ECLI:CZ:US:2018:1.US.3798.17.1
sp. zn. I. ÚS 3798/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Archalouse, zastoupeného Mgr. Pavlou Rajmanovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. září 2017 č. j. 20 Co 194/2017-102, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Petra Archalouse a Aleny Archalousové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení výše citovaného rozhodnutí obecného soudu. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2017 č.j. 20 Co 194/2017-102 změnil tento soud jako soud odvolací usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2017 č. j. 9 C 288/2016-79 ve věci žaloby stěžovatele proti žalovaným vedlejším účastníkům řízení na ochranu rušené držby. Výsledkem tak bylo, že žaloba stěžovatele, kterou se domáhal, aby vedlejší účastníci byli povinni strpět jeho užívání špejcharu a stodoly na pozemku parc. č. st. X v k.ú. H. za účelem uskladnění tuhých paliv, krmiva pro zvířata a nářadí, jakož i strpět jeho průchod stodolou, byla zamítnuta.
2. V odůvodnění ústavní stížnosti je k podstatě daného právního sporu zejména uvedeno, že při svém rozhodování vycházel Krajský soud v Hradci Králové z důkazů, které provedl soud prvního stupně a žádný z důkazů neprováděl znovu. Stěžovatel v řízení prokazoval, že žalovaní vedlejší účastníci (jeho syn a snacha) svémocně ruší jeho držbu, když dne 21. 8. 2016 uzamkli prostory špejcharu a stodoly, které stěžovatel užíval za shora vymezeným účelem. Stěžovatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, když soud prvního stupně jeho žalobě vyhověl. Stěžovatel prý nebyl seznámen s novým právním hodnocením věci; navíc soud konstatoval, že držba stěžovatele je držbou nepravou, a z toho důvodu by stěžovatel nemohl mít ve věci úspěch ani kdyby do jeho držby bylo skutečně svémocně zasaženo. Tento právní názor stěžovatel nesdílí a domnívá se, že jeho držba byla poctivá a pravá, na základě dlouhodobého užívání předmětných prostor.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Krajský soud v Hradci Králové v napadeném usnesení uvedl, že bylo na stěžovateli, aby prokázal, že žalovaní svémocně ruší jeho oprávněnou držbu. Stěžovatel si se souhlasem prvního žalovaného upravil část nemovitostí ve společném jmění vedlejších účastníků řízení k bydlení, o čemž není mezi účastníky řízení sporu. Stěžovatel však tvrdil, že užíval také další část nemovitostí žalovaných, kteří potvrdili, že to určitou dobu skutečně trpěli. Své stanovisko ale změnili, neboť stěžovatel užívání nemovitostí neustále rozšiřoval; vyzvali ho proto k vyklizení špejcharu a stodoly a poté, co stěžovatel jejich výzvě vyhověl, tyto prostory uzamkli. Soud tedy konstatoval, že v době uzamčení prostor zde stěžovatel již neměl své věci a uvedené prostory nedržel. Žaloba na ochranu držby neslouží k tomu, aby ten, kdo se podvolí výzvě vlastníka k vyklizení nemovitosti, mohl toto stanovisko změnit a domáhat se tak stavu, který zde od okamžiku zásahu (uzamčení) vlastně již nebyl. Navíc - jestliže stěžovatel užíval stodolu, špejchar a průchodu na zahradu, činil tak jen na základě tolerance tohoto chování ze strany žalovaných, jelikož jde o otce žalovaného vedlejšího účastníka řízení. Pokud dali žalovaní jednoznačně najevo, že s tím nadále nesouhlasí, plyne z toho, že stěžovatel není pravým držitelem věci. Z uvedeného podle názoru Ústavního soudu vyplývá, že rozhodující soud se celou věcí podrobně zabýval, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a dostatečně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Postupoval přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí.
5. Namítá-li stěžovatel údajnou nepředvídatelnost rozsudku, potom pomíjí, že k tomu by mohlo dojít jen tehdy, kdyby odvolací soud přihlížel k něčemu zcela jinému, než co bylo tvrzeno, nebo co jinak vyšlo v řízení najevo. Přijaté řešení celého sporu bylo na základě skutkových zjištění i platného práva možné nepochybně předpokládat. Ústavní soud zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů.
6. Stěžovatele lze rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy. V postupu a výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
7. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu