ECLI:CZ:US:2018:1.US.3595.16.1
sp. zn. I. ÚS 3595/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Světlíka, zastoupeného JUDr. Matějem Zachvejou, advokátem se sídlem 28. října 108, Ostrava, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3378/2014-564 ze dne 12. 7. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces a právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny a právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny.
Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí vzešlo z řízení o žalobě stěžovatele proti žalované Intrum Justitia Czech, s. r. o. (dříve Profidept, s. r. o., v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastnice"), jejímž prostřednictvím se domáhal zrušení rozhodčího nálezu č. Rsp 797/05 vydaného dne 29. 5. 2006 Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud").
Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 4 Cm 83/2006-197 ze dne 12. 4. 2010 (jednalo se o jeho v pořadí třetí rozhodnutí) dané žalobě vyhověl. K odvolání vedlejší účastnice Vrchní soud v Olomouci (dále též "vrchní soud") usnesením č. j. 4 Cmo 278/2010-502 ze dne 18. 2. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně nicméně zrušil a řízení zastavil. Odvolací soud k tomuto kroku přistoupil poté, co byl jeho předchozí potvrzující rozsudek ze dne 3. 2. 2011 zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2542/2011-482 ze dne 27. 11. 2013. V posledně zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není dána pravomoc českých soudů k řízení o zrušení předmětného rozhodčího nálezu, neboť se jedná o cizí rozhodčí nález. Vycházel z toho, že pro určení, zda se jedná o zahraniční rozhodčí nález, či nález tuzemský, je podle §38 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, rozhodné místo jeho vydání, které je nutné ztotožnit s místem řízení podle §17 citovaného zákona. V posuzované věci si přitom účastníci sjednali, že místem rozhodčího řízení bude Vídeň v Rakouské republice, a zde byl nález posléze také vydán. V této souvislosti Nejvyšší soud pak s odkazem na své usnesení sp. zn. 23 Cdo 1034/2012 ze dne 30. 9. 2013 dodal, že zákon o rozhodčím řízení nebrání tomu, aby se subjekty s bydlištěm či sídlem v České republice dohodly, že místo rozhodčího řízení bude v jiném státě, a to i v případě, že si zvolí tuzemský rozhodčí soud, popř. právo státu, v němž sídlí. Vrchní soud, vázán uvedeným právním názorem dovolacího soudu, věc znovu projednal, načež rozhodl způsobem shora předznačeným.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud napadeným výrokem I. usnesení č. j. 23 Cdo 3378/2014-564 ze dne 12. 7. 2016 odmítl, neshledávajíc důvod se odchylovat od závěrů vyslovených ve své prejudikatuře.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti podrobil kritice stanovisko dovolacího soudu, podle něhož sporný rozhodčí nález není tuzemský a není tak dána pravomoc soudů České republiky k jeho zrušení. Označil je za "zcela nepřípustné" vzhledem ke zjevně vnitrostátní povaze předmětného sporu i samotného rozhodčího řízení. Dle přesvědčení stěžovatele pouze přítomnost mezinárodního prvku odůvodňuje použití norem cizího právního řádu, resp. posouzení rozhodčího řízení jako mezinárodního, což v tomto případě nenastalo. Stěžovatel dále nastínil několik důvodů, proč považuje právní posouzení věci ze strany Nejvyššího soudu za nesprávné, přičemž tyto v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. V prvé řadě měl za to, že mezinárodní charakter rozhodčího řízení, resp. rozhodčího nálezu, není způsobilá založit pouhá vůle stran rozhodčí smlouvy. Odvolával se přitom, mimo jiné, na koncepci prorogačních dohod, jež neumožňují zvolit příslušnost cizího soudu a vynutit si tímto v konečném důsledku vydání cizího soudního rozhodnutí. U rozhodčích dohod je třeba dle stěžovatele postupovat analogicky. Pro omezený rozsah autonomie vůle účastníků rozhodčí smlouvy svědčí rovněž doktrinální základ zákona o rozhodčím řízení, založený na teritoriálním, event. smíšeném přístupu k rozhodčímu řízení, ale i současná judikatura Ústavního soudu, reprezentovaná např. nálezem sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011. Doktrína i soudní praxe totiž deklarují jednak jistou blízkost řízení před obecnými a rozhodčími soudy, jednak úzkou vazbu rozhodčího řízení ke státu, určitému území, resp. k určitému právnímu řádu, kterou nelze překlenout volním projevem stran, aniž by byl ve sporu objektivně přítomen mezinárodní prvek. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jmenovitě rozsudku ve věci Suda proti České republice ze dne 28. 10. 2010 č. 1643/06, pak vyplývá, že podřízení se rozhodčímu řízení neznamená plné vzdání se soudní ochrany, v tomto případě možnosti přezkumu rozhodčího nálezu českými obecnými soudy. Stěžovatel dále dovozoval, že systematický výklad zákona o rozhodčím řízení umožňuje do zahraničí přemístit pouze místo konání rozhodčího řízení, nikoli jeho sídlo (tj. právní domicil). Jinými slovy, strany smluvního vztahu, který je čistě vnitrostátní, nemohou "procesně právně přemístit" rozhodčí řízení do zahraničí tak, že bude podléhat např. procesním normám Rakouska, mohou však nepochybně určit, že rozhodci v rámci vnitrostátního (českého) rozhodčího řízení zasednou kupř. ve Vídni v Rakousku. Rozhodčí řízení nicméně ani v důsledku této skutečnosti nepřestává být svou povahou vnitrostátní a nález vydaný v takovém řízení zůstává českým vnitrostátním nálezem. V této souvislosti neobstojí podle stěžovatele argument, že zákon o rozhodčím řízení výslovně nezakazuje zvolit si sudiště v cizím státě, neboť toliko mlčením zákona nelze odůvodnit možnost "internacionalizace" vnitrostátního rozhodčího řízení. Opačný postup by kolidoval se základy a samotným posláním mezinárodního práva soukromého, které ani v případě konání rozhodčího řízení mimo území České republiky nedovoluje "odpoutání" sporu od kogentních norem českého práva. Výše uvedené úvahy stěžovatel završil odkazem na právní status rozhodčího soudu. Upozornil, že se jedná o entitu, která je zřízena zákonem, což ji pojmově váže k teritoriu a právnímu řádu České republiky a implicitně tak zapovídá možnost přemístění rozhodčího řízení do jiného státu. Jako subjekt, mající (kvazi) veřejnoprávní postavení, je současně podřízen zásadě "co není dovoleno, je zakázáno". Pokud tedy jeho vlastní řád neumožňuje přenesení sídla arbitráže (ve vnitrostátním sporu) mimo rámec českého právního řádu, nemůže být výsledkem jím provedeného (za těchto podmínek vždy pouze vnitrostátního) rozhodčího řízení cizí rozhodčí nález. Poslední výhrada stěžovatele se týkala místa rozhodčího řízení ujednaného v rozhodčí doložce a místa vydání rozhodčího nálezu, označeného bez bližšího určení jako "Vídeň". Stěžovatel mínil, že s ohledem na právní následky rozhodčí doložky, které vyžadují její restriktivní výklad, jakož i nedostatek jednoznačné specifikace předmětného místa, neměla být obecnými soudy pominuta interpretace, že se jedná o obec Vídeň v okrese Žďár nad Sázavou.
Po zvážení námitek stěžovatele i přiloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jádro stížnostního návrhu tvoří polemika stěžovatele s právním názorem Nejvyššího soudu na to, že je-li místem rozhodčího řízení i místem vydání rozhodčího nálezu místo nacházející se mimo území České republiky, bez ohledu na jejich skutečnou, faktickou stránku, není dána pravomoc českých soudů takový rozhodčí nález zrušit. Ústavnímu soudu jsou předkládány tytéž argumenty, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaného mimořádného opravného prostředku zabýval dovolací soud, přičemž je neshledal důvodnými. Stěžovatel výklad učiněný Nejvyšším soudem odmítá a setrvává na svých vlastních názorech, jsa přesvědčen o věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu nenáleží.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že by je instruoval, jakým způsobem je třeba na řešení té které právní otázky nahlížet. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele např. tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru však v souzené věci zjištěno nebylo, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo úvahy Nejvyššího soudu jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že výsledek řízení před obecnými soudy neodpovídal představám stěžovatele, nelze přitom hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces, neboť předmětné právo v žádném případě nelze vykládat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Ze stejných důvodů je třeba odmítnout rovněž námitku stěžovatele o dotčení jeho základního práva na zákonného soudce, zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny, a práva na přístup k soudu dle čl. 6 Úmluvy. Bez povšimnutí nelze pak v této souvislosti ponechat ani skutečnost, že stěžovateli nebyla upřena možnost domoci se přezkumu sporného rozhodčího nálezu, a to u rakouského soudu, jmenovitě Obchodního soudu ve Vídni. Ten žalobu podanou stěžovatelem věcně projednal, načež ji svým rozhodnutím č. j. 35 Cg 103/06w ze dne 19. 6. 2008 zamítl.
Co se týče tvrzení, že místem konání rozhodčího řízení, stanovené rozhodčí doložkou, měla být obec Vídeň, kraj Vysočina, a nikoliv Vídeň, hlavní město Rakouska, nutno podotknout, že stěžovatel na tuto okolnost upozornil až v dovolání, přičemž Nejvyšší soud se oprávněně odmítl jí zabývat, neboť se jednalo o "novotu" skutkového charakteru. V průběhu předchozího řízení stěžovatel podobnou argumentaci neuplatnil a znemožnil tak soudu nalézacímu a odvolacímu, aby na ni reagovaly, což má za následek, že v řízení před Ústavním soudem k jeho argumentaci nemůže být přihlíženo, neboť stěžovatel ve vztahu k ní nevyčerpal opravné prostředky, jak to vyžaduje §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nad rámec řečeného lze dodat, že daná námitka byla prověřována samotným rozhodčím soudem a dále i Obchodním soudem ve Vídni, kteréžto orgány jí nakonec shodně nepřisvědčily.
Zbývá uzavřít, že stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu