ECLI:CZ:US:2018:1.US.363.17.1
sp. zn. I. ÚS 363/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Tauseka, zastoupeného Mgr. Janem Pravdou, advokátem, se sídlem v Praze, Stroupežnického 2327/28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 30 Cdo 2728/2016-112, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 13 Co 322/2015-83 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. června 2015 č. j. 25 C 83/2013-49, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1 a České republiky, za kterou jedná Ministerstvo pro místní rozvoj, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 6. 2015 č. j. 25 C 83/2013-49 nebyla ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalované České republice (za kterou jednalo Ministerstvo pro místní rozvoj) připuštěna změna žaloby (o požadavek, aby soud uložil Městskému úřadu v Benešově pokutu ve výši 200 000 Kč) a výrokem II. byla zamítnuta žaloba o zaplacení 161 657 Kč.
2. Ve zkoumaném případě se jednalo o to, že stěžovatel postavil tzv. mini-molo na pozemcích v k. ú. Živohošť, k čemuž však neměl potřebné stavební povolení; stavební úřad proto rozhodl o udělení pokuty a odstranění stavby. Stěžovatel žaloval stát na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), soud však dospěl k závěru, že v posuzované věci nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu citovaného zákona, neboť rozhodnutí, která stěžovatel považoval za nesprávná a na jejichž základě došlo k odstranění stavby a k uložení pokuty, nebyla zrušena ani změněna.
3. S tím se ztotožnil také Městský soud v Praze, jenž svým rozsudkem ze dne 4. 11. 2015 č. j. 13 Co 322/2015-83 odmítl odvolání stěžovatele proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby a ve výroku ve věci samé tento rozsudek potvrdil. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 2728/2016-112 bylo poté odmítnuto také stěžovatelovo dovolání.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že byl vystaven libovůli orgánů veřejné moci, nejdříve Městského úřadu v Benešově a následně obecných soudů; je toho názoru, že jeho opravné prostředky byly zcela ve shodě se zákonem a jejich zamítnutím soudy odepřely ochranu jeho vlastnickému právu a zasáhly do práva na spravedlivý proces. Dále je v odůvodnění stížnosti rekapitulován průběh sporu a okolnosti stavby mini-mola, což je doplněno obecnými citacemi z různých nálezů Ústavního soudu.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Soud prvního stupně, jakož i odvolací soud v dané věci shodně konstatovali, že v řízení o náhradě škody či nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. je nutno se v prvé řadě zabývat tím, zda jsou splněny předpoklady pro odpovědnost státu za škodu či nemajetkovou újmu, přičemž základním předpokladem je existence odpovědnostního titulu, tj. nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Chybí-li odpovědnostní titul, nelze než žalobu zamítnout, jelikož přezkoumávat pravomocná rozhodnutí správních orgánů v řízení o náhradu škody soudu nepřísluší. V tomto závěru nelze shledat nic neústavního.
7. Ani Nejvyšší soud nepochybil, když dovolání stěžovatele odmítl. Vyšel přitom ze skutečnosti, že předmětem řízení byl návrh na zaplacení částky 131 657 Kč jako náhrady škody a částky 30 000 Kč jako nemajetkové újmy, přičemž podle stěžovatele jako žalobce se tvrzená škoda sestávala z částky 26 200 Kč (pokuty, uložené mu stavebním úřadem), částky 36 190 Kč (nákladů exekuce na odstranění stavby), 1 000 Kč (soudního poplatku za odvolání), 5 000 Kč (soudního poplatku za dovolání), 5000 Kč (sepisu odvolání advokátem), 8 000 Kč (sepisu dovolání advokátem), 267 Kč za poštovné a související výdaje a z částky 50 000 Kč, odpovídající prý odhadovaným nákladům na zřízení nového mini-mola. Tyto nároky tak byly posouzeny z hlediska přípustnosti dovolání zvlášť, jako nároky samostatné a neboť žádný z nich nepřevyšoval částku 50 000 Kč, jako nároky bagatelní, u kterých dovolání není podle §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. přípustné. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv vychází podle Nejvyššího soudu z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události. Podobné štěpení nároku, či posuzování samostatnosti jeho skutkového základu v dovolacím řízení Ústavní soud v zásadě akceptuje - srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2009/15 ze dne 20. 6. 2017 a tam citovanou nálezovou judikaturu. Stěžovatel proti těmto závěrům Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti ostatně blíže ani nijak neprotestuje, nepočítáme-li obecné odkazy na určité pasáže v nálezech Ústavního soudu.
8. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu