ECLI:CZ:US:2017:1.US.383.17.1
sp. zn. I. ÚS 383/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti města Chodov, se sídlem Komenského 1077, 357 35 Chodov,zastoupeného JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem Čsl. legií 143, 339 01 Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3669/2016-839 ze dne 23. 11. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Naříkaným rozhodnutím Nejvyšší soud na návrh žalobce (protistrany stěžovatele) odložil právní moc rozsudku odvolacího soudu napadeného dovoláním žalobce, a to do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podaném dovolání. Ústavní soud se k povaze rozhodnutí o přiznání odkladného účinku vyjádřil již v celé řadě svých usnesení tak, že se jedná o rozhodnutí, které je dle své povahy dočasné, neboť má pouze omezené trvání a není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Jde tedy toliko o procesní rozhodnutí, které bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, přičemž jeho účel a smysl je jen procesní. K těmto závěrům dospěl Ústavní soud mimo jiné i v řízeních o ústavních stížnostech sp. zn. II. ÚS 1269/07, III. ÚS 665/06, III. ÚS 1972/07, III. ÚS 2263/08, III. ÚS 1268/07, I. ÚS 2887/07, II. ÚS 1947/09, sp. zn. I. ÚS 536/09 aj. (viz http://nalus.usoud.cz), a proto je jako nepřípustné odmítl s tím, že nesměřovaly proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Uvedená rozhodnutí představují stabilní judikaturu, přičemž není dán důvod se od ní ani ve věci nyní posuzované odchýlit, jelikož nejde o projev naprosté svévole (Nejvyšší soud uvedl zásadní důvod pro svůj postup, s nímž se stěžovatel toliko subjektivně neztotožňuje). Ústavní soud má totiž i nyní za to, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které je dle své povahy dočasné. Přiznáním odkladného účinku (k němuž Nejvyšší soud může přikročit i bez návrhu - viz §243 občanského soudního řádu) se přitom výsledek dovolacího řízení nikterak nepředjímá.
Z výše uvedených důvodů byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. února 2017
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj