ECLI:CZ:US:2007:1.US.388.04
sp. zn. I. ÚS 388/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele AKITA-INU a Velký japonský pes Klub ČR, občanské sdružení, se sídlem Revoluční 787, Libochovice, zastoupeného JUDr. Milošem Koláčkem, advokátem se sídlem Vondroušova č. 1185, 163 00 Praha 6 - Řepy, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2004, č.j. 32 Odo 726/2003-67, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2002, č.j. 17 Co 171/2002-44, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 1. 2002, č.j. 26 C 90/2001-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 napadeným rozsudkem ze dne 8. 1. 2002, č.j. 26 C 90/2001-25, v řízení o svolání valné hromady žalovaného (poznámka: Českomoravské kynologické unie se sídlem U Pergamenky 3, Praha 7, IČ: 48137359; dále jen "ČKU"), rozhodl tak, že žaloba, aby ČKU byla povinna svolat valnou hromadu na třicátý den po právní moci rozsudku na 9:30 hod. do svého sídla, a aby byla povinna vydat každému svému členu pro hlasování na valné hromadě po jednom hlasovacím lístku, a aby programem valné hromady byla volba předsednictva ČKU, volba dozorčí rady ČKU a určení klíče pro zastoupení na další valné hromadě se zamítá (výroková část I.), že žaloba, že se svolává valná hromada žalovaného na třicátý den po právní moci rozsudku do sídla žalovaného v 9:30 hod. s programem valné hromady, volby předsednictva, volby dozorčí rady s tím, že každý člen ČKU má na této valné hromadě jeden hlas, se zamítá (výroková část II.) a že žalobce (poznámka: AKITA-INU a Velký japonský pes Klub ČR, občanské sdružení; dále jen "AKITA-INU") je povinen zaplatit ČKU na náhradě nákladů řízení částku 6.500,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou advokáta ČKU (výroková část III.).
Obvodní soud nejdříve uvedl, že souzená věc náleží do pravomoci soudu, neboť předmětem řízení je spor člena (tj. AKITY-INU)zájmového sdružení právnických osob s tímto sdružením (tj. s ČKU) o svolání valné hromady. Vztah mezi ČKU založenou dle §20f an. o.z. a AKITOU-INU je vztahem občanskoprávním, protože zákon nesvěřuje projednávání a rozhodování sporu z tohoto vztahu jinému orgánu, patří toto rozhodování dle §7 odst. 1 o.s.ř. do pravomoci soudu (jak vyslovil NS ČR v usnesení ze dne 12. 12. 2000, č.j. 29 Cdo 1672/2000-35). Obvodní soud pak podřadil zjištěný skutkový stav obecným ustanovením o.z. týkajícím se institutu zájmového sdružení právnických osob a Stanovám ČKU. Následně však uzavřel tak, že ani z právní úpravy zájmového sdružení právnických osob, ani z jiného předpisu hmotného práva, ani ze stanov ČKU nevyplývá oprávnění soudu rozhodovat o povinnosti ČKU svolat valnou hromadu, případně ji sám svolávat.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2002, č.j. 17 Co 171/2002-44, odvoláním napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé potvrdil a zčásti jej změnil ve výroku o nákladech řízení. Městský soud poukázal na skutečnost, že ČKU je sdružením právnických osob založeným ve smyslu §20 f an. o.z. Má ve smyslu §20i o.z. způsobilost k právním úkonům, je právnickou osobou a může navenek nabývat práva a povinnosti. Její vnitřní život je upraven pouze stanovami, protože tento druh sdružení žádnou podrobnější zákonnou úpravu nemá. Podle čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je občanům zaručeno právo na sdružování a podle čl. 20 odst. 4 Listiny jsou sdružení oddělena od státu. Tento princip zaručuje sdružením plnou autonomii, pokud jde o zásahy státu (včetně výkonu soudní pravomoci) do vnitřních záležitostí sdružení. To je i výslovně uvedeno i v §2 odst. 3 věta druhá zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 83/1990 Sb."), který dává státním orgánům právo zasahovat do postavení a činnosti sdružení pouze v mezích zákona. Právo člena sdružení na soudní ochranu musí být založeno zákonem a bez takového zmocnění nemůže soud do vnitřních záležitostí právních uskupení zasahovat. Takové zmocnění dává např. obchodní zákoník pro zásahy do vnitřních záležitostí obchodních společností; pro dobrovolná sdružení občanů zná takové zmocnění pouze zákon č. 83/1990 Sb., který zakotvuje právo člena na soudní ochranu v jeho ustanovení §15. Pro sdružení založená podle §20f o.z. zmocnění k soudnímu zásahu do vnitřního života sdružení není zakotveno ani v o.z. ani v jiném zákoně, není však zakotveno ani ve stanovách sdružení. Odvolací soud se neztotožnil ani s názorem stěžovatele, že porušení povinnosti orgánů ČKU určené stanovami je porušením smlouvy, jejíž splnění je soudně vymahatelné na základě této smlouvy (stanov). Naopak pouze stanovy mohou určit formu přezkumu rozhodnutí orgánů sdružení.
Městský soud proto uzavřel tak, že člen sdružení právnických osob se může proti postupu orgánů sdružení bránit pouze způsobem, který je zákonem nebo stanovami určen. Ztotožnil se proto se závěrem soudu I. stupně, že pro spor účastníků jako spor člena (AKITY-INU) proti sdružení (ČKU) je dána pravomoc soudu, protože se jedná o spor, který není svěřen jinému orgánu, soud však nemůže takovému návrhu vyhovět proto, že nemá zákonné zmocnění k zásahu do vnitřních záležitostí sdružení, kterým je nepochybně i svolání valné hromady. Za takové situace není ovšem na místě ani hodnotit správnost zvoleného klíče na zakládající schůzi ČKU v roce 1995 a na další valné hromadě, neboť tuto otázku soud nemůže řešit ani jako otázku předběžnou.
Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem ze dne 29. 3. 2004, č.j. 32 Odo 726/2003-67, dovolání AKITY-INU zamítl.
Dovolací soud v prvé řadě uvedl, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť řešení otázky zda člen zájmového sdružení právnických osob (§20f an. o.z.) má právo na soudní ochranu proti nezákonnému nebo stanovám odporujícímu rozhodnutí, resp. zda může soud rozhodovat o svolání valné hromady, považoval za otázku po právní stránce zásadního významu.
Dovolací soud se následně plně ztotožnil se závěrem a a podrobným zdůvodněním odvolacího soudu, na které odkázal. Uvedl, že odvolací soud správně vyšel z pojmového znaku spolků, tj. odloučenosti od státu. Mezi spolky se řadí i sdružení právnických osob založené ve smyslu §20f an. o.z. Odloučenost od státu je ústavně zaručena a promítá se zejména v tom, že stát vznik (zánik) spolků jako právnických osob svým rozhodnutím, vyplývajícím ze správního nebo soudního uvážení, nepovoluje. Pouze je administrativně registruje. Odluka od státu spočívá i v tom, že stát nijak nezasahuje do vnitřních poměrů spolků, to znamená, že ani členové spolku nemohou soudně vymáhat svolání valné hromady tohoto spolku s tvrzením, že se dovolávají ochrany svých práv. Tento ústavní princip nelze vyloučit ani názorem AKITY-INU, že porušení povinnosti orgánů sdružení určené stanovami je porušením smlouvy, jejíž splnění je soudně vymahatelné. Taková právní ochrana člena a jeho členství ve spolcích není zákonem upravena. Existuje pouze zvláštní právní ochrana, která se týká pouze některých spolků, resp. členství v nich (např. §15 zákona č. 83/1990 Sb.). Možnost člena spolku domáhat se nahrazení chybějícího projevu vůle spolku, směřujícího ke svolání valné hromady, není upravena ani v ustanoveních §20f an. o.z. o zájmových sdruženích právnických osob. Dovolací soud proto uzavřel tak, že soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru, že žalobu je třeba zamítnout pro nedostatek zmocnění soudu k rozhodnutí o uložení povinnosti ČKU svolat valnou hromadu, resp. rozhodnout o jejím svolání. Dovolací důvod uplatněný AKITOU-INU nebyl tedy v souzené věci dán.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2004, č.j. 32 Odo 726/2003-67, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2002, č.j. 17 Co 171/2002-44, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 1. 2002, č.j. 26 C 90/2001-25, napadl AKITA-INU (dále jen "stěžovatel") ústavní stížností. Tvrdí, že postupem soudů všech stupňů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 90 Ústavy ČR, v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i ustanovení §4 o.z. a §7 o.s.ř.
Stěžovatel v prvé řadě poukázal na to, že obecné soudy zájmové sdružení právnických osob nesprávně subsumovaly pod pojem ‚spolek'. Uvedl, že zájmové sdružení právnických osob (ČKU) vytvořily právnické osoby podle o.z. a vzájemné vztahy upravily stanovami (quasi smlouvou). Skutečnost, že se staly členy zájmového sdružení, nic nemění na tom, že vztah sdružení a jeho členů je vztahem občanskoprávním, tedy vztahem v podstatě majetkovým, jak vyplývá z ust. §1 odst. 2 o.z. Porušení stanov zájmového sdružení při tvorbě jeho orgánu je nepochybně porušením práva, a protože zákon nestanoví jinak, lze se proti tomu, kdo právo porušil, domáhat ochrany u soudu. Stěžovatel se domnívá, že není zapotřebí, aby občanský zákoník obsahoval vedle §4 o.z. (tj. ustanovení o tom, že orgánem, u nějž se lze dovolávat ochrany proti tomu, kdo ohrozil nebo porušil právo, je soud) ještě jiné ustanovení, které zakládá oprávnění soudu nebo jiného orgánu přezkoumávat k žádosti člena sdružení úkony zájmového sdružení jím považované za porušení stanov. Stěžovatel těmto stanovám (vzhledem k jejich obsahu) přisuzuje význam společenské smlouvy, jejíž porušení soudy nenapravily
Stěžovatel popírá argumentaci, že zájmové sdružení právnických osob se řadí mezi "spolky", a že se jeho členové nemohou soudně domáhat nápravy porušených práv; zájmové sdružení právnických osob totiž nelze podřadit pod pojem "každý" ve smyslu Listiny. Spolky, resp. sdružení, které má na mysli čl. 20 Listiny, jsou členy ČKU, kterou také vytvořily. Ustanovení §7 o.s.ř. ostatně zakládá obecnou pravomoc obecných soudů projednávat a rozhodovat spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů. Tato obecná pravomoc soudů může být omezena pouze speciálním právním předpisem, takový však v případě zájmových sdružení právnických osob není a funkci ochrany proto plní soud. Stěžovatel proto dovozuje, že pokud by se na právnické osoby sdružené v zájmovém sdružení právnických osob nevztahovala ustanovení §4 o.z. a §7 o.s.ř., jsou tyto osoby zcela bezmocné proti porušení práv ze strany sdružení; pokud tedy zájmové sdružení právnických osob opomene nebo vědomě neuvede do stanov ustanovení o orgánu, jemuž se svěřuje ochrana práv členů, jsou prý (dle názorů soudů) tito členové bez ochrany.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti (informativně) uvedl, že podal dovolání ve věci vedené před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 45/2002, resp. že podá dovolání i ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 53/2004 a konečně že podal u Obvodního soudu pro Prahu 7 žalobu s návrhem na zrušení rozhodnutí ČKU o jeho vyloučení, která je vedena pod sp. zn. 26 C 104/2003.
Stěžovatel se proto domáhá vydání nálezu Ústavního soudu, že se rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2004, č.j. 32 Odo 726/2003-67, Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2002, č.j. 17 Co 171/2002-44, a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 1. 2002, č.j. 26 C 90/2001-25, zrušují a že Ústavní soud dále vysloví ve výroku nebo v odůvodnění nálezu, že orgánem, který je povolán k ochraně práv členů zájmového sdružení právnických osob ohrožených nebo porušených zájmovým sdružením, je soud.
Ústavní soud si sice vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků, leč v tomto rozhodnutí z nich nevychází, neboť oproti napadeným rozsudkům žádné nové argumenty nepřinášejí.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
Stěžovatel namítá, že napadenými rozsudky, byla porušena jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 36 odst. 1 Listiny; porušena byla dále i ustanovení §4 o.z. a §7 o.s.ř.
Tuto argumentaci nelze akceptovat.
Pokud stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dopouští se omylu, neboť - jak vyplývá z příslušného soudního spisu - nebylo mu nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u jednotlivých soudů domáhal. Podle obsahu soudního spisu jednaly soudy způsobem, který postup stanovený občanským soudním řádem nezpochybnil.
Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, rovněž nezjistil, že by postupem soudních orgánů bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces vůbec.
Ústavní soud odkazuje na argumentaci obecných soudů uvedenou v jednotlivých odůvodněních napadených rozsudků, v nichž obecné soudy (a zvláště odvolací a dovolací soud) precizovaly, proč žalobě stěžovatele nelze vyhovět. Závěry obecných soudů jsou jasné, srozumitelné, logické a přesvědčivé a Ústavní soud k nim nemá - z ústavně právního hlediska - co dodat.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho názoru, který se týká otázky soudní pravomoci, neboť obecné soudy se v této záležitosti vyjádřily jasně a konzistentně; soudní pravomoc obecně uznaly a v řízení postupovaly dále. Tuto skutečnost nezpochybnil ani Nejvyšší soud, který rozhodl o přípustnosti dovolání a navíc předmětnou otázku kvalifikoval jako otázku po právní stránce zásadního významu.
Ústavní soud nemá výhrady ani k názoru obecných soudů, které jednoznačně a s odkazem na ústavně právní a zákonnou rovinu popsaly, proč v případě sdružení založených podle §20f o.z. soudní zásah do vnitřního života sdružení není možný. Stěžovatelova argumentace odkazem na charakter stanov zájmového sdružení jako společenské smlouvy (svého druhu) je argumentací účelovou, která koneckonců ústí do jeho vlastních úvah o negativních důsledcích chybějící (příp. nedostatečné) úpravy ochrany práv členů sdružení ve stanovách takového sdružení.
Ústavní soud v této souvislosti navíc dodává - obdobně jak již bylo konstatováno - že při posuzování těchto otázek je povinen respektovat, že není součástí soustavy soudů obecných a nemůže (za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s procesními principy podle hlavy páté Listiny) vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by působil jako další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud sám nemá v souzené věci - vzhledem k okolnostem zjištěným z obsahu spisu - důvod, aby se závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska nesouhlasil. Jak již bylo uvedeno, napadená rozhodnutí jsou jasně, přesvědčivě a logicky odůvodněna, nemají povahu svévole a nelze z nich usuzovat ani na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich obecné soudy vyvodily.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími soudních orgánů k zásahu do základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává a které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučeníí : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2007
Vojen Gűttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu