ECLI:CZ:US:2020:1.US.3693.18.1
sp. zn. I. ÚS 3693/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2017, č. j. 4 Tdo 785/2017-35, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2017, č. j. 4 To 786/2016-304 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, č. j. 4 Tdo 932/2108-24; za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v petitu ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen jako "Úmluva") a nezohlednily zásadu ne bis in idem zaručenou v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl (nenapadeným) rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích v roce 2016 uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku. Daného skutku se měl dopustit jako řidič autobusu, který se na rovném a přehledném úseku vozovky nechoval dostatečně obezřetně a nezohlednil přítomnost dvou dětí pohybujících se po chodníku. Stěžovatel proto nebyl schopen reagovat na náhlé přeběhnutí jednoho z dětí na přechod a jeho vstup do jízdní dráhy autobusu. V důsledku střetu nezletilá utrpěla rozsáhlá zranění s délkou léčení delší šesti týdnů. Stěžovatel byl odsouzen k odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců s podmíněným odložením na zkušební dobu jednoho roku. Právní kvalifikace i výrok o trestu byly ovlivněny 50% spoluzaviněním nezletilé.
3. K odvolání stěžovatele původně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek nalézacího soudu zrušil a stěžovatele zprostil obžaloby. Dle odvolacího soudu provedené důkazy neprokazují, že by stěžovatel nevěnoval dostatečnou pozornost situaci v provozu, u nezletilé nemohl předpokládat, že náhle vyběhne k přechodu a vstoupí pod autobus. Proti rozsudku podal v neprospěch stěžovatele dovolání nejvyšší státní zástupce. Namítal extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť v případě akceptace interpretace událostí odvolacím soudem by nezletilá musela běžet při vběhnutí na přechod rychlostí vyšší, než jel autobus (tj. přes 40 km/hod), což považuje za absurdní. Stěžovatel sice v okamžiku vjezdu na přechod již nemohl dítě vidět a ani nehodě zabránit, měl ale přizpůsobit svou jízdu či zcela zastavit již tehdy, když zpozoroval nezletilou (se sestrou) na chodníku v blízkosti přechodu. Dále nejvyšší státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých v obdobných případech trestnost řidiče dovozována byla. Nejvyšší soud s argumenty dovolatele souhlasil a (prvním) napadeným usnesením rozsudek odvolacího soudu zrušil. Zaprvé závěry odvolacího soudu shledal v extrémním rozporu s provedenými důkazy - děti nemohly být ve velké vzdálenosti od přechodu. Zadruhé, stěžovatel s ohledem na všechny okolnosti případu nezachoval potřebnou míru opatrnosti vůči chodcům a porušil zásadu tzv. omezené důvěry v dopravě. Za dané situace měl při spatření dětí buď zastavit autobus před přechodem, nebo výrazně snížit rychlost. Odvolací soud se v pokračujícím řízení řídil právním názorem Nejvyššího soudu a potvrdil shora zmíněný odsuzující rozsudek nalézacího soudu, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
4. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Namítá, že Nejvyšší soud ve svém (prvním) usnesení přezkoumával správnost a úplnost skutkových zjištění, což mu zásadně nepřísluší. Důkazy navíc dovolací soud hodnotil selektivně a prováděl výpočty a závěry, přičemž tato činnost má být vyhrazena znalci. Později stěžovatel doplnil ústavní stížnost o argumentaci opírající se o nález ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18. V něm Ústavní soud dovodil, že nejvyšší státní zástupce není oprávněn podat dovolání v neprospěch obviněného z důvodu tvrzeného extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Právě tato situace ale nastala v případě stěžovatele.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah nenastal.
9. Stěžovatel shledává porušení svých základních práv primárně v postupu Nejvyššího soudu vyjádřeném v citovaném usnesení č. j. 4 Tdo 785/2017-35, které bezprostředně zrušilo předchozí zprošťující rozsudek odvolacího soudu. Těžiště námitek vychází z konstrukce, že Nejvyšší soud (neoprávněně) přehodnotil skutková zjištění odvolacího soudu, a to mu umožnilo posunout vyznění předmětné události (možnosti stěžovatele zabránit nehodě vs rozsah zavinění poškozené nezletilé), čímž si připravil půdu pro závěr o nezachování potřebné míry opatrnosti ze strany stěžovatele. Doplnění ústavní stížnosti rozšiřuje ústavní stížnost věci o formální rozměr, neboť podobně založené dovolání neměl nejvyšší státní zástupce vůbec právo podávat.
10. Dovolání nejvyššího státního zástupce skutečně poukazuje na vadu spočívající v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, zejména zpochybněna je výpověď jednoho ze svědků (údajně nekriticky převzatá odvolacím soudem) a její nesoulad s posudkem znalce. Nejvyšší soud se s tvrzením dovolatele o extrémním rozporu výslovně ztotožnil (s. 8-9 prvního usnesení). Pokud by dovolání bylo podáno jenom z tohoto důvodu a rozsudek odvolacího soudu jenom kvůli tomuto důvodu zrušen, byla by ústavní stížnost důvodná. Stěžovatel totiž přiléhavě poukazuje na výše zmíněný nosný důvod nálezu sp. zn. I. ÚS 2832/18. Dříve roztříštěnou praxi Nejvyššího soudu v této otázce ostatně posléze shodně sjednotil i velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018). Došel stručně řečeno k závěru, že námitku nejvyššího státního zástupce stran extrémního rozporu, pokud je namítán v neprospěch obviněného, nelze v dovolání akceptovat a na jejím podkladu tak ani není možné přezkoumávat způsob, jakým soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Výsledek by jinak neovlivnilo, že obě nyní přezkoumávaná usnesení Nejvyššího soudu byla vydána ještě před uvedeným nálezem a rozhodnutím velkého senátu, neboť změna judikatury (v tomto případě spíše vyjasnění) se zásadně uplatní i v probíhajících soudních řízeních (tzv. incidentní retrospektiva, srv. nález ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15).
11. Ústavní soud však nepřehlédl, že nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch stěžovatele neopíral pouze o tzv. extrémní rozpor. Dovolatel totiž zároveň poukázal na skutečnost, že odvolací soud nezohlednil rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 243/2016, které v obdobném případě dovodilo trestnost řidiče. Nepoměr v posouzení obou skutků a označení jednání obviněného za nenaplnění znaků žalované skutkové podstaty dle nejvyššího státního zástupce znamenají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním základě. Nejvyšší soud se s touto argumentací souhlasně vypořádává na str. 9-10 prvního usnesení. Vysvětluje, za jakých podmínek se mohou řidiči vyvinit při srážce s chodcem a proč to nebylo naplněno v případě stěžovatele.
12. Ve vztahu k posouzení důvodnosti ústavní stížnosti je zásadní, zda přezkum dokazování Nejvyšším soudem byl příčinou jeho závěru o nesprávném právním posouzení skutku. Toto přesvědčení stěžovatele Ústavní soud nesdílí. Nelze popřít, že Nejvyšší soud se v hodnocení určitých skutkových zjištění vymezil proti odvolacímu soudu a že to hrálo jistou roli při vyhovění dovolání. Podle názoru Ústavního soudu by ale dovolání obstálo i bez toho. Obě linie (extrémní rozpor, nesprávný právní základ) jsou od sebe v odůvodnění napadeného usnesení odděleny, druhá není propojena (navázána) s první. Nejvyšší soud vychází z (nikým nerozporovaného) tvrzení stěžovatele v hlavním líčení, že si obou dětí na chodníku dostatečně dopředu povšiml. Vzhledem ke svým mnohaletým zkušenostem, znalostem místa (bezprostřední blízkost školy), místnímu dopravnímu značení (přechod, značka "Děti", zpomalující prvky ve vozovce, žluté blikající světlo upozorňující na chodce, doporučená rychlost 30 km/hod) i denní době (7.35 ráno) měl zareagovat odpovídajícím způsobem, tj. předvídat možnost náhlého vstupu obou dětí na přechod a podstatně zpomalit, případně rovnou před přechodem preventivně zastavit. Stěžovatel toto neučinil a pokračoval v jízdě rychlostí přes 40 km/hod. Závěr o tom, proč měl odvolací soud jednání stěžovatele kvalifikovat dle §147 odst. 1 trestního zákoníku, tedy nebyl založen na odlišném vyhodnocení vzdálenosti dětí od přechodu či sporu o možnou rychlost jejich pohybu, ale na nezohlednění předchozí judikatury Nejvyššího soudu týkající se potřebné míry opatrnosti (zvláště profesionálních) řidičů odvolacím soudem. Tedy na druhém důvodu, na kterém nejvyšší státní zástupce založil své dovolání.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu