Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.05.1997, sp. zn. I. ÚS 362/96 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 60/8 SbNU 107 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.362.96

sp. zn. I. ÚS 362/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti V. N. proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. 7 T 221/95, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 1996, sp. zn. 2 To 247/96, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: V záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byli stěžovatel společně se spoluobžalovanými O. V. a R. T. (dále jen "spoluobžalovaní") uznáni vinnými z toho, že v přesně nezjištěné době ve druhé polovině měsíce června 1994 v Olomouci O. V. od R. T. převzal částku nejméně 200 000 Kč a 18 000 DM, kterou následně předal stěžovatelovi. Za to od něj O. V. a R. T. převzali osobní automobil značky BMW 850 německé státní poznávací značky B-AJ xx-yy, výrobní číslo WBA EG xxx xC BO4 657, které bylo dne 23. 5. 1994 odcizeno v SRN. R. T. se poté pokusil toto vozidlo prodat P. T., od něhož předtím převzal výše uvedenou finanční hotovost. Všichni obžalovaní prý přitom věděli, že vozidlo bylo získáno trestnou činností. V době spáchání trestné činnosti byl O. V. příslušníkem Policie ČR. Za toto jednání byl obžalovaný O. V. za trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) trestního zákona spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) trestního zákona, odsouzen k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců a k peněžitému trestu ve výměře 10 000 Kč. Obžalovaný R. T. byl za pokus trestného činu podílnictví podle §8 odst. 1 k §251 odst. 1 písm. a) a odst. 2 trestního zákona odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Stěžovatel V. N. byl za trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně a k peněžitému trestu ve výměře 300 000 Kč. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že z výpovědí spoluobžalovaných jednoznačně vyplynulo, že v době předání předmětného vozidla bylo na základě celé řady skutečností (poškozená spínací skříňka, autoalarm a zámky dveří, nepoměr mezi skutečnou a prodejní cenou vozidla, způsob předání vozidla apod.) na první pohled zřejmé, že vozidlo bylo získáno trestným činem. Jednotliví obžalovaní sice vypovídali značně rozporně a tvrdili, že se trestného činu nedopustili (stěžovatel N.) nebo že nevěděli, že vozidlo je odcizeno (R. T.), avšak okresní soud dospěl k závěru, že vzhledem ke svým znalostem a zkušenostem věděli a vědět museli, že všichni na sebe a jiného převádějí odcizené vozidlo a tím naplnili skutkové podstaty trestných činů, za něž byli odsouzeni. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byla odvolání obžalovaných R. T. a V. N. zamítnuta. V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl v potřebném rozsahu všechna dokazování. Oba obžalované prý usvědčila zejména výpověď spoluobžalovaného O. V., který uvedl, že R. T. i V. N. věděli o tom, že předmětné vozidlo je kradené. Rozpory v jednotlivých výpovědích O. V. v přípravném řízení a v hlavním líčení se údajně netýkají zásadních skutečností rozhodných pro posouzení otázky trestní odpovědnosti R. T. a V. N., ale spíše technických detailů a lze je dobře vysvětlit značným časovým odstupem od doby spáchání skutku a od jednotlivých úkonů v trestním řízení. Odvolací soud akceptoval námitku, že jako k důkazu nelze přihlížet ke svědecké výpovědi P. T. z přípravného řízení. Tento svědek byl totiž vyslechnut, aniž o tom byl předem vyrozuměn obhájce R. T., ačkoliv o to požádal, a zároveň byl svědek P. T. vyslechnut ještě před sdělením obvinění V. N., takže ve vztahu k tomuto obžalovanému měl příslušný protokol o výpovědi pouze povahu vysvětlení ve smyslu §158 odst. 3 a 4 trestního řádu a nešlo jej v řízení před soudem použít jako důkaz. Bez ohledu na to, že ke svědecké výpovědi T. nelze přihlédnout, prý však byla řádně prokázána objektivní i subjektivní stránka "deliktů" kladených za vinu R. T. a V. N. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu v tom, že vedle usvědčující výpovědi obžalovaného V. je nutno přihlédnout k profesní kvalifikaci obou obžalovaných (autoprodejce T. a automechanika N.), kteří si - vzhledem ke zmíněným okolnostem případu, zejména vzhledem k rozporu mezi skutečnou cenou vozidla a cenou, za kterou mělo být vozidlo prodáno - museli být vědomi toho, že se jedná o vozidlo kradené. Krajský soud proto dovodil, že soud první instance došel ke správným skutkovým i právním závěrům, takže odvolání obou obžalovaných jsou nedůvodná. Stěžovatel ústavní stížností napadl obě v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů, a dovolal se údajného porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení citovaného ustanovení prý došlo tím, že stěžovatel byl odsouzen za trestný čin, "který nespáchal na základě neexistujících důkazů". Stěžovatel byl odsouzen na základě usvědčující výpovědi spoluobžalovaného O. V. a svědka P. T., přestože výpověď P. T. byla získána způsobem popírajícím veškerá práva obviněných na spravedlivý proces a přes námitky obhájců byla tato výpověď při hlavním líčení přečtena. V rozsudku okresního soudu vůbec nebylo odůvodněno uložení nepodmíněného trestu a peněžitého trestu stěžovateli. Jediným důkazem, na základě kterého byl stěžovatel odsouzen, je skutečnost, že je vyučený automechanik, a proto údajně věděl, že převádí odcizené vozidlo. Při jednání odvolacího soudu bylo prý dále porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu, neboť tento soud nevyhověl jeho návrhu na výslech O. V. jako svědka a návrhu na výslech svědka P. T. - který v celém řízení nebyl vyslechnut za přítomnosti obhájce - a svědka npor. M., který měl vysvětlit, "co ho vedlo za zády obhájce provést výslech korunního svědka T. ve vazební věznici v Brně dne 9. 2. 1995." Stěžovatel se proto domáhá zrušení obou napadených rozhodnutí soudů a podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku okresního soudu. Na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Olomouci, Krajský soud v Ostravě - a vedlejší účastníci řízení - Okresní státní zastupitelství v Olomouci, Krajské státní zastupitelství v Ostravě, R. T. a O. V. Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dále uvedl, že stěžovatelovy námitky jsou nesprávné, neboť výpověď svědka P. T. byla získána procesním způsobem, rozsudek je řádně odůvodněn a majetkové poměry stěžovatele soud konstatoval přímo ve výroku, když uvedl, že trestnou činností získal částku přesahující 300 000 Kč. Okresní soud sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Podle názoru Krajského soudu v Ostravě, obsaženého v jeho vyjádření, ústavní stížnost neobsahuje jiné skutečnosti než ty, kterými obhajoba argumentovala již v průběhu odvolacího řízení. K námitce týkající se výpovědi O. V., který jednoznačně popřel, že by věděl o tom, že vozidlo je kradené, soud uvedl, že V. pouze vymezil, do kterého okamžiku neměl pochybnosti o původu vozidla, tj. "nebyl srozuměn s tím, že vozidlo je odcizeno". Zároveň prý však O. V. popsal, kdy a z jakých důvodů pojal podezření, že s vozidlem "není něco v pořádku". Z příslušného protokolu je pak zřejmé, že V. vypovídal o podstatných okolnostech podrobně a shodně jako v přípravném řízení (č.l. 15, 164). Krajský soud se neztotožnil ani se stěžovatelovou námitkou, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu tím, že v průběhu trestního řízení nedošlo k výslechu O. V. jako svědka. Proti stěžovateli i O. V. totiž bylo vedeno společné řízení a nedošlo tedy k pochybení, pokud V. nebyl vyslechnut v procesním postavení svědka. Z protokolace vyplývá, že rozpory ve výpovědích byly O. V. předestřeny a soudy je vyhodnotily a zaujaly k nim stanoviska. Krajský soud dále neshledal podmínky k opakovanému výslechu odsouzeného V. jako svědka, neboť ten si už jako obžalovaný svými výpověďmi sice mohl vylepšovat své postavení, nikoliv však za cenu nepravdivého obvinění jiné osoby, protože by se tak vystavil nebezpečí trestního postihu. Rovněž prý nebylo nutné vyslýchat svědky P. T. a npor. M., a to z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí. K údajnému neodůvodnění uloženého trestu soud rovněž plně odkazuje na napadená rozhodnutí obou soudů. Proto krajský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Okresní státní zastupitelství v Olomouci ve svém vyjádření stručně zrekapitulovalo průběh trestního řízení v souzené věci a uvedlo, že stěžovatel skutečně po celé jeho trvání popíral vznesená obvinění z toho, že by se dopustil trestného činu. Stěžovatel byl však usvědčován spoluobviněnými V. a T., kteří uvedli, že peníze za auto převzal, byť musel vědět, že je kradené. Vedlejší účastník souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, ve svém vyjádření uvedlo, že rozhodnutí krajského soudu je zákonné, důvodné a za zcela správný lze považovat i postup v řízení, které rozsudku předcházelo. Napadenými rozhodnutími krajského a okresního soudu prý nedošlo k porušení základních práv a svobod a vedlejší účastník navrhuje ústavní stížnosti nevyhovět. Krajské státní zastupitelství netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. R. T. Ústavnímu soudu sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá, odkázal na své odvolání proti napadenému rozsudku Okresního soudu v Olomouci a žádal o jeho přezkoumání. R. T. si však vzdor písemnému poučení soudu nezvolil advokáta, který by jej v řízení zastupoval, a proto jej Ústavní soud nadále za vedlejšího účastníka řízení nepovažoval. O. V. se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdal. Ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení "nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku." Protože z povahy souzené věci v úvahu nepřipadá porušení věty druhé citovaného ustanovení, zabýval se Ústavní soud otázkou, zda napadenými rozhodnutími byl stěžovatel stíhán a zbaven svobody v souladu se zákonem. Stěžovatelovy námitky se týkají svědecké výpovědi P. T., zamítnutí návrhů na výslech O. V. a npor. M. jako svědků, údajného neodůvodnění rozsudku okresního soudu a tvrzeného porušení práva na obhajobu, avšak blíže nekonkretizují, jakým způsobem byl porušen zákon a která jeho ustanovení nebyla dodržena. V prvé řadě je nutno v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto v zásadě ani nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné. Tento princip Ústavní soud respektoval i v souzené věci a zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý proces). To však Ústavní soud neshledal a dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek se dostatečně vypořádal již krajský soud v rámci odvolacího řízení. Pokud jde o stěžovatelův návrh na výslech O. V, P. T. a npor. M. v odvolacím řízení, Ústavní soud respektuje skutečnost, že podle současné judikatury není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, že důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí a jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (§263 odst. 6 trestního řádu). Usnesení krajského soudu je přesvědčivé, soud se v něm podrobně zabývá skutečnostmi a důkazy, o které se opíral, a odpovídajícím způsobem se rovněž vypořádal s důvody, proč nevyhověl návrhům na výslech uvedených svědků. Proto ani Ústavní soud nedospěl k názoru, že by nevyslechnutím navrhovaných svědků byl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu v souzené věci. To se týká zejména výslechu O. V. Ten podle obsahu spisu o podstatných okolnostech vypovídal shodně v přípravném řízení i v hlavním líčení a existující rozpory v jeho výpovědích se netýkaly zásadních otázek, majících význam pro vinu a trest stěžovatele. Po procesní stránce krajský soud právem poukázal na to, že V. byl spoluobžalovaným ve společném řízení vedeném proti němu, T. a stěžovateli, takže okresní soud nepochybil, pokud jej nevyslechnul jako svědka. V souladu s názorem krajského soudu sdílí i Ústavní soud přesvědčení, že za této situace nebyl stěžovatel zkrácen ve svém právu na obhajobu, pokud O. V. v odvolacím řízení vyslechnut nebyl. Pokud stěžovatel poukazuje na procesní nedostatky ve výpovědi svědka P. T. z přípravného řízení, ignoruje skutečnost, že tyto nedostatky reflektoval v napadeném usnesení již krajský soud, když uvedl, že k této výpovědi jako k důkazu nelze přihlížet. Krajský soud pokládal výslech P. T. v odvolacím řízení za nadbytečný a zamítnutí tohoto důkazního návrhu řádně odůvodnil poukazem na ostatní usvědčující důkazy, které byly v souladu se zákonem zhodnoceny. Totéž se týká návrhu na výslech svědka npor. M. Ústavní soud nevidí důvod k tomu, aby z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele se od těch názorů krajského soudu odchyloval. Ústavní soud nesdílí ani stěžovatelův názor, že v rozsudku okresního soudu nebylo vůbec odůvodněno uložení nepodmíněného trestu a peněžitého trestu. Z napadeného rozsudku okresního soudu jasně vyplývá, proč byly oba tresty stěžovateli uloženy, soud se v něm zabývá osobami jednotlivých spoluobžalovaných, přihlíží k polehčujícím okolnostem, a proto Ústavní soud nemá důvod, aby jeho závěry zpochybňoval. Stejně neopodstatněnou se jeví blíže nevysvětlená námitka stěžovatele, že jediným důkazem, proč byl odsouzen, byla skutečnost, že je automechanikem a že prý proto věděl, že převádí odcizené vozidlo. Toto stěžovatelovo tvrzení je značně zlehčující a neodpovídá dokazování, provedenému v této věci. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími okresního a krajského soudu nebylo porušeno stěžovatelovo základní právo a svoboda podle čl. 8 odst. 2 Listiny. Protože ani Ústavní soud sám neshledal porušení jiných základních práv nebo svobod, zakotvených v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR, rozhodl tak, že se ústavní stížnost zcela, tj. včetně návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Okresního soudu v Olomouci, zamítá. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20. května 1997