ECLI:CZ:US:2014:1.US.3823.13.1
sp. zn. I. ÚS 3823/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem Příkop 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. 12. 2012, č. j. 15 T 38/2011-326, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 4 To 93/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 6 Tdo 884/2013, za účasti Okresního soudu v Hodoníně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 12. 2012, č. j. 15 T 38/2011 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným úvěrovým podvodem podle §250b odst. 1, 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 4 To 93/2013 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 6 Tdo 884/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Stěžovatel jednak zpochybňuje dostatečnou podloženost skutkových závěrů obecných soudů, zejména pak pokud jde o příčinnou souvislost mezi uvedením nepravdivých údajů a způsobenou škodou v dané výši, a to, zda obvinění jednali od počátku s úmyslem, že čerpaná částka nebude uhrazena.
Stěžovatel také namítá, že byl odsouzen za to, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a podstatné údaje zamlčel, avšak ve skutečnosti jeho jednání spočívalo spíše v uvedení nepravdivých údajů až při čerpání úvěru a jeho nesplácení, což není podřaditelné pod skutkovou podstatu dle citovaného ustanovení trestního zákona. Trestnost uvedení nepravdivých údajů při čerpání úvěru byla zakotvena až novým trestním zákoníkem.
Stěžovatel rovněž uvádí, že byl obchodním zástupcem věřitele a nikoliv jeho jednatelem nebo prokuristou, kdy má za to, že takovýto subjekt se daného trestného činu dopustit nemůže.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud má za to, že skutková zjištění ve věci jsou pro posouzení věci zcela dostačující a nelze mít výhrad ani k právnímu hodnocení. Jestliže stěžovatel tvrdí, že nepravdivé údaje měly být uváděny až při čerpání úvěrů a nikoliv při sjednávání úvěrové smlouvy, toto tvrzení neodpovídá výsledku dokazování ve věci. Pokud pak jde o stěžovatelův názor, že trestný čin úvěrového podvodu nemůže spáchat obchodní zástupce věřitele, Ústavní soud se s ním neztotožňuje, přičemž dále lze pro stručnost odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (viz jeho str. 3-4).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu