ECLI:CZ:US:2001:1.US.359.01
sp. zn. I. ÚS 359/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky S,, a. s., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 4. 2001, sp. zn. 25 Co 299/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který došel Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2001, se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 16 C 177/98, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby byl žalovaný V. T. uznán povinným zaplatit 25 764,-- Kč jakožto dlužné nájemné za dobu od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998.
Stěžovatelka je toho názoru, že rozsudkem krajského soudu byl porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Došlo k nepřípustnému omezení jejího vlastnického práva, nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces, a tím došlo k porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu a státní moc tak nebyla uplatňována v mezích zákona.
Porušení svých ústavních práv spatřuje ve výkladu obecného soudu ohledně práv vyplývajících z hospodářské smlouvy uzavřené v roce 1970 právními předchůdci stěžovatele a firmy P., a. s., na jejímž základě sdružili finanční prostředky k výstavbě podnikových bytů. Správcem majetku se stal právní předchůdce navrhovatele a právnímu předchůdci firmy P., a. s., vzniklo právo u některých bytů rozhodovat, komu budou předány do užívání.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale zabývá se otázkou, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (čl. 83 Ústavy ČR).
Z předložených materiálů Ústavní soud zjistil, že právním předchůdcem stěžovatelky byly J., n. p. Tyto uzavřely v roce 1970 hospodářskou smlouvu o sdružení finančních prostředků k výstavbě bytových jednotek v Novém Bydžově, mimo jiné i s právním předchůdcem akciové společnosti P, n. p. Na základě této hospodářské smlouvy vzniklo Průmyslu mléčné výživy dispoziční právo ke 12 bytovým jednotkám (včetně bytu žalovaného V. T.) a podle čl. VIII. této smlouvy měl každý z podílníků právo provádět inkaso náhrady za užívání bytu. Stěžovatelka prostřednictvím Fondu národního majetku bytové jednotky privatizovala.
Okresní soud, jak výše uvedeno, žalobu stěžovatelky, aby byl žalovaný V. T. uznán povinným zaplatit 25 764,-- Kč jakožto dlužné nájemné za dobu od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998, zamítl s tím, že stěžovatelka není ve sporu věcně aktivně legitimována, když dovodil, že stěžovatelčino vlastnické právo k domu a spornému bytu, a tím i právo vybírat nájemné, je omezeno dispozičním právem akciové společnosti P. ke spornému bytu a uvedené omezení vlastnictví vyplývá z hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků.
Krajský soud, jako soud odvolací, rozsudek okresního soudu potvrdil a uvedl, že právo akciové společnosti P., založené hospodářskou smlouvou, rozhodovat o přidělování konkrétních bytů v domě, zrušením hospodářského zákoníku a zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, nezaniklo, ani pro takový zánik práva nelze nalézt oporu v zákoně. Pouze se změnilo právo jmenované společnosti rozhodovat o přidělování bytů na právo rozhodovat o tom, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k bytům, ke kterým jí náleží dispoziční právo a ohledně těchto bytů pak inkasovat nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytů. Uzavřel, že k výběru těchto plateb není oprávněna stěžovatelka a není v řízení ani věcně aktivně legitimována.
Nejvyšší soud ČR rozhodoval k dovolání stěžovatelky tak, že dovolání odmítl a své rozhodnutí zdůvodnil tím, že vyšel z právního závěru rozsudku Nejvyššího soudu ČR, který se v soudní praxi ustálil (rozsudek ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 29 Cdo 154/98, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 6 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že právo účastníka smlouvy o sdružení rozhodovat o přidělování bytů postavených na základě sdružení prostředků k jejich výstavbě, se ke dni l. ledna 1992 transformovalo v právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k těmto bytům. Nejvyšší soud ČR citoval další své rozsudky z roku 2001, ve kterých z tohoto právního názoru vyšel, a dále dovodil, že stejně tak nezaniklo ani právo účastníků smlouvy o sdružení, sjednané v této smlouvě, vybírat úhradu za užívání bytů, jichž se týkalo přidělovací právo jednotlivých účastníků smlouvy o sdružení, ale že se transformovalo v právo vybírat nájemné od dosavadních nájemců těchto bytů. Dále v uvedených rozsudcích bylo Nejvyšším soudem ČR dovozeno, a Nejvyšší soud ČR se uvedeným právním závěrem řídil i v předmětné věci, že s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nemohlo dojít k zániku těchto práv ani privatizací státního podniku S., jehož majetek přešel na stěžovatelku, neboť zákon zde výslovně stanovil, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.
Ve světle shora uvedeného nelze tedy akceptovat stěžovatelkou namítané porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když stěžovatelce soudní ochrana odepřena nebyla, ale byla zákonem stanoveným postupem poskytnuta a rozhodnutím obecného soudu nebylo porušeno ani její vlastnické právo vzhledem k ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, které vlastnické právo k privatizovanému majetku omezuje právy a závazky souvisejícími s privatizovaným majetkem.
Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by při rozhodování obecného soudu nebyla státní moc uplatněna v mezích a způsoby, které stanoví zákon, jak stanoví ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Vzhledem k tomu, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení tvrzených ústavních práv stěžovatelky, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu