ECLI:CZ:US:2005:1.US.38.04
sp. zn. I. ÚS 38/04
Usnesení
I.ÚS 38/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Q., zastoupeného Mgr. L. V., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2003, čj. 2 As 29/2003 - 36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se L. Q. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu pro porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v návaznosti na její čl. 42 odst. 2 a čl. 14 odst. 1, za současného porušení čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 38 Ca 761/2002. Tímto usnesením městský soud odmítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Policie ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 17. 10. 2002, čj. SCPP-4135/C-246-2002. Uvedenou žalobou se stěžovatel domáhal zrušení předchozích správních rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů.
V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve zrekapituloval okolnosti, týkající se zamítavého rozhodnutí Policie ČR o jeho žádosti o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů. Namítl, že při projednávání jeho žádosti došlo k porušení zásady zjistit spolehlivě skutkový stav a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán nepostupoval individuálně, ale podobně jako v ostatních případech. Rozhodnutí se lišila pouze jmény a daty narození účastníků správního řízení s tím, že odůvodnění bylo stejné (padělaná superlegalizační doložka na výpisu z rejstříku trestů, předloženém v roce 1999 k žádosti o dlouhodobý pobyt). Takový postup označil za hromadné vyhoštění a tím porušení čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě, neboť hromadným vyhoštěním, ve smyslu citovaného článku, jsou všechna opatření donucující cizince, jakožto skupinu, aby opustili zemi, kromě případů, kdy je takové opatření přijato v důsledku a na základě přiměřeného a objektivního posouzení jednotlivé situace každého z cizinců, kteří tuto skupinu tvoří. Domnívá se, že ze soudního přezkumu nemohou být vyloučena rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod. Tímto základním právem je v daném případě svoboda pohybu a pobytu, která je podle stěžovatele přiznána nikoliv pouze občanům, ale i cizincům. Nesouhlasí ani s názorem, že na prodloužení víza není právní nárok.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Nejvyšší správní soud uvedl, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti se obsahově shodují s námitkami, s nimiž se dostatečně vypořádal ve svém rozhodnutí, na které odkázal. Řízení o udělování víza i řízení o prodloužení doby jeho platnosti jsou řízení podobná a nacházejí se v obdobném právním režimu. Ustanovení §51 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců), je třeba chápat jako normu, která stanoví nenárokovost jak na udělování víza, tak na prodlužování jeho platnosti. Rozhodnutí o prodloužení doby platnosti víza je určitý "podtyp" rozhodnutí o udělení víza. Není důvod nevztáhnout na ně i ustanovení §171 písm. a) citovaného zákona a vyloučit toto rozhodnutí ze soudního přezkumu. Takový postup není v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny, s ohledem na větu prvou označeného článku. Napadeným rozsudkem nebyl porušen stěžovatelem blíže nezdůvodněný čl. 14 odst. 1 Listiny. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s názorem stěžovatele, že postup správních orgánů a soudů představuje hromadné vyhoštění. Hromadným vyhoštěním by bylo vyhoštění skupiny cizinců jediným rozhodnutím. V daném případě byl každý cizinec vyhoštěn zvláštním rozhodnutím. Takový postup není porušením práva, ale naopak odrazem principu právní jistoty. Ve stejných případech, kdy porušení práva ze strany cizinců mělo, jak uvádí stěžovatel, vždy shodnou povahu, má být rozhodováno stejně. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Policie ČR, Ředitelství cizinecké a pohraniční policie, ve vyjádření uvedla, že v rámci správního řízení byly respektovány základní zásady, opatřeny podklady nezbytné pro rozhodnutí, mimo jiné i vyjádření stěžovatele, v němž popsal okolnosti získání dokladů potřebných k povolení dlouhodobého pobytu. Správní orgány přistupovaly k řešení jednotlivých případů individuálně. Tato skutečnost je patrna i z toho, že byla prověřována i pravost dalších dokladů předložených k žádosti o povolení dlouhodobého pobytu a v řízení bylo přihlíženo k výsledkům těchto šetření. V případě stěžovatele byl předložen i padělek dokladu, potvrzující finanční prostředky pro dobu pobytu. Správním orgánům nelze vytýkat, že i v jiných případech, na základě zjištění stejného skutkového stavu, bylo vydáno stejné rozhodnutí, naopak je to jeden z požadavků kladených na výkon veřejné správy, aby ve stejných věcech bylo rozhodováno stejně. Tvrzení o hromadném vyhoštění je naprosto nepřípadné. Jednotlivé případy byly posuzovány individuálně, byla vedena samostatná řízení, ukončená samostatnými rozhodnutími. Všem účastníkům bylo umožněno vyjádřit se k podkladům potřebných pro rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. V daném případě Ústavní soud takové porušení neshledal.
Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze, podle kterého na udělení víza není právní nárok. Jestliže není právní nárok na udělení víza, nemůže být dán právní nárok ani na jeho prodloužení. Pod pojem rozhodnutí o neudělení víza (resp. rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení víza) je třeba zahrnout i rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti víza (rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti víza). Podle názoru Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti víza určitým "podtypem" rozhodnutí o neudělení víza. Proto nebyl důvod nevztáhnout i na tento podtyp rozhodnutí ustanovení §171 písm. a) zákona o pobytu cizinců a vyloučit takové rozhodnutí ze soudního přezkumu, jako to učinil Městský soud v Praze.
V rovině ústavního práva Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně poukázal na to, že na stěžovatele se sice vztahuje čl. 42 odst. 2 Listiny, nicméně toto ustanovení garantuje "doplňkové" právo, jež de facto není právem samým o sobě, ale má normativní význam pouze ve spojitosti s jinými ústavně zaručenými právy. V této souvislosti správně připomněl, že žádné z práv v Listině uvedených nezakládá nárok stěžovatele na pobyt na území České republiky, když takové právo je dáno pouze občanům ČR (čl. 14 odst. 4).
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo na svobodu pohybu a pobytu, zakotvené v čl. 14 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatel dovolává, je nutno konkretizovat s ohledem na čl. 14 odst. 4 Listiny. Toto právo nelze vykládat tak, že by zaručovalo také svobodu pohybu a pobytu skrze státní hranice. Je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek určitou osobu, cizího státního příslušníka, s ohledem na vlastní zájmy, vpustí či nevpustí na vlastní území a zda shledá, že důvody pro vpuštění této osoby na území přetrvávají i poté, co uběhla doba, po níž byl vstup dané osobě na území státu povolen. Jak již bylo shora uvedeno, subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje. Pouze občanům České republiky je garantováno právo na svobodný vstup na území (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 99/04, sp. zn. I. ÚS 290/04).
Rozhodující skutečností pro posouzení zásahu do základního práva, jež je svou povahou právem procesním, je to, zda stěžovatel je vůbec nositelem subjektivního práva (nároku) s hmotněprávním základem. Pokud totiž stěžovatel není vůbec nositelem takového subjektivního práva, nemůže pak, podle Ústavního soudu, namítat případný zásah do práva procesního, tedy práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 2, věta prvá Listiny). Neexistuje-li subjektivní právo v rovině jednoduchého práva a nelze-li takové právo dovodit ze základního práva, tím méně se lze v takovém případě domáhat ochrany procesního základního práva (čl. 36 odst. 2, věta druhá Listiny - rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 290/04).
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že stěžovatel není nositelem žádného subjektivního ústavně zaručeného práva, jehož obsahem by bylo právo svobodně setrvávat na území České republiky. Pokud ovšem není nositelem základního práva, nelze mu ani přisvědčit v tom, že by Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na fair proces garantované čl. 36 odst. 2 Listiny. Navíc právo na spravedlivý proces nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení, jak to činí stěžovatel. Pro úplnost je vhodné dodat, že v daném případě se Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud, v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny, správní žalobou řádně zabývaly.
Rovněž námitka stěžovatele, týkající se porušení čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě, že neprodloužení víza v určitém množství individuálních případů lze považovat za hromadné vyhoštění cizinců, není opodstatněná. Právní nárok na prodloužení víza neexistuje a ani nepožívá ústavně právní ochrany jako základní právo. Především však nelze neprodloužení víza považovat za akt vyhoštění, jak se domnívá stěžovatel. Navíc nelze přehlédnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak neosvědčil vztah mezi svou individuální věcí a ostatními případy rozhodování o žádostech o prodloužení víza v tom směru, že by daná opatření vykazovala atribut hromadnosti či paušálnosti vůči určité skupině cizinců, jejímž členem je také stěžovatel.
V daném případě Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci orgány veřejné moci porušily hmotně právní či procesně právní předpisy, což by mělo za následek stěžovatelem tvrzené porušení jeho ústavně zaručených práv nebo svobod, konkrétně porušení čl. 14 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 42 odst. 2 Listiny nebo čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu