ECLI:CZ:US:2013:1.US.3894.12.1
sp. zn. I. ÚS 3894/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t.č. ve věznici Valdice, PS 1/303, Valdice u Jičína, zastoupeného Mgr. Janem Tůmou, advokátem, Mladá Boleslav, Na Kozině 1438, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.11. 2011, sp. zn. 10 T 12/2011 [v originále je tento rozsudek nesprávně označen sp. zn. 10 T 11/2011], proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 8 To 15/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7.2012, č. j. 3 Tdo 791/2012-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 10 T 12/2011 [v originále je tento rozsudek nesprávně označen sp. zn. 10 T 11/2011] byl stěžovatel uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání sedmnácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a trest propadnutí věci - kuchyňského nože a byla mu stanovena povinnost nahradit škodu ve výši 186.600 Kč. Odvolání stěžovatele bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 8 To 15/2012 zamítnuto. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 3 Tdo 791/2012, bylo jeho dovolání odmítnuto.
Stěžovatel má za to, že citovanými rozhodnutími byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v článku 8 odst. 2, v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3, v čl. 38 odst. 2 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 a v čl. 95 odst. 1 Ústavy. Všechny soudy prý hodnotily skutek, který měl stěžovatel spáchat, z právního hlediska zcela nesprávně, neboť opominuly zabývat se subjektivní stránkou činu, tedy úmyslem. Soudy při svých úvahách vycházely z neprůkazných důkazů, z domněnek a především ze subjektivních pocitů poškozené.
Dokazování, které provedly soud prvního stupně i soud druhého stupně, je podle stěžovatele naprosto nedostatečné. Soud prvého stupně například zamítl doplnění dokazování svědeckou výpovědí Jindřicha Gogely a vyžádáním všech smluv o půjčce v poslední době znějící na jméno Gogla, Gogola od společnosti Provident, byť právě tyto důkazy mohly potvrdit stěžovatelovu výpověď a naopak doložit nepravdivosti tvrzení poškozené. Díky těmto důkazům mohl stěžovatel prokázat, že v daném případě zcela chybí subjektivní stránka jeho činu kvalifikovaného jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy.
Podle mínění stěžovatele soudy při hodnocení jeho činů postupovaly výrazně jednostranně; Nejvyšší soud pochybil, neboť se odmítl blíže zabývat jeho dovoláním, ačkoliv k tomu nebyly splněny podmínky. Ve svém dovolání poukazoval stěžovatel především na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť předchozí soudy skutek nesprávně právně posoudily. Věc totiž posuzovaly podle konkrétního ustanovení právní normy, která však na zjištěný skutkový stav nedopadá a i v případě, že kdyby tomu tak bylo, pak toto ustanovení nesprávně vyložily.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 12/2011. Zjistil, že uvedený soud rozsudkem ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 10 T 12/2011, uznal stěžovatele vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §140 odst. 2 a odst. 3 písm. i) a písm. j) trestního zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění dopustil společně s obviněným M. J., jehož jednání bylo posouzeno jako pokus zvlášť závažného zločinu loupeže podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §173 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 17 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože. Těchto trestných činů se právě jmenovaní měli dopustit tím, že "po společné předchozí domluvě o napadení poškozené, jejím oloupení a rozdělení si finanční hotovosti, dne 20. 2. 2011 v době od 22.15 do 23.25 hod.v P., poté, kdy poškozená Z. A., jako obchodní zástupkyně společnosti Provident navštívila v bytě č. X obž. J. B. za účelem výběru splátky úvěru, a chystala se k odchodu s tím, že je již pozdě, a že si pro splátku přijde následujícího dne, na ni obž. B. skočil, povalil ji na rozkládací gauč, k levé paži jí přiložil elektrický paralyzér, který selhal, přičemž se poškozená aktivně snažila bránit, poté oba upadli na zem, kde jí obž. B. přelepil lepící páskou ústa a následně ruce k sobě vpředu před tělem, mezitím jí obž. J. tou samou lepící páskou svázal nohy k sobě v úrovni kotníků, následně nad rámec předchozí dohody o oloupení, v úmyslu ji usmrtit, začal obž. B. poškozenou rdousit tlakem rukou či oběma rukama na krk směrem k podlaze až nemohla dýchat, začala upadat do šoku, během tohoto útoku několikrát prohlásil věty "ještě 15 minut" a "už jenom 15 minut", sevření uvolnil obžalovaný až ve chvíli, kdy se poškozená přestala bránit, potě přiložil poškozeně k hlavě nůž, posléze jí zalepil lepící páskou oči a přes hlavu jí nasadil igelitový pytel na odpadky, který obmotal lepící páskou přes krk a hlavu, přičemž takto poškozené zalepil ústa i nos a zabránil tak přísunu kyslíku do dýchacích cest poškozené, v důsledku čehož začala tato upadat do šoku, k obnovení jejího dýchání došlo až poté, kdy se jí podařilo v obavě o svůj život udělat nehtem otvor do igelitového pytle, který měla obmotaný kolem hlavy a částečně jej strhnout z obličeje, během tohoto obž. B. opakovaně říkal "ještě 15 minut", následně poškozenou otočil na zemi na břicho, kdy na ní chvíli klečel, částečně jí stáhl kalhoty, na což obž. J. reagoval slovy "co děláš", posléze se poškozené podařilo posadit se, obž. B. klečel před ní, říkal, že potřebuje finanční hotovost 200.000,- Kč nejpozději do středy, načež poškozená obž. B. řekla, že u sebe nemá tak velkou finanční hotovost, prosila ho, aby jí neubližoval, a z obavy o svůj život mu řekla, že tu částku opatří následujícího dne, a to ve snaze přesvědčit obž. B., že se mu snaží pomoci a ve snaze dostat se z bytu pryč, po tomto se obž. B., který do té chvíle jednal agresivně a nervózně, uklidnil, a poškozené se následně za své jednání omluvil s tím, že tedy počítá, že mu finanční hotovost opatří, poté poškozenou doprovodil k jejímu vozidlu, tato ihned volala svému příteli, který okamžitě přijel na místo k jejímu vozidlu a nahlásil věc na policii, poškozené v průběhu útoku byly způsobeny podlitiny a oděrky na krku (...)" "... dle vyjádření znalce ... došlo ... k přímému ohrožení jejího života ..."
Městský soud zejména uvedl, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že stěžovatel se spoluobžalovaným M. J. na loupežném přepadení poškozené Z. A. domluvil, vlákal ji do svého bytu pod záminkou vrácení splátky a pak ji v bytě společně s obžalovaným M. J. napadl. Jeho jednání, jak dosvědčuje poškozená Z. A. i spoluobžalovaný M. J., směřovalo k usmrcení poškozené, k čemuž však nakonec nedošlo. Obžalovaný M. J. totiž stěžovatele od toho konání zrazoval a nadto se samotné poškozené podařilo stěžovatele přesvědčit, že mu poskytne potřebnou finanční hotovost. M. J. přitom - podle městského soudu - od počátku prezentoval svůj podíl na věci jako na loupežném přepadení. Jeho obhajoba nebyla provedenými důkazy nikterak vyvrácena. Oproti tomu jednání stěžovatele popisovala jak poškozená Z. A., tak právě i spoluobžalovaný M. J. jako velice agresivní. Obžalovaný J. vypovídal od počátku tak, že úmyslem stěžovatele bylo poškozenou usmrtit, od čehož, jak již bylo uvedeno, jej zrazoval. Přestože se spoluobžalovanému M. J. zdálo, že stěžovatel od úmyslu usmrtit poškozenou nakonec ustoupil, při samotném útoku na Z. A. se však k původnímu záměru, přesahujícímu rámec jejich společné dohody, směřujícího toliko k oloupení poškozené, začal vracet. Podle samotné poškozené, pokud by spoluobžalovaný M. J. stěžovatele od jejího usmrcení nezrazoval, nepochybně by nepřežila.
Podle městského soudu poškozená podrobně popsala způsob svého napadení, na němž se obžalovaný M. J. podílel jen tím, že jí svázal nohy. Jak znalec uvedl, byla rdoušena, což je mechanismus přerušovaného dušení. Za takovéto situace se řádově i po několika minutách může do organismu dostat dostatečná dávka kyslíku do té míry, že nenastane bezvědomí. V této souvislosti pak nalézací soud hodnotil výpověď poškozené v bodě, kde hovořila o svém stavu blížícím se bezvědomí a loučení se životem za útrapy, jimiž si musela projít.
Městský soud rovněž nepřehlédl, že nejprve se stěžovatel, když bylo jeho jednání kvalifikováno jako zločin loupeže, k činu doznal. Důvodem byly podle jeho původní výpovědi dluhy ve výši asi 120.000 Kč. Loupeže se měl dopustit se svým známým tak, že poškozenou škrtil. Protože křičela, natáhl jí podle svého původního vyjádření na hlavu pytel z odpadkového koše, přidržel ho a rukou ji škrtil. V následující fázi, když již byl jeho čin překvalifikován na zvlášť závažný zločin vraždy ve stadiu pokusu, stěžovatel svou výpověď zásadně změnil; uvedl, že motivem jeho jednání nebyla snaha získat finanční prostředky, ale dopředu smluvené vzájemné sexuální aktivity mezi stěžovatelem, poškozenou a obžalovaným M. J. Těmto tvrzením však městský soud neuvěřil, mimo jiné proto, že obžalovaný M. J. ve vazbě obdržel od stěžovatele dva dopisy s návodem, jak má vypovídat, aby oba vyvázli s co nejmírnějším trestem. V jednom z dopisů je přitom podle městského soudu velice podrobně popsáno, že motivem jejich jednání nebylo získání peněz, ale že jím byly (resp. měly být) skupinové sexuální aktivity ve třech.
Městský soud - v souladu s uvedeným zjištěním - rozhodl tak, jak je výše uvedeno.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 29. 2. 2012, sp. zn. 8 To 15/2012, bylo - mimo jiné - výrokem III stěžovatelovo odvolání zamítnuto. Vrchní soud zejména zdůraznil, že městský soud z výsledků bezchybně provedeného dokazování dospěl ke zcela správným skutkovým závěrům. Jeho skutková zjištění, jak jsou uvedena ve výroku napadeného rozsudku, nevzbuzují žádné důvodné pochybnosti. Vrchní soud se rovněž plně ztotožnil s důvody, které uvedl městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku. S ohledem na odvolací námitky stěžovatele vrchní soud zopakoval, že bylo bez jakýchkoliv pochybností provedenými důkazy prokázáno, že se oba obžalovaní spolu předem domluvili, že poškozenou Z. A. oloupí a rozdělí si takto získanou finanční hotovost. Již nad rámec dohody (o oloupení) však stěžovatel, a to v úmyslu poškozenou usmrtit, začal Z. A. rdousit, až nemohla dýchat a sevření uvolnil, až když se přestala bránit. Poté jí přiložil k hlavě nůž a od jeho užití ustoupil až na základě napomenutí obžalovaného M. J. Následně jí však zalepil páskou oči a přes hlavu ji nasadil igelitový pytel na odpadky, aby zabránil přísunu vzduchu do jejích dýchacích cest. Tím poškozená začala upadat do šoku a k obnovení dýchání došlo až poté, když se jí s vypětím všech sil podařilo igelitový pytel protrhnout. Podle vyjádření soudního lékaře tím přitom došlo k přímému ohrožení života poškozené, přičemž proběhlé rdoušení je nutno ze soudně lékařského hlediska považovat za těžkou újmu na zdraví.
Rovněž právní kvalifikace jednání stěžovatele městským soudem posouzená jako pokus zločinu vraždy je podle vrchního soudu správná. Způsob napadení svědčí jednoznačně pro závěr, že jednání stěžovatele přímo směřovalo k usmrcení poškozené. Přitom i skutečnost, že stěžovatel po poškozené výslovně požadoval peníze až poté, co jeho pokus o její usmrcení víceméně selhal a jeho záměr se stal v dané chvíli již nerealizovatelným, svědčí o tom, že jednal v úmyslu poškozenou usmrtit a až poté jí vzít peníze, o nichž předpokládal, že je má u sebe. Tomu, že o usmrcení poškozené uvažoval již předem, nasvědčuje jednoznačně též skutečnost, že se obžalovanému M. J. s tímto záměrem svěřil již v době, kdy oloupení poškozené začali spolu plánovat. Proto je ve vztahu ke stěžovateli podle vrchního soudu správný jak výrok o vině, tak i o trestu. Stěžovatel výše popsaným způsobem jednal ze zjištným motivem a čin spáchal zvlášť trýznivým způsobem.
Usnesením Nejvyššího soudu z 25. 7. 2012, sp. zn. 3 Tdo 791/2012, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Stěžovatel - podle Nejvyššího soudu - ve svém dovolání uvedl dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, leč jeho dovolací námitky směřují proti nesprávnému hodnocení důkazů (zejména proti posudku znalce MUDr. Tichého, týkajícího se jeho osobnosti a inteligence atp.), proti vadným skutkovým zjištěním (námitky vztahující se ke skutečnosti, zda předměty, které si stěžovatel údajně k pokusu vraždy připravil, tedy paralyzér a pytel na odpadky, jsou vraždy způsobilé). Dále stěžovatel - podle Nejvyššího soudu - prosazoval vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (podle stěžovatele nebyl například proveden žádný důkaz, který by svědčil o jeho přímém úmyslu usmrtit poškozenou) a vlastní verzi skutkového stavu věci; tu stěžovatel zdůrazňuje, že se sice dopustil na poškozené násilí, ovšem ve skutečnosti se jednalo toliko o druh sexuálních hrátek. Takové námitky však podle Nejvyššího soudu nejsou nesprávným právním posouzením skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Stěžovatel sice - podle Nejvyššího soudu - ve svém dovolání vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje subjektivní stránku pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy. Stěžovatel uvedl, že se daného jednání nedopustil s rozmyslem a po předchozím uvážení ve vztahu k usmrcení poškozené. Nicméně, námitka stěžovatele takto vznesená je jeho vlastním hodnocením provedených důkazů, vlastní verzí skutkového stavu věci a je čistou spekulací. Stěžovatel totiž -podle Nejvyššího soudu - nevznáší žádné konkrétní hmotněprávní námitky, z nichž by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. V dovolání například nenamítal, že popis skutku, tak jak je uveden ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, není podřaditelný pod skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Je (prý) naopak evidentní, že ačkoliv stěžovatel v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, vůči právnímu posouzení skutku žádnou konkrétní hmotněprávní námitku neuplatnil a ve skutečnosti přednesl pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch.
III.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal (na rozdíl od stěžovatele), že by byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí, a že by byly svévolné. Za daného stavu věci není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy - podle mínění Ústavního soudu - postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatele neporušily; věc byla podle Ústavního soudu projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu. Soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily; nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.
Již jen z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy při posuzování stěžovatelovy viny vycházely ze souboru důkazů, z nichž, po jejich vyhodnocení, učinily zcela akceptovatelné právní závěry; v tomto ohledu se stěžovatelova stížnostní argumentace s částí odůvodnění napadených rozhodnutí míjí.
Ke stěžovatelovu tvrzení Ústavní soud toliko dodává, že je v podstatě shodné s jeho obhajobou uplatněnou v předchozím trestním řízení. Jak pak plyne i z rekapitulace učiněné Ústavním soudem shora, v podstatě se všemi námitkami se již řádně vypořádaly obecné soudy. (Stěžovatel tak například ani v ústavní stížnosti nevysvětluje, co by na zjištěném skutkovém stavu mohly změnit například případné smlouvy uzavřené na jméno Jindřicha Gogely.) Soudy v napadených rozhodnutích dostatečně vysvětlily, proč je správné hodnocení, důkazů že stěžovatelovo jednání bylo spojeno s úmyslem usmrtit poškozenou; byť sám stěžovatel tento závěr soudů kritizuje, nepokouší se ani o nastínění argumentační linie opačně. Ostatně, celá ústavní stížnost je v tomto ohledu postavená toliko na proklamaci porušení nejobecnějších ústavněprávních principů, v zásadě však bez jakékoliv konkretizace. Na tuto skutečnost také upozorňuje i Nejvyšší soud, který se v napadeném usnesení - podle Ústavního soudu zcela adekvátně - vypořádává se stěžovatelem formálně uplatněným dovolacím důvodem, jenž však - stejně jako ústavní stížnost - postrádá náležitou argumentační reflexi, a to zejména v relaci ke konkrétním úvahovým východiskům soudů obecných.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu