ECLI:CZ:US:2007:1.US.384.05.1
sp. zn. I. ÚS 384/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. H., právně zastoupeného Mgr. Davidem Bascheri, advokátem se sídlem Vodičkova 36, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2005, č.j. 12 Cmo 408/2004-144, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2004, č.j. 50 Cm 283/2002-98, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a 1) JUDr. R. M., právně zastoupeného JUDr. Vlastimilem Řezníčkem, advokátem se sídlem Dobrovského 10, 170 00 Praha 7, 2) M. M., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem se sídlem Americká 18, Praha 2 , a 3) Agrobanky Praha a.s., právně zastoupené JUDr. Miroslavou Otčenáškovou, advokátkou se sídlem Velehradská 26, 130 00 Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2005, č.j. 12 Cmo 408/2004-144 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2004, č.j. 50 Cm 283/2002-98 (dále jen "rozsudek městského soudu").
2. Stěžovatel namítá, že mu bylo znemožněno účastnit se jednání u Městského soudu v Praze, které bylo nařízeno k vyhlášení rozsudku v jeho věci, jelikož se konalo o měsíc dříve, než bylo určeno v předcházejícím usnesení městského soudu. Přitom poukazuje na některé nálezy Ústavního soudu, např. ze dne 24. 6. 2002, sp.zn. IV. ÚS 140/02, ze dne 28. 7. 2002, sp.zn. I. ÚS 729/01, některé rozsudky Nejvyššího soudu, např. ze dne 16. 7. 1998, sp.zn. 22 Cdo 1370/98, ze kterých dovozuje, že se měl právo osobně se uvedeného jednání zúčastnit, bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí.
3. Dále spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že soud prvního stupně nesplnil svou povinnost vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Stěžovatel poukazuje na to, že upozornil soud, že v jednání žalobce lze spatřovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu s tím, že celou záležitost prověřuje Policie ČR. Touto námitkou se však žádný ze soudů nezabýval.
4. Konečně stěžovatel uvádí, že si je plně vědom toho, že podle platné úpravy směnečného práva je směnečný rukojmí samostatným dlužníkem a v zásadě nemůže proto uplatnit námitky ze vztahu mezi výstavcem směnky majitelem směnky. Bez bližšího odůvodnění pak konstatuje, že nelze vyloučit určitý vztah rukojmího ke kauzální pohledávce. Tento vztah je podle něho založen na tom, že stěžovatel byl společníkem a současně i jednatelem společnosti, která uzavřela se žalobcem úvěrovou smlouvu, k jejíž zajištění byly vystavena předmětná zajišťovací směnka.
5. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť jimi byla porušena jeho základní práva vyplývající z práva na spravedlivý proces zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a konečně i v čl. 96 odst. 1 Ústavy.
6. Znění dotčených ustanovení je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zní:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy zní:
Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
II.
7. Ústavní soud po prozkoumání ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí vzal za prokázané, že rozsudkem městského soudu bylo rozhodnuto, že se ponechává v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný týmž soudem dne 20. 9. 2001, č.j. Sm 447/2001-14, kde vystupovali na straně žalovaného kromě stěžovatele i M. M. a JUDr. R. M., kteří však námitky proti němu nepodali a směnečný platební rozkaz tak proti nim nabyl právní moci. Uvedeným směnečným platebním rozkazem byla žalovaným uložena povinnost zaplatit věřiteli společně a nerozdílně částku 1.307.557 Kč spolu se 6% úrokem.
8. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém kromě jiného namítal, že městský soud byl dlouhou dobu nečinný, v důsledku čehož rozhodoval o podaných námitkách za zcela jiné situace, než která byla v době vydání směnečného platebního rozkazu. Obdobně jako v ústavní stížnosti poukazuje na to, že mu nebylo umožněno účastnit se jednání, které bylo nařízeno za účelem vyhlášení rozsudku. Uvedl zde, že je toho názoru, že v jednání žalobce lze shledat naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu.
9. Vrchní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil. Uvedl, že se s ohledem na princip neúplné apelace ve smyslu §205a odst. 1 ve spojení s §175 odst. 4 a §211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), mohl zabývat výlučně námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu vznesenými v zákonné třídenní lhůtě. Ve vztahu k procesní námitce, kterou stěžovatel uplatnil i v ústavní stížnosti, že se nemohl účastnit jednání, při kterém byl vynesen rozsudek, uvedl, že se jednalo o vadu řízení, avšak tato vada neměla vliv na výsledek řízení. Právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo podle vrchního soudu porušeno, neboť při předmětném jednání nebylo ve věci samé jednáno, nýbrž byl pouze vyhlášen rozsudek.
10. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel i dovolání k Nejvyššímu soudu. To však bylo usnesením ze dne 13. 12. 2006 odmítnuto, jelikož je dovolací soud z ohledem na uplatněné dovolací důvody a jejich obsahové vymezení neshledal přípustným, a to ani z důvodu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., který předpokládá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
III.
11. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a také vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze uvedl, že smyslem stěžovatelem uvedených ustanovení zaručujících jeho právo na spravedlivý proces je zajistit, aby každý z účastníků řízení mohl při jednání před soudem ústně vznášet tvrzení a navrhovat důkazy k prokázání těchto tvrzení. Tato práva stěžovatele byla zachována, neboť při jednání dne 30. 3. 2004 byl pouze vyhlášen rozsudek. Ve vztahu k hmotnému právu vrchní soud odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
12. JUDr. R. M. ve svém vyjádření též vyjádřil přesvědčení, že jednání zástupců AGROBANKY Praha, a.s. naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a uvádí skutečnosti, které podle něj tento závěr potvrzují. Ztotožňuje se též s námitkou stěžovatele, že se soudy námitkou o trestné povaze jednání zástupců AGROBANKY Praha, a.s. nezabývaly, čímž porušily svou povinnost rozhodnout o návrzích vznesených účastníkem řízení.
13. Druhý vedlejší účastník M. M. uvedl, že se s věřitelem sám vypořádal, a proto byl v domnění, že celý dluh uhradil za Borumi spol. s r. o. sám, což vždy považoval za nespravedlivé. Proto zastává názor, že by bylo zcela správné a odpovídající podílu viny na úpadku společnosti Borumi spol. s r.o., aby stěžovatel sám zaplatil celý směnečný dluh. V této souvislosti navrhuje, aby Ústavní soud přezkoumal všechna předcházející řízení z toho hlediska, zda je v souladu s ústavním pořádkem, že závazek vůči AGROBANCE Praha, a.s. uhradil sám a že tato společnost vůči němu realizovala všechny zajišťovací instrumenty bez ohledu na skutečnou výši své pohledávky a bez ohledu na to, kdo způsobil úpadek společnosti Borumi, spol. s r.o. a na to, že přinejmenším za směnečný dluh odpovídali všichni společníci této společnosti.
14. Konečně Agrobanka Praha a.s. v likvidaci k tvrzení stěžovatele, že rozsudek městského soudu byl vyhlášen bez jeho přítomnosti, uvedla, že soud odročil jednání za účelem vyhlášení rozsudku na den 30. 3. 2004. Tento termín vzala na vědomí a v příslušný den se vyhlášení zúčastnila. Pokud je tedy v protokolu z jednání uvedeno datum 30. 4. 2004, lze tuto okolnost hodnotit jako omyl v protokolaci usnesení, případně v přepisování fonografického záznamu protokolu. V této souvislosti též poukazuje na to, že soud ani nemohl odročit jednání na 30. 4. 2004, neboť ve smyslu §156 odst. 2 o.s.ř. může soud odročit vyhlášení rozsudku nejdéle na dobu deseti kalendářních dnů. Na jednání dne 30. 3. 2004 nebyla vznášena nová skutková tvrzení a prováděny důkazy, nýbrž byl pouze vyhlášen rozsudek. K námitce, že se soudy nevypořádaly s námitkou stěžovatele týkající se protiprávního jednání jejích zaměstnanců uvedla, že se nezakládá na pravdě, neboť na straně 4 rozsudku městského soudu tento soud konstatoval, že jednání vedená mezi žalobcem a společností ANDANTE s.r.o. nesouvisí s povinností avalisty a žalovanému z pozice avalisty vznesená námitka nepřísluší. I odvolací soud shledal tuto námitku za nedůvodnou.
15. Ústavní soud zaslal stěžovateli uvedená vyjádření k replice; ten se k nim však ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
IV.
16. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení, že nemožnost účastnit se jednání, které bylo nařízeno k vyhlášení rozsudku, představuje zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Ústavní soud v této souvislosti nezkoumal, zda jednání, na kterém měl být vyhlášen rozsudek, bylo skutečně odročeno na termín, který je uvedený v protokolu o jednání, nebo zda se jednalo o nesprávnou protokolaci, jak tvrdí ve svém vyjádření Agrobanka Praha a.s. I v případě, že by skutečně nebylo stěžovateli účastnit se jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek, nebyl by dán důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. Právo účastnit se jednání se vztahuje i na jednání, na kterém má být vyhlášen rozsudek. Toto právo stěžovatele by bylo porušeno. Jelikož však účast na tomto jednání spočívala v pasivní účasti stran, která se již nepromítla do rozhodnutí o věci samé, pak se ani uvedené hypotetické procesní pochybení soudu nemohlo promítnout do rozhodnutí o věci samé. Stěžovatelem požadované zrušení tohoto rozhodnutí proto nemůže být vhodným prostředek k ochraně porušeného práva stěžovatele. Spíše se jednalo o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, s důsledky z toho vyplývajícími (např. právo na náhradu škodu, která stěžovateli vznikla ve formě výdajů spojených s opatřením právního zastoupení pro toto jednání).
18. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že jednání spolupracovníků Agrobanky Praha a.s. naplňovalo znaky trestného činu podvodu, poukazuje Ústavní soud na to, že městský soud uvádí na str. 2 svého rozsudku, že stěžovatel namítá, že směnka byla podepsána v omylu. Na str. 3 soud zdůvodnil, že nepřipustil výslech svědka JUDr. R. M., neboť jej považuje za nadbytečný vzhledem k tomu, že prokázání tvrzených skutečností by ničeho nezměnilo na právním posouzením omylu. Na str. 5 rozsudku městského soudu se pak tento soud podrobně vypořádává s námitkou omylu. Na str. 4 pak rozsáhle zdůvodňuje, že směnečné závazky avalisty jsou nezávislé na existenci směnečného závazku výstavce směnky vlastní, což má význam k možnosti uplatnění námitek, které přísluší výstavci. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatele, že se městský soud s touto jeho námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval. K tomu Ústavní soud dodává, že naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu §49a občanského zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005).
;
19. Konečně námitka stěžovatele, že u směnky zajišťovací nelze vyloučit určitý vztah rukojmího ke kauzální pohledávce, je natolik neurčitá, že k ní Ústavní soud vůbec nemohl přihlédnout. Stěžovatel z tohoto tvrzení nedovozuje vůbec žádné konkrétní důsledky pro jeho případ, ústavněprávní argumentace pak absentuje zcela.
20. Ústavní soud též nemohl přihlédnout k návrhu vedlejšího účastníka M. M., aby přezkoumal všechna předcházející řízení z toho hlediska, zda je v souladu s ústavním pořádkem, že závazek vůči AGROBANCE Praha, a.s. uhradil sám. Ústavní stížnost je prostředkem ochrany základních práv a svobod stěžovatele, přičemž tento účel ústavní stížnosti představuje i základní rámec přezkumné činnosti Ústavního soudu. Citovaný návrh vedlejšího účastníka jde však zcela mimo rámec uvedeného účelu ústavní stížnosti.
21. Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl (§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. listopadu 2007
JUDr. Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu