ECLI:CZ:US:2004:1.US.368.04
sp. zn. I. ÚS 368/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D. ve věci ústavní stížnosti 1. Z. H., a 2. J. K., obou zastoupených Prof. JUDr. Z. Č., CSc., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 56 Co 283/2003, s rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 1. 2003, sp. zn. 12 C 140/2002, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město jako účastníků řízení a Z. R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou dne 17. 6. 2004 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jejich tvrzení k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, konkrétně pak práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, práva na řádnou soudní ochranu vyplývajícího z článků 90 a 95 Ústavy ČR a práva na ústavně souladný proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město, kterým soud určil, že V. D. byla ke dni smrti podílovou spoluvlastnicí blíže specifikovaných pozemků s podílem o velikosti 3/4 a výlučnou vlastnicí dalšího v rozsudku specifikovaného pozemku.
Jak stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, získali k pozemkům vlastnické právo na základě kupní smlouvy uzavřené dne 7. 6. 1993 s V. D., zastoupenou při tomto právním úkonu JUDr. S. F., jemuž V. D. udělila dne 1. 3. 1993 plnou moc k zastupování při převodu předmětných nemovitostí.
Soud prvního stupně jakož i soud odvolací řešily jako zásadní otázku pro výsledek sporu to, zda zmocněnec převodkyně byl v okamžiku uzavírání kupní smlouvy oprávněn tento úkon učinit, respektive zda jeho zastoupení trvalo a jím učiněný právní úkon byl způsobilý přivodit zamýšlené právní účinky.
Stěžovatelé se domnívají, že soudy v daném případě nesprávně aplikovaly ustanovení §22 odst. 2 Občanského zákoníku a nesprávně hodnotily důkazy, zejména obsah a význam listiny ze dne 27. 5. 1993 označené jako "Žádost o uzavření kupní smlouvy, pokus o smír", když došly k závěru, že tato listina obsahuje výpověď plné moci. Podle stěžovatelů však nelze v daném případě dospět ani k závěru, že by zástupce jednal v rozporu se zájmy zmocnitele. Navíc rozpor z hlediska §22 odst. 2 Občanského zákoníku musí reálně existovat, nestačí pouhá možnost existence rozporu.
S ohledem na nesprávnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy došlo podle stěžovatelů k namítanému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž uvedli, že ve své věci podali souběžně s ústavní stížností dovolání a že ústavní stížnost je podávána z důvodu procesní opatrnosti.
II.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.
Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je podle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Podle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti.
K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatelé podali dovolání souběžně s ústavní stížností z důvodu procesní opatrnosti, tedy zřejmě s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelům běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelé podali dovolání, lze usoudit, že se sami domnívají, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Na druhou stranu odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2004
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj