ECLI:CZ:US:2017:1.US.369.17.1
sp. zn. I. ÚS 369/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti L. V., právně zastoupené Mgr. Petrem Vodkou, advokátem se sídlem Husova 736/2, Kuřim, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2016, č. j. 62 A 116/2015-96, a návrhu na zrušení ustanovení §55 odst. 4 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v platném znění, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 2. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení před Krajským soudem v Brně, sp. zn. 62 A 116/2015, jako žalobkyně, společně s druhým žalobcem - svým synem V. V., domáhali, aby soud zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 30. 4. 2015, č. j. JMK 53940/2015, kterým se potvrzuje rozhodnutí prvostupňového správního orgánu Městského úřadu v K., odboru sociálních věcí a prevence ze dne 25. 2. 2015, č. j. Om323/02/MK/3436/15/OSVP. Tímto posledně uvedeným rozhodnutím byla odmítnuta na podkladě §55 odst. 4 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v tehdy platném znění, žádost stěžovatelky o nahlédnutí do spisové dokumentace vedené o jejich dětech, žalobci V. V. a M. V., sp. zn. Om 323/02. Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 2. 12. 2016, č. j. 62 A 116/2015-96, vyhověl žalobkyni a výše citované rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje výrokem I. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tento rozsudek stěžovatelka napadla kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 6. 4. 2017, č. j. 6 Ads 333/2016, odmítl, a to pro nepřípustnost podle §104 odst. 2 s. ř. s.
III.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že "ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Jinými slovy, tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud zasahuje v těchto případech výjimečně jen proti rozhodnutím, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, přičemž pozdější zásah Ústavního soudu by již nebyl s to odstranit porušení základních práv stěžovatelů.
Stěžovatelka v daném případě využila další opravný prostředek, tedy kasační stížnost, jež byla Nejvyšším správním soudem shledána nepřípustnou. A to právě z toho důvodu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Ze shora uvedeného plyne, že obdobná argumentace neplatí jen pro Nejvyšší správní soud, ale též pro soud Ústavní. Stěžovatelka bude mít v řízení před obecnými soudy možnost hájit svá práva a jakýkoliv zásah ze strany Ústavního soudu by byl nyní v rozporu se zásadou minimalizace jeho zásahů do činnosti obecných soudů.
Vzhledem k tomu, že předmětná ústavní stížnost nebyla projednána meritorně, Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na ustanovení opatrovníka nezletilému M. V.
Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal v posuzované věci důvody pro přiměřenou aplikaci podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 2 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu