ECLI:CZ:US:2006:1.US.378.06.1
sp. zn. I. ÚS 378/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., t. č., zastoupeného Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem, se sídlem Olomoucká 2613/4, 796 01 Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2005, sp. zn. 30 Nt 204/2005, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 4 To 86/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 349/2006, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2006, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "Krajský soud") ze dne 14. 10. 2005, sp. zn. 30 Nt 204/2005 (dále jen "usnesení Krajského soudu"), kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u téhož soudu pod zp. zn. 36 T 5/2003. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "Vrchní soud") ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 4 To 86/2005 (dále jen "usnesení Vrchního soudu"), kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 349/2006 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu.
Důvody k podání ústavní stížnosti spatřuje především v tom, že soudy odmítly jeho návrhy na provedení důkazů. Zároveň upozorňuje, že rozhodnutí o vině v jeho věci je opřeno o výpověď osoby trpící duševní poruchou.
Má za to, že byl zásadním způsobem omezen ve svém právu na obhajobu, potažmo právu na spravedlivý proces, garantovaném čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a na právu na soudní ochranu, zakotveném v čl. 37 odst. 3 Listiny.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud, poté co si vyžádal od Krajského soudu potřebný spisový materiál, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části podaná po lhůtě.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o nesprávnosti takovéhoto postupu Nejvyššího soudu; ostatně stěžovatel s tím, jak Nejvyšší soud přípustnost dovolání posoudil, v odůvodnění ústavní stížnosti ani blíže nepolemizoval. Ústavní soud proto shledává ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněnou. Ve zbytku, tedy pokud jde o usnesení Krajského a Vrchního soudu, je třeba ústavní stížnost hodnotit jako opožděnou.
§72 odst. 3 až 5 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stanoví následující: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo." Tyto lhůty jsou propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, stížnost bez jednání odmítne.
Za rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu citované úpravy v zákoně o Ústavním soudu je v dané věci třeba považovat usnesení Vrchního soudu, které bylo stěžovateli i jeho právnímu zástupci dle dodejek doručeno dne 16. 1. 2006. Ústavní stížnost však byla podána až dne 15. 6. 2006.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části zjevně neopodstatněný a z části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2006
František Duchoň, v.r. předseda senátu