ECLI:CZ:US:2007:1.US.360.05
sp. zn. I. ÚS 360/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. M. H., zastoupené JUDr. Janem Vorlíčkem, advokátem se sídlem v Modřicích, Prusinovského 820, proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícímu v uplatnění regulačních opatření vyplývajících z ustanovení §17 odst. 14 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra České republiky a Oborovou zdravotní pojišťovnou zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, a o návrhu na zrušení ustanovení §17 odst. 14 zákona č. 48/1997 Sb., za účasti Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Na Míčánkách 2, Praha, a Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem Roškotova 1225/1, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedená regulační opatření vyplývající z ustanovení §17 odst. 14 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen "zák. č. 48/1997 Sb."), uplatněná Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra ČR a Oborovou zdravotní pojišťovnou zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví.
V návrhu na zahájení řízení stěžovatelka uvedla, že vykonává činnost ambulantního specialisty - psychiatra. Stěžovatelka má uzavřenou dohodu o úhradě zdravotní péče se Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra ČR. Na základě dodatku o poskytování zdravotní péče a její úhradě za první a druhé pololetí roku 2004 k dohodě o úhradě zdravotní péče sdělila Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR stěžovatelce, že v souladu se schváleným zdravotním plánem je podle §17 odst. 14 písm. b) zák. č. 48/1997 Sb. oprávněna omezit úhradu zdravotní péče vykázané zdravotnickým zařízením v případě, kdy po kontrole zjistí, že zdravotnické zařízení překračuje v schváleném zdravotně pojistném plánu stanovený nebo smluvně dohodnutý objem zdravotní péče zdravotnickým zařízením poskytnuté. Současně tato zdravotní pojišťovna uplatnila u zdravotnického zařízení stěžovatelky omezení úhrady, a to jak v prvním, tak i druhém pololetí roku 2004. Stejným způsobem dle tvrzení stěžovatelky postupovala i Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví. Uvedený postup zvolily či avizovaly dle stěžovatelky také další zdravotní pojišťovny. Ve výše uvedeném postupu jmenovaných zdravotních pojišťoven stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv a svobod, zejména do práva svobodně podnikat a provozovat hospodářskou činnost za podmínek rovných pro všechny podnikající, kdy zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny.
Dle stěžovatelky je základem smluvního vztahu mezi zdravotní pojišťovnou a smluvním zařízením zdravotní péče smlouva o poskytování zdravotní péče a její úhradě, která se sjednává na dobu určitou, zpravidla pěti let, po proběhlém výběrovém řízení. Tato smlouva, jejíž obsah vychází z tzv. rámcových smluv, sjednává na jedné straně závazek smluvního zařízení zdravotní pojišťovny poskytovat potřebnou zdravotní péči pojištěncům příslušné zdravotní pojišťovny za podmínek stanovených obecně platnými právními předpisy a smlouvou, na straně druhé závazek zdravotní pojišťovny tuto péči smluvnímu zařízení zdravotní pojišťovny hradit za podmínek daných smlouvou a dohodou o úhradě. Dohoda o úhradě zdravotní péče se zpravidla sjednává na období jednoho pololetí a stanoví kromě základní ceny poskytované péče vyjádřené hodnotou bodu v korunách také regulační opatření dohodnutá mezi zdravotními pojišťovnami a zástupci smluvních zařízení zdravotní pojišťovny v dohodovacím řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že smluvní vztah mezi zdravotními pojišťovnami a smluvními zařízeními zdravotní pojišťovny by měl zajišťovat (včetně dohodnutých omezení a regulací) spravedlivou a předvídatelnou odměnu za poskytovanou zdravotní péči, úměrnou kvalitě a úsilí poskytovatele. Stěžovatelka má však za to, že tomu tak není, že se jedná o smlouvu nerovnou, k níž je smluvní zařízení zdravotní pojišťovny donuceno, pokud chce svou činnost vykonávat, a jednu z hlavních příčin spatřuje stěžovatelka právě ve znění napadeného ustanovení zákona o zdravotním pojištění.
Stěžovatelka dále upozorňuje na nerovné postavení lékařů oproti postavení zdravotních pojišťoven, když lékař (ambulantní specialista) nemá žádnou možnost regulovat počet ošetřených pojištěnců, neboť na základě smlouvy se zdravotní pojišťovnou je povinen poskytnout zdravotní péči každému pojištěnci této pojišťovny pod hrozbou sankcí včetně zrušení smlouvy, odklad poskytnutí péče do dalšího období, pokud je vůbec z odborného hlediska přípustný, v řadě případů způsobí nerovnost mezi pojištěnci v souvislosti s příslušností k různým pojišťovnám a může pojištěnce poškodit. Stěžovatelka konstatuje nepříznivé ekonomické dopady napadené cenové regulace omezující objem poskytnuté péče, nikoli její nákladnost, jakož i možné snížení dostupnosti zdravotní péče.
Povinnost poskytovat v podstatě neomezený objem kvalitní zdravotní péče např. i s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotním pojištění, pak dle názoru stěžovatelky v případě stanovení limitů nutí lékaře buď pracovat zadarmo nebo za stejnou práci obdržet nižší příjem nebo dokonce poskytnutí této péče dotovat, když se jedná o spotřebu materiálu a léků při výkonu zdravotní péče. Stěžovatelka současně poukazuje na skutečnost, že v případě velkého přesunu pojištěnců mezi pojišťovnami lékař musí pacienty ošetřit, ale je jen na libovůli zdravotní pojišťovny, kolik mu za ošetření zaplatí. Dle stěžovatelky je třeba, aby "peníze zdravotní pojišťovny šly za pojištěncem". Stěžovatelka dále upozorňuje, že není ani logické, ani spravedlivé, aby byli lékaři omezováni absolutní částkou dle pojistného plánu, který často ani neznají, když objem poskytované péče vyjádřený počtem ošetřených pojištěnců není znám. Stěžovatelka nesouhlasí s uplatněním regulací při zjištění překračování objemu péče (nikoli její nákladnosti zjišťované průměrnými náklady na jednoho "unicitního" pojištěnce), když dopředu nelze predikovat počet pojištěnců požadujících či potřebujících ošetření, a lékař není z morálních, právních ani smluvních důvodů oprávněn ošetření odmítnout nebo odsunout. Zdravotní pojišťovna není oprávněna dle stěžovatelky stanovovat konečnou finanční částku předem, zvláště se toto týká zdravotnických zařízení odkázaných na specielní vybavení, kde dochází ke stálému, poměrně značnému nárůstu počtu ošetřených pojištěnců, jejichž počet nelze předem predikovat.
Stěžovatelka uvádí, že ustanovení §17 odst. 14 zákona č. 48/1997 Sb. nehovoří o omezení úhrady při překročení stanovené nebo dohodnuté částky nebo úhrady za zdravotní péči, ale o omezení při překročení objemu péče samotné. Toto ustanovení by v souladu s ústavními právy, zejména rovností práv při podnikání, mělo být dle stěžovatelky vykládáno tak, že stanovený nebo dohodnutý objem zdravotní péče je skutečně množstvím zdravotní péče, které je lékař ze smlouvy povinen dodat a za nějž mu náleží úhrada, že se tedy jedná o obecný smluvní vztah, v němž jedna strana konkrétní službu objednává a hradí a druhá strana ji dodává. Ve smyslu dikce ustanovení §17 odst. 14 zákona č. 48/1997 Sb. pak musí zdravotní pojišťovna ve svém zdravotně pojistném plánu nebo ve smlouvě stanovovat skutečně objem zdravotní péče, tedy např. počet vyšetření nebo počet ošetřených pojištěnců, a ne částku, kterou je ochotna zaplatit (resp. i kdyby byl objem zdravotní péče stanoven finanční částkou, je nutno tuto částku chápat jako míru objemu sjednané péče). Při tomto výkladu by pak dle stěžovatelky lékař nebyl povinen poskytovat více zdravotní péče, než kolik je ve smlouvě s pojišťovnou stanoveno. Znamenalo by to, že pokud pojišťovna stanovila částku 50000,- Kč a lékař by zjistil, že už dané množství ("objem zdravotní péče") poskytnul pro dané období, povinnost lékaře poskytovat péči pojištěncům pojišťovny na vrub všeobecného zdravotního pojištění by skončila a nebyla by nijak vymahatelná. Lékař by dle stěžovatelky vycházel z toho, že pojišťovna si nepřeje, aby poskytl více zdravotní péče, protože si větší objem nesmluvila. Stěžovatelka si je však vědoma toho, že tento právní názor je v rozporu s obsahem smluv uzavíraných se zdravotní pojišťovnou, kdy je vyžadováno poskytování neomezeného, resp. z hlediska pojištěnců potřebného objemu zdravotní péče při limitaci částky její úhrady (bez ohledu na skutečnost, zda je přesná hodnota limitace známa předem či ne). Závěrem se stěžovatelka petitem ústavní stížnosti domáhá, aby "nedocházelo k omezení úhrady zdravotní péče vykázané zdravotnickým zařízením dle §17, odst. 14, pís a), b) zák. č. 48/97 Sb."
II.
Stěžovatelka současně s ústavní stížností podává návrh na zrušení ustanovení §17 odst. 14 zákona č. 48/1997 Sb., který zní:
Příslušná zdravotní pojišťovna je oprávněna na základě schváleného zdravotně pojistného plánu nebo na smluvním základě omezit úhradu zdravotní péče vykázané zdravotnickým zařízením v případě, kdy po kontrole zjistí, že zdravotnické zařízení překračuje
a) ve schváleném zdravotně pojistném plánu stanovené nebo ve smlouvě dohodnuté průměrné náklady na zdravotní péči na jednoho ošetřeného pojištěnce se zohledněním věkových skupin zdravotnickým zařízením poskytnutou nebo vyžádanou,
b) ve schváleném zdravotně pojistném plánu stanovený nebo ve smlouvě dohodnutý objem zdravotní péče zdravotnickým zařízením poskytnuté nebo vyžádané.
Toto ustanovení je dle stěžovatelky v rozporu s čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, odst. 2 , odst. 3 a odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v rozporu s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvádí, že má za to, že předmět ústavní stížnosti přesahuje svým významem vlastní zájmy několika subjektů, když napadeným rozhodnutím jsou dotčena základní práva a svobody více než 8000 nestátních zdravotnických zařízení, k zásahu zdravotních pojištěn došlo v období jednoho roku před podáním ústavní stížnosti a jsou tedy splněny podmínky projednání stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky a Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, jako účastníků řízení.
Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra (dále také jen "ZPMV") ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že provádí všeobecné zdravotní pojištění podle zák. č. 280/1992 Sb., o resortních oborových podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů, přičemž základem pro provádění všeobecného zdravotního pojištění je schválený zdravotně pojistný plán pojišťovny, který schvaluje Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Výše příjmu stanoveného zdravotně pojistným plánem je dána zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění a jeho výše je limitována. Při úhradách zdravotní péče jde dle ZPMV o rozdělení omezeného množství finančních prostředků a nelze zabezpečit veškerou zdravotní péči, neboť poptávka po zdravotní péči není na rozdíl od úhrad nijak limitována, tento rozpor má částečně regulovat schválený zdravotně pojistný plán pojišťovny, který musí zdravotní pojišťovna dodržovat. Ceny a způsoby úhrad zdravotní péče pro příslušné období mezi poskytovateli zdravotní péče a zdravotními pojišťovnami se stanovují v rámci dohodovacího řízení, je-li výsledkem dohodovacího řízení dohoda o cenách bodu v rámci platné regulace cen a o výši úhrad včetně regulačních opatření, posoudí tento výsledek Ministerstvo zdravotnictví a upraví ho v souladu s právními předpisy a veřejným zájmem a vyhlásí ho ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví, tento výsledek je závazný jak pro zdravotnická zařízení, tak pro pojišťovny. ZPMV dále uvádí, že aplikace §17 odst. 14 přichází v úvahu pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, přičemž stanovení výše limitu pro konkrétní zdravotnické zařízení provádějí pobočky dle rozboru vývoje úhrad daného zdravotnického zařízení s přihlédnutím na počet pojištěnců a druh poskytované péče. Výše konkrétního limitu je zdravotnickému zařízení sdělena v rámci dohody ke smlouvě o poskytování zdravotní péče a její úhradě za příslušné úhradové období. ZPMV postupovala dle svého tvrzení při zpracování smluvních dodatků pro úhrady zdravotní péče v období 1. a 2. pololetí roku 2004 v souladu s výsledky dohodovacího řízení, resp. z výše úhrad a regulačních omezení stanovených ve vyhlášce MZ č. 532/2002 Sb. K omezení úhrad zdravotní péče dochází výhradně u konkrétních zdravotnických zařízení, kde dochází oproti předchozímu období k výraznému nárůstu nákladů na ošetřované pojištěnce, k omezení úhrad dochází až po provedené kontrole. Přestože se v některých regionech počty pojištěnců ZPMV téměř nezvyšují a z tohoto důvodu se nemění ani struktura pojištěnců, dochází k tomu, že některá zdravotnická zařízení oproti shodnému předcházejícímu kalendářnímu období vykáží výrazný nárůst ošetřených pojištěnců, právě v takovém případě je zdravotní pojištěna oprávněna podle zákona omezit úhradu vykázané zdravotní péče, neboť takovýto nárůst úhrad nelze pokrýt z příjmu zdravotní pojišťovny, jejíž příjmy se meziročně navyšují přibližně o 6,5%. Při omezení úhrad zdravotní péče přitom pojišťovna nevychází pouze z porovnání vykázané zdravotní péče, počtu ošetřených pojištěnců a objemu vykázané zdravotní péče, nýbrž vždy zkoumá důvod překročení objemu zdravotní péče. Závěrem Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky zamítnul.
Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (dále také jen "OZP") se vyjádřila k ústavní stížnosti ohledně mechanismu úhrad zdravotní péče včetně užití regulačních opatření shodně s výše cit. vyjádřením Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra, přičemž konkrétně k dané věci uvedla, že smlouva o poskytování zdravotní péče byla se stěžovatelkou uzavřena s účinností ode dne 1. 1. 2001 na dobu určitou do 21. 12. 2005. Dle sdělení OZP byla uplatněna vůči stěžovatelce pro období 1. pololetí roku 2004 regulace za proskripci podle příslušných ustanovení části II. dodatku vztahujícímu se pro toto období, regulační srážku ve výši 19.749,- Kč. Poté, co stěžovatelka podala proti uplatněné regulační srážce námitku, byla provedena pracovníky OZP opakovaně podrobná analýza vyúčtované zdravotní péče s tím, že dříve vyčíslená pohledávka OZP byla potvrzena. Závěrem Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky zamítnul.
Ústavní soud si k posouzení dané věci ve smyslu §48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal stanovisko České lékařské komory, Svazu zdravotních pojišťoven ČR, Ministerstva zdravotnictví a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky k ústavní stížnosti.
Česká lékařská komora ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že smluvní zdravotnické zařízení je omezeno nejen regulacemi dle zdravotně pojistných plánů zdravotních pojišťoven, ale duplicitně také regulacemi stanovenými dle §17 odst. 6 a odst. 7 zákona č. 48/1997 Sb. Na základě uvedených ustanovení je v dohodovacím řízení v každém pololetí mezi zástupci poskytovatelů zdravotní péče a zástupci zdravotních pojišťoven projednávána nejen hodnota bodu a výše odměny za poskytnutou zdravotní péči, ale také regulační mechanismy, tedy způsoby, jak bude poskytnutá zdravotní péče regulována. Na rozdíl od ustanovení §17 odst. 14 zák. č. 48/1997 sb. se však alespoň v prvé fázi v dohodovacím řízení mohou zástupci poskytovatelů zdravotní péče na rozhodování o regulačních mechanismech podílet a zdravotnickému zařízení jsou tyto regulační mechanismy předem známy a mohou z nich vycházet. Tak tomu však není dle České lékařské komory v případě ustanovení §17 odst. 14 zák. č. 48/1997 Sb., kdy se na zdravotně pojistných plánech zdravotních pojišťoven zástupci zdravotnických zařízení nijak nepodílí, ani podílet nemohou a omezení, která vyplynou pro úhradu zdravotní péče z těchto zdravotně pojistných plánů, jsou nepředvídatelná. Dle České lékařské komory je třeba vycházet z toho, že zdravotnické zařízení je povinno poskytnout pojištěncům náležitou zdravotní péči, což vyplývá jednak ze zákona č. 48/1997 Sb., ale též z článku 31 Listiny základních práv a svobod, a to bez ohledu na jakékoli regulační mechanismy či omezení stanovená zdravotně pojistnými plány. Povinnost zdravotnického zařízení poskytnout pojištěnci zdravotní pojišťovny náležitou zdravotní péči tedy vyplývá nejen ze smluv se zdravotními pojišťovnami, ale vyplývá též ze zákona a dokonce i z principů stanovených ústavním zákonem. Česká lékařská komora se domnívá, že kromě stěžovatelkou navrženého zrušení §17 odst. 14 zák. č. 48/1997 Sb. by další cestou k nápravě mohlo být pouze částečné zrušení tohoto ustanovení, které by spočívalo ve vypuštění slov "na základě schváleného zdravotně pojistného plánu nebo" jak v prvé větě §17 odst. 14, tak v písm. a), b), tohoto ustanovení. Pokud by posléze toto ustanovení znělo tak, že příslušná zdravotní pojišťovna je oprávněna na smluvním základě omezit úhradu zdravotní péče vykázané zdravotnickým zařízením...", pak by nešlo o jednostranné a nepředvídatelné omezení ze strany zdravotních pojišťoven.
Svaz zdravotních pojišťoven ČR se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ministerstvo zdravotnictví ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že napadené ustanovení §17 odst. 14 zákona č. 48/1997 Sb. bylo zákonem č. 117/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti veřejného zdravotního pojištění, zrušeno s účinností od 1. 4. 2006.
Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky se k ústavní stížnosti vyjádřila v tom smyslu, že s ohledem na skutečnost, že částí první, čl. I., odst. 4 zákona č. 117/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti veřejného zdravotního pojištění, bylo ustanovení §17 odst. 14 zákona č. 48/1997 Sb. zrušeno, je návrh stěžovatelky na zrušení tohoto ustanovení právně irelevantní.
Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovatelce, aby k nim mohla podat své vyjádření. Podáním ze dne 20. 6. 2006 stěžovatelka sdělila, že ze zákona č. 117/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti veřejného zdravotního pojištění, nevyplývá zcela jasně, že původní 17 odst. 14 zákona č. 48/1997 Sb. byl zrušen, proto dále trvá na svém návrhu.
V.
Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že se otázkou povahy právního vztahu mezi zdravotnickým zařízením a zdravotní pojišťovnou a z toho vyplývající otázkou, zda lze tento vztah podřídit ochraně poskytované obecnými soudy, zabýval ve svém usnesení I. ÚS 247/98 ze dne 27. 1. 1999. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že je posuzovaný vztah zásadně vztahem soukromoprávním a jako takovému - s ohledem na to, že mu není poskytnuta ochrana jinak - by mu měla být poskytnuta ochrana podle občanského zákoníku. Orgánem poskytujícím tuto ochranu je vzhledem k ust. §4 občanského zákoníku soud. Jakkoli stěžovatelka uvedla, že její ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obou zdravotních pojišťoven, z dalšího textu ústavní stížnosti, přiložených listin i charakteru regulačních opatření vyplývá, že se nejedná o rozhodnutí ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nýbrž o jiný zásah orgánu veřejné moci. Tomu odpovídá i výše citovaný petit ústavní stížnosti, kterým se stěžovatelka domáhá, aby nedocházelo ze strany zdravotních pojišťoven k omezení úhrady zdravotní péče vykázané zdravotnickým zařízením a v tomto smyslu bylo zrušeno příslušné ustanovení zák. č. 48/1997 Sb. Jakkoli se sice v textu ústavní stížnosti uvádí, že tato směřuje proti individuálnímu, konkrétnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, jaké konkrétní nápravy se stěžovatelka ve své právní věci domáhá, současně je třeba uvést, že ústavní stížnost má převážně obecný charakter, přičemž veškerá argumentace stěžovatelky směřuje k odůvodnění návrhu na zrušení napadeného ustanovení zák. č. 48/1997 Sb. Tomu odpovídá také skutečnost, že v ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí konkrétní údaje o proti ní uplatněných regulačních opatřeních, pouze jen, že se jednalo o regulace uplatněné Zdravotní pojišťovnou ministerstva vnitra za období 1. a 2. pololetí roku 2004. V případě regulačních opatření Oborové zdravotní pojišťovny se pak mělo jednat o omezení úhrady zdravotní péče za 1. pololetí roku 2004. Konkrétnější údaje o rozsahu uplatněných regulačních opatřeních lze zjistit pouze z k ústavní stížnosti přiloženého sdělení Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ze dne 24. 6. 2004 včetně příloh, a ze sdělení Oborové zdravotní pojišťovny ze dne 31. 5. 2005. Pokud se však stěžovatelka domáhá po ZPMV a OZP vrácení konkrétních částek, které jí byly v rámci regulačních opatření sraženy, nespadá rozhodování o takovém předmětu věci do působnosti Ústavního soudu, v jehož pravomoci není rozhodnout o tom, zda konkrétními regulačními opatřeními uplatněnými ve věci stěžovatelky Zdravotní pojišťovnou ministerstva vnitra a Oborové zdravotní pojišťovny byla dotčena ústavně zaručená práva a svobody. Je tomu tak proto, že, jak bylo výše uvedeno, ochrana daného vztahu mezi stěžovatelkou a ZPMV a OZP podléhá soudní jurisdikci, a stěžovatelka se před podáním ústavní stížnosti ochrany u obecného soudu nedovolávala, a nedošlo tak z její strany k vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je přitom ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Ústavní soud je tedy nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní soud se v této souvislosti zabýval tvrzením stěžovatelky, že jsou v dané věci splněny podmínky projednání stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Stěžovatelka zejména uvedla, že předmět ústavní stížnosti přesahuje svým významem její vlastní zájmy, když napadeným rozhodnutím jsou dotčena základní práva a svobody více než 8000 nestátních zdravotnických zařízení. Ústavní soud se s tímto závěrem stěžovatelky neztotožňuje a poukazuje na skutečnost, že v daném případě se jedná pouze o smluvní vztah mezi zdravotnickým zařízením stěžovatelky a dvěma konkrétními zdravotními pojišťovnami, přitom vzhledem k charakteru uplatněných regulačních opatření, která se v případě jednotlivých zdravotnických zařízení i zdravotních pojišťoven mohou ve svých důvodech odlišovat, bude záležet vždy na okolnostech konkrétního případu, které musí být vždy posouzeny, jak bylo výše uvedeno, obecným soudem a stěžovatelce, ale popř. i jiným zdravotnickým zařízením, která by se hodlala domáhat vrácení jim sražených finančních prostředků, tedy nezbývá, než aby se obrátily se svými konkrétními nároky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nejdříve na obecný soud.
Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v této odmítl jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem na zrušení ustanovení §17 odst. 14 zákona č. 48/1997 Sb, neboť jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2007
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj