ECLI:CZ:US:2013:1.US.3821.12.1
sp. zn. I. ÚS 3821/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Petra, zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, se sídlem v Kopřivnici, Štefánkova 58/31, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 7. 2012, čj. 17 C 385/2011-106, za účasti Okresního soudu v Novém Jičíně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou žalobou domáhal vůči Bytovému družstvu Krátká 1102 (dále jen "bytové družstvo") zaplacení částky 5 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel žalovaný nárok odůvodnil tím, že jako člen bytového družstva uzavřel s bytovým družstvem nájemní smlouvu, podle níž byl povinen hradit zálohové platby za služby spojené s užíváním družstevního bytu a v případě přeplatku měl nárok na jeho vyplacení ve lhůtě 30 dnů od doručení vyúčtování za příslušné období. Vyúčtováním záloh těchto plateb za rok 2008 ze dne 30. 4. 2009 byl stěžovatel vyrozuměn o tom, že mu vznikl na zálohách přeplatek ve výši 6 112 Kč. Stěžovatel byl dále oznámením o zápočtu pohledávek ze dne 12. 5. 2009 vyrozuměn o tom, že z důvodu započtení pohledávek, kdy bytové družstvo si vůči stěžovateli započetlo smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč, proto byl stěžovateli vyplacen pouze rozdíl ve výši 1 112 Kč.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "soud I. stupně") svým rozsudkem ze dne 4. 7. 2012, čj. 17 C 385/2011-106, žalobu zamítl (výrok I.) a dále přiznal bytovému družstvu náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že bytové družstvo v souladu s dohodou ze dne 31. 7. 2007 opakovaně vůči stěžovateli uplatnilo smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč za porušení povinností, které zjistilo dne 17. 9. 2008. Stěžovatel byl opakovaně vyzýván statutární zástupkyní a právním zástupcem bytového družstva k zaplacení smluvní pokuty a následně bytové družstvo započetlo smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč vůči pohledávce stěžovatele za bytovým družstvem ve výši 6 112 Kč, přičemž toto započtení oznámilo dopisem ze dne 12. 5. 2009. Soud I. stupně shledal nárok bytového družstva na zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč jako důvodný, když stěžovatel soustředil svoji obranu toliko na tvrzení, že o této smluvní pokutě rozhodl nesprávný orgán družstva, tj. členská schůze. Soud I. stupně však uvedl, že stěžovatel zcela opomněl ustanovení §20 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s §243 odst. 1 až 8 obchodního zákoníku, tedy vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, že zákon či stanovy družstva svěřují rozhodování o smluvní pokutě jinému orgánu družstva, rozhoduje o této záležitosti představenstvo a navenek za toto představenstvo jedná předseda nebo místopředseda. Skutečnost, že představenstvo požádalo o schválení svého rozhodnutí členskou schůzi, nemůže způsobit neplatnost tohoto rozhodnutí a neznamená, že bytové družstvo jednající předsedkyní družstva, nemohlo pohledávku za stěžovatelem uplatnit soudně či započtením vzájemných pohledávek dle §580 obč. zák. Soud I. stupně na základě toho dospěl k závěru, že pohledávka stěžovatele za bytovým družstvem z titulu přeplatku vyúčtování co do částky 5 000 Kč důvodně zanikla započtením pohledávek, a proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
Včas podanou ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá rozsudek soudu I. stupně, neboť se domnívá, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), k porušení čl. 90 Ústavy České republiky a k porušení článku 17 Úmluvy a Protokolu č. 1 k této Úmluvě, přičemž újma dle vyjádření stěžovatele nespočívá pouze v částce odpovídající žalobnímu návrhu, nýbrž i ve finančních prostředcích, které musel stěžovatel uhradit jako náhradu nákladů právního zastoupení protistrany. Z konkrétních důvodů stěžovatel namítl, že družstvo nebylo oprávněno uplatnit smluvní pokutu formou započtení pohledávky, nýbrž ji mohlo uplatnit pouze žalobou u příslušného soudu. Dále stěžovatel brojí proti postupu soudu I. stupně při dokazování, který dle mínění stěžovatele nesprávně vyložil obsah soudu předložených listin a učinil z nich nesprávné právní závěry. Stěžovatel se domnívá, že soud I. stupně pochybil i tím, že ačkoliv stěžovatel soudu I. stupně doložil listiny, soud I. stupně se jimi nezabýval s tím, že stěžovatel k nim neuvedl konkrétní skutková tvrzení. Pochybení stěžovatel spatřuje v tom, že soud I. stupně má dle zásad občanského soudního řádu zkoumat veškeré důkazy společně i jednotlivě. Jelikož však soud I. stupně přiloženými listinami neučinil dokazování, postupoval formalisticky a zasáhl tím do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že ve své dřívější rozhodovací praxi [například nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583)] zaujal Ústavní soud k tzv. bagatelním sporům stanovisko, dle kterého pokud občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum v odvolacím řízení, což v obecné rovině není v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví. Proto rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné ani odvolání, lze úspěšně napadat ústavní stížnosti jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Z dřívější rozhodovací praxe se jedná například o situace, kdyby se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti. V posuzovaném případě však Ústavní soud takové pochybení neshledal.
Obsahem ústavní stížnosti stěžovatele je toliko polemika stěžovatele s rozsudkem soudu I. stupně, přičemž soud I. stupně se s námitkami stěžovatele dostatečně vypořádal a z ústavněprávního hlediska jim není co vytknout. Stěžovatel prvně napadá, že družstvo nebylo oprávněno uplatnit smluvní pokutu formou započtení pohledávky, nýbrž ji mohlo uplatnit pouze žalobou u příslušného soudu. S touto námitkou se však řádně soud I. stupně vypořádal, když uvedl, že "[stěžovatel] zcela však opomněl ustanovení znění §20 odst. 1 obč. zák. ve spojení s §243 odst. 1 až 8 obch. zák., tedy vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, že zákon či stanovy družstva svěřují rozhodování o smluvní pokutě jinému orgánu družstva, rozhoduje o této záležitosti představenstvo a navenek za toto představenstvo jedná předseda nebo místopředseda. To, že představenstvo požádalo o schválení svého rozhodnutí členskou schůzi, nemůže způsobit neplatnost tohoto rozhodnutí a neznamená, že družstvo jednající předsedkyní družstva, tedy žalovaný, nemohl pohledávku za žalobcem uplatnit, a to nejen u soudu, ale i započtením vzájemných pohledávek dle §580 obč. zák. Tím, že žalovaný učinil úkon směřující k započtení v dopise ze dne 12.05.2009, zanikl důvod, pro který by jinak mohl tuto pohledávku uplatnit samostatně jako věřitel u soudu. Započtením pohledávka žalobce za žalovaným z titulu přeplatku vyúčtování co do částky 5.000,-Kč důvodně zanikla (§580 obč. zák.), a proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta." Ústavní soud považuje odůvodnění soudu I. stupně jako dostatečně konkrétní a zcela přesvědčivé, taktéž z ústavněprávního hlediska mu nemá co vytknout.
K námitce nesprávně zjištěného skutkového stavu Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o. s. ř.). Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrína tzv. opomenutých důkazů), jež však výhrady stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, zjevně nenaplňují. Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, není Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Nic z toho však soudu I. stupně v nyní posuzované věci evidentně vytýkat nelze.
Neopodstatněná je také námitka stěžovatele směřující proti tomu, že soud I. stupně nezohlednil důkazní návrhy stěžovatele. Ve sporném řízení se uplatňují instituty břemena tvrzení a břemena důkazní. Břemenem tvrzení se rozumí odpovědnost té které strany sporného řízení, že se soud dozví o všech významných skutečnostech potřebných pro rozhodnutí. Nedozví-li se soud o právně relevantních skutečnostech, půjdou následky tohoto stavu k tíži toho účastníka, jenž tyto skutečnosti tvrdit měl. Jinými slovy neunese-li účastník řízení svoje břemeno tvrzení, jde k jeho tíži případný neúspěch ve sporu. Břemeno důkazní potom znamená, že účastník zodpovídá za to, že ve sporném řízení budou rozhodné skutečnosti prokázány tak, aby soud mohl rozhodnout v jeho prospěch. V posuzované situaci stěžovatel netvrdil potřebné skutečnosti, proto neunesl své procesní postavení, jak správně dovodil i soud I. stupně. Na tomto závěru nic nemohou změnit ani soudu předložené listiny, neboť nebylo zřejmé, co se jimi má vlastně prokazovat. Dokazování má totiž sloužit k tomu, aby tvrzené skutečnosti potvrdilo či vyvrátilo, nikoliv však k tomu, aby nahrazovalo pasivitu některého z účastníků řízení, v tomto případě stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. listopadu 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu