ECLI:CZ:US:2011:1.US.3615.10.1
sp. zn. I. ÚS 3615/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Z. H., zast. JUDr. Tomášem Radou, advokátem, sídlem Hlinky 505/118, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 2010 č. j. 20 Cdo 2805/2010-207, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka napadla podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle stěžovatelčina tvrzení bylo napadeným usnesením odmítnuto její dovolání, a to aniž by bylo:
- vyhověno návrhu na prodloužení lhůty k zajištění právního zástupce, jelikož zažádala ve lhůtě určené Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") pro určení advokáta Českou advokátní komoru, která jí advokáta určila až v říjnu 2010,
- rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud) ze dne 18. 2. 2010 č. j. 20 Co 339/2009-88 shledáno jako meritorní rozhodnutí, jelikož jeho předmětem je řešení samostatné otázky ustanovení právního zástupce a odkladu provedení exekuce; jde tak o rozhodnutí ve věci samé.
K věci stěžovatelka uvedla, že v předmětném exekučním řízení se domáhala ustanovení zástupce dle §30 obč. soudního řádu a dále odkladu exekuce. Městský soud její návrh zamítl, odvolání zamítl krajský soud. Vůči usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, po jeho podání byla městským soudem vyzvána (usnesením ze dne 3. 6. 2010) ke zvolení advokáta během jednoměsíční lhůty a k podání dovolání jeho prostřednictvím. Během této lhůty (12. 7. 2010) podala stěžovatelka žádost na Českou advokátní komoru, které bylo vyhověno v říjnu, a dne 12. 7. 2010 pak podala žádost o prodloužení lhůty určené pro zvolení advokáta. Podle stěžovatelčina názoru je rozhodnutí o zamítnutí návrhu na odklad exekuce a návrhu na určení zástupce podle §30 obč. soudního řádu rozhodnutím ve věci samé, jelikož takovým rozhodnutím je skončeno zcela samostatné řízení a rozhodnutí v něm tak musí být rozhodnutím ve věci samé. Přijetí opačného názoru považuje za formalistický přístup, který porušuje ústavně garantovaná práva, jelikož jí nebylo postupem dovolacího soudu umožněno řádné využití a uplatnění mimořádného opravného prostředku. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 37 odst. 2 Listiny bylo porušeno tím, že městský soud neumožnil prodloužení jím určené lhůty ke zvolení advokáta, i přesto, že v určené lhůtě požádala o její prodloužení a v jejím průběhu požádala o advokáta.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, Ústavy a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 90 Ústavy
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 96 Ústavy
1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.
Čl. 6 Úmluvy
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
II.
Z předložených podkladů zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:
Usnesením městského soudu ze dne 30. 8. 2007 č. j. 69 Nc 3981/2007-3 byla nařízena exekuce na stěžovatelčin majetek, a to k vymožení pohledávek vedlejší účastnice. V průběhu exekučního řízení podala stěžovatelka několik návrhů, také požádala o ustanovení zástupce v exekučním řízení a navrhovala odklad exekuce. Městský soud usnesením ze dne 5. 3. 2009 č. j. 69 Nc 3981/2007-56 žádost na ustanovení zástupce zamítl (výrok I.); návrh na odložení provedení exekuce také zamítl (výrok II.). Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka odvolání, které krajský soud neshledal opodstatněným, a proto usnesením ze dne 18. 2. 2010 č. j. 20 Co 339/2009-88 potvrdil usnesení prvostupňového soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením, proti němuž brojí stěžovatelka dovoláním, odmítl pro jeho nepřípustnost. V odůvodnění uvedl (s odkazy na svoje předchozí rozhodnutí), že usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím ve věci samé, tudíž není přípustné podle §237 odst. 1 obč. soudního řádu, nebylo vydáno ani ve věcech uvedených v §238 a §238a obč. soudního řádu, není ani ve výčtu nemeritorních rozhodnutí v §239 obč. soudního řádu.
III.
Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu, ani rozhodnutími dalších obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelčino přesvědčení, že její návrhy (tj. návrh na ustanovení zástupce a návrh na odložení provedení exekuce) jsou návrhy ve věci samé, z čehož dovozuje nesprávný postup Nejvyššího soudu při odmítání jejího dovolání. Ústavní soud shledává, že její právní názor je mylný, protože v tzv. řízení sporném (do kterého nepochybně patří též exekuční řízení), v němž jde o rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky, je za "věc samu" pokládán nárok uplatněný žalobou, o kterém má být věcně rozhodnuto. Proto Nejvyšší soud logicky konstatoval, že přípustnost dovolání proti výroku o zamítnutí žádosti o ustanovení advokáta a proti výroku o zamítnutí návrhu na odklad exekuce nelze opřít o ustanovení §237 odst. 1 obč. soudního řádu, protože ani jedno z uvedených rozhodnutí o stěžovatelčině návrzích není rozhodnutím ve věci samé. Po tomto zjištění Nejvyšší soud posuzoval, zda přípustnost stěžovatelčina dovolání nevyplývá z dalších ustanovení obč. soudního řádu (§238, §238a a §239), a protože ani jedna z obou stěžovatelčiných věcí v nich výslovně uvedena není, nemohla být zjištěna přípustnost dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že ani případné určení advokáta Českou advokátní komorou pro dovolací řízení nemohlo vést k výsledku pro stěžovatelku příznivějšímu, proto výzvu městského soudu ke zvolení advokáta a k podání dovolání jeho prostřednictvím považuje za evidentně nadbytečnou a ve stěžovatelce vyvolávající neodůvodněná očekávání.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 1. 2011
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu