Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.02.2001, sp. zn. I. ÚS 367/99 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 23/21 SbNU 207 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.367.99

sp. zn. I. ÚS 367/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu o ústavní stížnosti stěžovatele P. U., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 331/99, ze dne 17. 5. 1999, takto: Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 331/99, ze dne 17. 5. 1999, se zrušuje. Odůvodnění: I. Stěžovatel se ve svém podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 26. 7. 1999, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 331/99, ze dne 17. 5. 1999, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 17 C 243/97, ze dne 16. 12. 1998, ve výroku ve věci samé tak, že se žaloba o náhradu škody zamítá. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné bylo totiž vyhověno žalobě stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, v níž žádal náhradu škody ve výši 11 825 Kč spolu s 21% úrokem podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu, způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Nesprávným rozhodnutím mělo být sdělení obvinění pro trestný čin ublížení na zdraví a trestný čin výtržnictví, na základě tohoto obvinění byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Karviné z 26. 11. 1996, sp. zn. 5 T 165/96, pak uznán vinným z trestného činu ublížení na zdraví a trestného činu výtržnictví. Následně byl však rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 To 181/97, ze dne 10. 4. 1997, zproštěn obžaloby v plném rozsahu, neboť žalovaný skutek nebyl trestným činem. Dle názoru Okresního soudu v Karviné, k němuž se stěžovatel obrátil s nárokem na náhradu škody, ".tím bylo zrušeno nezákonné rozhodnutí o jeho obvinění", takže okresní soud následně rozhodl o náhradě škody stěžovateli. Odvolací soud však vyhovující rozsudek Okresního soudu v Karviné změnil s odůvodněním, že vyšetřovatelem sdělené obvinění, s nímž stěžovatel spojuje odpovědnost státu za škodu vzniklou v souvislosti s trestním řízením, nemá formu rozhodnutí, proti němuž je možné podat opravný prostředek. Podle názoru soudu nemohl navrhovatel se svým požadavkem na náhradu škody uspět proto, že není splněn nutný předpoklad pro odpovědnost státu za vznik škody - vydání nezákonného rozhodnutí. Odvolací soud nesouhlasil se závěry soudu I. stupně, že "vznesení obvinění" je "rozhodnutí státního orgánu svého druhu", protože formu takového rozhodnutí předpokládá §119 odst. 2 trestního řádu, byť se jedná o rozhodnutí, proti němuž není přípustný opravný prostředek. Stěžovatel se závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Podle jeho názoru je záznam o sdělení obvinění určen konkrétní fyzické osobě, konstituuje určité právní postavení s jistými právy a povinnostmi. Současně jde o uplatnění zákona - aplikaci trestního řádu. Stěžovatel proto zastává názor, že záznam o sdělení obvinění je rozhodnutím, aniž by to výslovně stanovil trestní řád, neboť rozhodující je obsah aktu, nikoli jeho forma. Nepřiznání náhrady škody v podobě nákladů obhajoby bylo tedy podle názoru stěžovatele protiústavní z důvodu porušení práva na spravedlivý proces a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu (čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Faktickým důsledkem upření práva na uhrazení nákladů obhajoby v případě neodůvodněného trestního stíhání je - dle stěžovatele - protiústavní zásah do práva na právní pomoc, neboť ti, kteří mají právo na právní pomoc uvažují, zda se jim tyto náklady vrátí - v daném případě tím, že stát uzná chybu, kterou učinil tím, že někoho bezdůvodně trestně stíhal. Jestliže ten, kdo má právo na právní pomoc, nebude mít jistotu, že v případě úspěchu ve věci se mu náklady na právní pomoc vrátí, může se rozhodnout tak, že si právní pomoc nesjedná a pod vlivem situace, kterou nastolil stát, své právo z vlastní vůle nebude realizovat. Nebude se tak například kvalifikovaně bránit obvinění z trestného činu. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J. D., který uvedl, že setrvává na názoru, že sdělení obvinění, ať už je publikováno dotčené osobě písemně nebo ústní formou, je svým obsahem informací o zahájení trestněprávního procesu, jehož výsledkem má být vydání odsuzujícího nebo zprošťujícího rozhodnutí. Samo sdělení obvinění není formálním rozhodnutím, které je možno napadnout opravným prostředkem a zákon pro ně nepředepisuje žádnou konkrétní formu. Nemůže být tedy tím nezákonným rozhodnutím, se kterým je podle zákona č. 58/1969 Sb. spojována odpovědnost k náhradě škody. Okresní soud v Karviné ve svém vyjádření z 10. 11. 2000 setrval na důvodech, na jejichž základě vyhověl žalobě stěžovatele o náhradu škody, vzniklé úhradou právního zastoupení. Vedlejší účastník řízení - Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR - ve svém vyjádření z 25. 8. 2000 vyslovil přesvědčení, že Krajský soud v Ostravě svým rozhodnutím neporušil žádná práva stěžovatele. Nárok na náhradu škody stěžovateli objektivně nevznikl, když zákonné podmínky pro jeho uplatnění splněny nebyly a ústavní stížností napadený rozsudek nelze proto považovat za protiústavní, pokud jím náhrada škody nebyla uznána. Na okraj vedlejší účastník uvedl, že náhradu škody by nebylo možno přiznat ani z titulu nesprávného úředního postupu pracovníků státních orgánů. Vyšetřovatel postupoval tak, jak mu ukládá §160 trestního řádu, když do sdělení obvinění zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin ublížení na zdraví a trestný čin vydírání. Vyšetřovatel byl přitom povinen nejpozději na počátku prvního výslechu sdělit stěžovateli, že ho stíhá jako obviněného. Teprve z následně provedených důkazů, které nebylo možno před sdělením obvinění realizovat, dospěl soud k závěru, že skutek, pro který je trestní stíhání vedeno, není trestným činem. Postup vyšetřovatele při sdělení obvinění byl proto zcela v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a nelze proto vedlejšího účastníka činit odpovědným ani ve smyslu ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb. Dne 4. 2. 2001 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění vyjádření vedlejšího účastníka řízení. Ve svém obsáhlém rozboru se vyjadřuje k otázkám právního důvodu odpovědnosti za škodu, k podmínkám vzniku práva na náhradu škody, příčinné souvislosti a k dalším aspektům posouzení vzniku odpovědnosti státu. Vedlejší účastník potvrzuje své stanovisko, že podle zákona č. 58/1969 Sb. nevzniká právo na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím tam, kde došlo ke skončení trestního stíhání z důvodů uvedených v §172 nebo 226 trestního řádu, není-li doloženo, v čem spočívala konkrétní nezákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení, nebo není-li prokázáno, že bylo předmětné sdělení obvinění pro nezákonnost zrušeno. Podle platného právního řádu neznamená meritorní rozhodnutí ve prospěch obviněného nezákonnost vedeného trestního stíhání. V předmětném trestním řízení byly podmínky pro zahájení trestního stíhání splněny a celé trestní stíhání bylo zákonné. Podmínkou vzniku nároku na náhradu škody je podání opravného prostředku účastníkem řízení. Takovým prostředkem je postup podle §167 trestního řádu. Vedlejší účastník dále tvrdí, že stěžovateli vůbec v souvislosti s trestním stíháním škoda nevznikla. Za škodu nelze univerzálně pokládat vlastní náklady obviněného vynaložené na toto řízení. Právním důvodem vzniku nákladů obhajoby, které stěžovatel označuje za škodu, je nikoli sdělení obvinění, ale smlouva, uzavřená mezi stěžovatelem a advokátem, jejímž předmětem byla obhajoba v trestním řízení. Již v době, kdy stěžovatel se rozhodl uzavřít smlouvu o poskytnutí právní pomoci, věděl, že náklady obhajoby v tomto případě ponese ze zákona sám. Okolnost, že volbou obhájce realizoval své ústavní právo na právní pomoc, je irelevantní, neboť zákon č. 58/1969 Sb. neupravuje náhradu nákladů spojených s realizací práv, byť zaručených Ústavou. II. Po přezkoumání napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jakož i po zvážení důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Z napadeného rozsudku vyplývá, že Krajský soud v Ostravě opřel své zamítavé rozhodnutí o názor, že sdělení obvinění podle §160 trestního řádu není tím rozhodnutím, které je podle zákona č. 58/1969 Sb. předpokladem pro uznání odpovědnosti státu za škodu. Podle §1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace. Podle §1 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit. Podle §2 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají ti, kdo jsou účastníky řízení a byli poškozeni nezákonným rozhodnutím vydaným v tomto řízení. Podle §3 zákona, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat, jen využil-li účastník možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor nebo stížnost. Podle §4 odst. 1 cit. zákona nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle §119 odst. 2 trestního řádu státní zástupce, vyšetřovatel a policejní orgán rozhodují, jestliže zákon nestanoví něco jiného, usnesením. Trestní řád uvádí v §160 odst. 1, že nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání, pokud není důvod k postupu podle §159 odst. 2 a 3 nebo §159a odst. 1 trestního řádu. Trestní stíhání zahajuje tím, že této osobě nejpozději na počátku prvního výslechu sdělí, že ji stíhá jako obviněného, a učiní o tom záznam. Podle §160 odst. 1 trestního řádu záznam musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Opis záznamu vyšetřovatel doručí obviněnému a do 48 hodin jej zašle státnímu zástupci. Z formy tohoto procesního úkonu i zachycení úkonu záznamem, je třeba dovodit, že sdělení obvinění není rozhodnutím, nýbrž opatřením. Je však skutečností, že zákon č. 58/1969 Sb. byl vydán v době, kdy podle ustanovení §160 odst. 1 tehdy platného trestního řádu se zahajovalo trestní stíhání usnesením, proti němuž nebyla přípustná stížnost, a také usnesením bylo vznášeno obvinění podle §163 odst. 1 tehdy platného trestního řádu. Proti usnesení o vznesení obvinění byla přípustná stížnost, která však neměla odkladný účinek. Až po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1994, se podle §160 odst. 1 trestního řádu zahajuje trestní stíhání zásadně sdělením obvinění. Dle stanoviska Krajského soudu v Ostravě je sdělení obvinění "informací o zahájení trestně právního procesu". Dle názoru Ústavního soudu nelze však toto sdělení redukovat na pouhou informaci. Když např. státní zástupce zruší "sdělení obvinění", ruší nikoli "informaci", ale opatření spojené s navozením určitého právního stavu, z něhož vyplývají práva a povinnosti obviněného. Sdělení obvinění je přitom nejdůležitějším procesním úkonem podle trestního řádu v počáteční fázi vyšetřování. Podle §160 odst. 1 trestního řádu význam sdělení obvinění spočívá zejména v tom, že trestní stíhání se začíná vést proti určité osobě, proti této osobě lze od okamžiku sdělení obvinění použít všech prostředků podle trestního řádu, tato osoba může uplatňovat práva, která dává trestní řád jen obviněnému, mezi něž patří např. právo zvolit si obhájce a radit se s ním i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. Sdělení obvinění je realizací základní zásady trestního řízení uvedené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v §2 odst. 1 trestního řádu, podle níž nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon (zásada stíhání jen ze zákonných důvodů). Sdělení obvinění má zásadní význam i pro další průběh trestního řízení. Jednou z podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím v trestním řízení je podle §1 odst. 1 a §3 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, že účastník využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání nebo stížnost. I když sdělení obvinění představuje závažný zásah do základních práv a svobod, není proti němu stížnost přípustná. Sdělení obvinění podléhá pouze přezkumu státního zástupce v rámci dozoru nad zachováváním zákonnosti podle §174 trestního řádu. Neodůvodněné nebo nezákonné sdělení obvinění je oprávněn státní zástupce zrušit podle §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu a může je nahradit i vlastním sdělením obvinění. Obviněný však nemá právo - na rozdíl od předchozí právní úpravy - brojit proti sdělení obvinění žádným z prostředků, vypočtených v §3 zákona č. 58/1969 Sb., takže zákonná podmínka, uvedená v tomto ustanovení, tj. využití možnosti podat proti rozhodnutí opravný prostředek, nemůže být naplněna. K další podmínce pro uplatnění nároku na náhradu škody uvedené v §4 odst. 1 cit. zákona je třeba uvést, že trestní řád, kromě případu zrušení sdělení obvinění státním zástupcem podle §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu, nezná institut zrušení sdělení obvinění pro nezákonnost. Sdělení obvinění není rozhodnutím ve smyslu §119 trestního řádu a nenabývá právní moci. Proto je nelze zrušit ani v řízení o stížnosti pro porušení zákona podle hlavy sedmnácté trestního řádu. Ani v případě pravomocného odsuzujícího nebo zprošťujícího rozsudku soud nevydává žádné rozhodnutí, kterým by rušil opatření o sdělení obvinění nebo pravomocná rozhodnutí, pro něž bylo sdělení obvinění zákonnou podmínkou (např. rozhodnutí o vazbě obviněného). Ani v době, kdy se trestní stíhání zahajovalo usnesením podle §160 odst. 1 trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1993, nebylo vydáváno žádné rozhodnutí o zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost v případě, že byl vyhlášen zprošťující rozsudek. Pokud jde o povahu a dosah sdělení obvinění dle §160 odst. 1 trestního řádu, zastává Ústavní soud názor shodný s přístupem Nejvyššího soudu k této problematice ve věci 25 Cdo 1800/98. Ústavní soud respektoval stanovisko Nejvyššího soudu, podle něhož sdělení obvinění podle §160 odst. 1 trestního řádu v současném platném znění nelze sice považovat za rozhodnutí s formálními náležitostmi podle trestního řádu, avšak s přihlédnutím ke všemu, co bylo výše uvedeno, lze konstatovat, že nárok na náhradu škody vzniklé sdělením obviněním, se řídí ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 58/1969. Ten, kdo byl zproštěn obžaloby z důvodu, že skutek, pro který mu bylo po 1. 1. 1994 sděleno obvinění, není trestným činem, by totiž byl vyloučen z uplatňování nároku na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. jen proto, že v důsledku změny trestněprocesních předpisů mu bylo obvinění sděleno formou opatření a nikoli formou rozhodnutí (usnesením o vznesení obvinění). Takový výklad zákona, vycházející pouze z doslovného znění jeho jednotlivých ustanovení a nereagující na změnu ustanovení trestního řádu, týkající se zahájení trestního stíhání určité osoby, by však odporoval smyslu a účelu zákona č. 58/1969 Sb., jakož i zásadám materiálního právního státu. Proto i po této změně trestního řádu je třeba dovodit právo na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. způsobené nezákonným sdělením obvinění, přestože trestní stíhání nebylo zahájeno rozhodnutím. Ústavní soud v této věci v dalším odkazuje na publikovaný judikát Nejvyššího soudu ČR, v němž Nejvyšší soud dospěl ke shodnému právnímu názoru na danou problematiku (viz rozhodnutí 25 Cdo 1800/98). Ústředním tématem argumentace vedlejšího účastníka je interpretace pojmu "sdělení obvinění", i když základem ústavní stížnosti je spojitost tohoto sdělení s pozdějším odsouzením a následným zrušením rozsudku odvolacím soudem. Nárok na náhradu škody odvozuje Ústavní soud právě z této spojitosti, neboť právní zastoupení, které musel stěžovatel hradit, bylo z hlediska právního státu přiměřeným a nutným krokem k dosažení spravedlnosti, a to krokem, vynuceným postupem státu vůči jeho osobě. Došlo-li k zrušení odsuzujícího rozsudku, je přiměřené, aby stát chápal nutné náklady na právní zastoupení osoby neprávem odsouzené jako náklady,vynaložené v zájmu právního státu samého. Na základě výše uvedeného musí Ústavní soud konstatovat, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a zužujícím výkladem příslušných ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. rovněž k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Je však třeba rovněž konstatovat, že Ústavní soud se v daném případě zabýval pouze namítanou nesprávnou interpretací pojmu "nezákonné rozhodnutí" ve vztahu ke "sdělení obvinění", nikoliv však dalšími skutkovými okolnostmi případu, jejichž zhodnocení je úkolem obecných soudů. Restriktivní výklad zákona není také s ohledem na čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod na místě, neboť vytváří sféru státní neodpovědnosti za opatření, jimiž vznikla občanům újma na jejich právech i újma materiální. Protože Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě při svém rozhodování použil příliš zužující a tedy ústavně nekonformní výklad aplikovaného právního předpisu, nezbylo, než ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhovět a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 6. února 2001