelky, zda vydražení právním zástupcem povinné není porušením zákona, protože tuto námitku stěžovatelka v dovolání nevznesla. Dovolací soud se však zabýval posouzením, zda při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona ve smyslu ustanovení §336 odst. 3 věty první o.s.ř. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce stěžovatelky, že je povinností soudu o vznesených důkazních návrzích rozhodnout a své rozhodnutí řádně odůvodnit, dovolací soud uvedl, že se v předmětné věci jednalo o řízení exekuční (řízení o zastavení exekuce, rozhodování o příklepu) a v řízení o dovolání nelze dokazování ve věci samé provádět.
Vyjádření k ústavní stížnosti podal i Městský soud v Praze, který odkázal na písemné vyhotovení napadených rozhodnutí. Dále uvedl, že pokud stěžovatelka argumentuje tím, že nemovitost vydražil JUDr. R. K. "jako právní zástupce povinné", pak z napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatelka byla v řízení o výkon rozhodnutí v době rozhodování soudu jako povinná zastoupena JUDr. J. V.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. E 1742/99 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v exekučním řízení postavení povinné, proti nímž byla vedena exekuce pro částku 1.500.000,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitosti.
Vzhledem k meritu ústavní stížnosti ze spisu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením č.j. E 1742/99-217 ze dne 23. 12. 2002 zamítl návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí, který odůvodňovala tím, že oprávněná odmítla označit účet, na nějž by mohla dlužnou částku složit, a spatřovala v tom ze strany oprávněné nedostatek součinnosti potřebné je splnění dluhu. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením č.j. 19 Co 15/2003-297 ze dne 7. 2. 2003 potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně. Oba soudy dospěly k závěru, že z exekučního spisu vyplývá, že oprávněná součinnost poskytla.
Dále Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením č.j. E 1742/99-242 ze dne 27. 12. 2002 udělil vydražiteli R. K. příklep; Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky usnesením č.j. 19 Co 16/2003-297 ze dne 7. 2. 2003 uvedené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro udělení příklepu měl soud I. stupně vytvořeny zákonné předpoklady podle ustanovení §336j o.s.ř. a nebylo shledáno porušení zákona ani při nařízení dražebního jednání ani při provedení dražby.
Obě uvedená usnesení odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 20 Cdo 689/2003-384 ze dne 25. 3. 2004 dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 19 Co 15/2003-297 ze dne 7. 2. 2003 zamítl a dovolání proti usnesení téhož soudu č.j. 19 Co 16/2003-297 ze dne 7. 2. 2003 odmítl.
K rozhodnutí o dovolání proti prvnímu označenému usnesení Nejvyšší soud uvedl, že dovolání bylo přípustné, protože se jednalo o rozhodnutí, která má po právní stránce zásadní význam daný tím, že taková otázka nebyla dosud judikaturou dovolacího soudu řešena a její řešení je významné jak pro předmětnou věc, tak i pro soudní praxi obecně. Jednalo se o otázku, zda za probíhajícího výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí má oprávněný povinnost poskytnout povinnému součinnost potřebnou pro dobrovolné zaplacení vymáhané pohledávky. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Soudní praxe se shoduje v názoru, že důvody, pro něž je na místě výkon rozhodnutí mít za nepřípustný, jsou spojeny s vadami exekučního titulu, s pochybeními při nařízení výkonu, s rušivými okolnostmi při provádění výkonu a případně se specifickým jednáním povinného. Rušivými okolnostmi při provádění výkonu se může rozumět i neposkytnutí součinnosti oprávněného, ovšem jen tam, kde právní předpis u konkrétního druhu výkonu rozhodnutí takovou součinnost předepisuje (např. §345 odst. 3 o.s.ř., který předepisuje přítomnost oprávněného nebo jeho zástupce při výkonu rozhodnutí odebráním věci). Při provádění výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti však o.s.ř. oprávněnému žádnou povinnost součinnosti nestanoví, povinnému naopak v žádném stadiu vykonávacího řízení nebrání jakákoliv překážka, aby - má-li za to, že z nejrůznějších důvodů nemůže plnit oprávněnému - splnil uložením do úschovy soudu. Dále dovolací soud uvedl, že věc nelze posuzovat - jak to nesprávně činí stěžovatelka - podle hmotného práva. V předmětné věci se posuzovalo neposkytnutí součinnosti oprávněné až ve stadiu provádění výkonu rozhodnutí, kdežto ustanovení §520 občanského zákoníku dopadá na případy, kdy k prodlení dlužníka nedojde (kromě jiného) také tehdy, jestliže mu věřitel neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu; zde se součinností věřitele míní součinnost v době stanovené ke splnění (v době splatnosti pohledávky), nikoliv v době, kdy již byla splatná pohledávka přisouzena a kdy je - protože nebyla dobrovolně plněna povinnost vyplývající z vykonatelného rozhodnutí - prováděna exekuce.
Dovolání proti druhému označenému usnesení dovolací soud odmítl jako nepřípustné. Ve vztahu k námitkám obsaženým v ústavní stížnosti se dovolací soud podrobně zabýval posouzením dražební vyhlášky (jejích obsahových náležitostí) a možností změny času a místa dražebního jednání. V souladu se svou ustálenou judikaturou konstatoval, že samotný výrok o čase a místu dražebního jednání představuje rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení. Soud jím proto není vázán a může ji změnit, aniž by tím byly dotčeny ostatní výroky dražební vyhlášky nebo aniž by musel - jen z důvodu změny času či místa dražebního jednání - vydávat novou dražební vyhlášku. Soud zpravidla dražební jednání odročí, bylo-li proti dražební vyhlášce podáno včas legitimovanou osobou odvolání, a nový čas konání dražebního jednání určí poté, co odvolací soud rozhodne o odvolání. Určil-li soud I. stupně nový termín dražby pouhým vyrozuměním, pak - i kdyby šlo o vadu řízení - "nemohla by mít taková vada za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci, v daném případě usnesení o příklepu".
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolává ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy postupovaly v rozporu s příslušnou právní úpravou. Z odůvodnění ústavní stížnosti v části třetí pod bodem a) lze dovodit, že jim vytýká nedostatek rozhodnutí o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních); ostatní údaje v tomto bodu uvedené mají povahu citací rozhodnutí Ústavního soudu bez bližší specifikace pro předmětnou věc. I když ani v této námitce stěžovatelka neuvádí konkrétně, které její vznesené návrhy obecné soudy neposoudily, je nutno připomenout, že napadená rozhodnutí byla přijímána v řízení vykonávacím, konkrétně již při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, a v takovém řízení již nelze provádět dokazování ve věci samé. Pokud stěžovatelka v dovolání namítala nesprávné určení ceny nemovitostí, dovolací soud se touto námitkou podrobně zabýval a uvedl, proč nemůže založit přípustnost dovolání. Ústavní soud se ztotožňuje s vysloveným právním názorem dovolacího soudu a porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces v něm nespatřuje.
Stěžovatelka rovněž namítala, že obecné soudy porušily ustanovení §336h odst. 4 o.s.ř. tím, že udělily příklep JUDr. R. K. jako právnímu zástupci povinné. Podle názoru stěžovatelky se jednalo o obcházení uvedeného ustanovení, protože jako dražitel nesmí vystupovat povinný a právní zástupce jedná jménem povinného. Tato skutečnost byla obecným soudům známa a přesto porušení tohoto ustanovení v exekučním řízení připustily. Ústavní soud především konstatuje - z hlediska procesního - že taková námitka v dovolání nebyla vznesena a již z toho důvodu by nebylo na místě - podle ustálené judikatury - se jí zabývat až v řízení o ústavní stížnosti. Nicméně Ústavní soud - pod stránce věcné - zdůrazňuje, že se zde, jak předpokládá, jedná jen o omyl stěžovatelky; ze soudního spisu je totiž patrno, že stěžovatelka byla jako povinná v exekučním řízení zastoupena JUDr. J. V. na základě plné moci ze dne 3. 4. 2000 (č.l. 15 soudního spisu), nikoliv JUDr. R. K., který naopak byl právním zástupcem oprávněné. Právní zástupce oprávněné strany (stejně jako sama oprávněná) není z tohoto výkonu rozhodnutí vyloučen. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že tato námitka je neopodstatněná a že ani v tomto směru k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nedošlo.
Stěžovatelka dále namítala, že podle §336b odst. 2 písm. a) o.s.ř. ve výroku usnesení o nařízení dražebního jednání (dražební vyhláška) soud uvede (musí uvést) čas a místo dražebního jednání. Uvedení času a místa dražebního jednání v jiné formě, tedy nikoliv jako rozhodnutí soudu, je prý nutno považovat za nepřípustný výkon státní moci a nemůže mít právní účinky s takto stanoveným dražebním jednáním spojené. Uvedená námitka již byla uplatněna i v dovolání a dovolací soud se jejím posouzením podrobně zabýval (viz část III. tohoto usnesení). Ústavní soud posoudil rozhodnutí dovolacího soudu a jeho argumentaci k této námitce a dospěl k závěru, že citované rozhodnutí je v souladu s příslušnými ustanovení o.s.ř. a není v něm uplatněna svévole, která by mohla způsobit porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Stěžovatelka konečně namítala, že oprávněná věděla, že je ochotna a schopna dluh včas splnit a právě s ohledem na okolnosti takového nabídnutého plnění jí prý plnění znemožnila. Tuto skutečnost je nutno podle názoru stěžovatelky považovat za šikanózní výkon práv; nesouhlasí s názorem dovolacího soudu o možnosti plnit do úschovy soudu, neboť podmínky úschovy takové složení, "byť z jistého úvěru", neumožňují. Rovněž tato námitka byla uplatněna v dovolání a dovolací soud ji zkoumal jako otázku zásadního právního významu. Jeho závěry jsou podloženy přesvědčivou a podrobnou argumentací (viz část III tohoto rozhodnutí) a jsou ústavněprávně konformní. Ústavní soud dovozuje, že se jedná o výklad a aplikaci běžného práva, který nedosahuje ústavněprávní roviny, takže ani v tomto směru k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nedošlo.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu