ECLI:CZ:US:2006:1.US.370.06
sp. zn. I. ÚS 370/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VIVAS prepress, a. s., se sídlem Praha 10, Sazečská 560/8, zastoupené JUDr. Romanem Kozlem, advokátem se sídlem Praha 1, Žitná 47, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, čj. 3 Cmo 112/2006 - 44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného usnesení ve výroku o nákladech řízení, pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a celé řady dalších článků Listiny. Uvedeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") odmítl odvolání žalovaného a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka se, jako žalobkyně, vyjádřila k odvolání žalovaného, ale podle vrchního soudu tento úkon nebyl nutný k účelnému uplatnění práva. S tímto názorem stěžovatelka polemizuje, vytýká mu rysy nepředvídatelnosti a poukázala na to, že pouze vyhověla výzvě obecného soudu o vyjádření k odvolání.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, není jim ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud tedy není v žádném případě soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Jak Ústavní soud nedávno zrekapituloval svou judikaturu, "je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby ...rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti" (nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006, přístupný na www.judikatura.cz). O takovéto porušení se v tomto případě nejedná. Ústavní soud není oprávněn, ve smyslu shora uvedeného nálezu, přehodnocovat argumenty odvolacího soudu o tom, zda určitý úkon byl či nebyl úkonem nutným k účelnému uplatnění práva.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Na základě shora uvedených závěrů považuje Ústavní soud tuto ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu