ECLI:CZ:US:2015:1.US.3905.14.1
sp. zn. I. ÚS 3905/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Heleny Horové, právně zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014 sp. zn. Nt 620/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Řádně a včas podanou ústavní stížností ze dne 12. 12. 2014 se stěžovatelka domáhá vydání nálezu, ve kterém by bylo konstatováno, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. Nt 620/2014 byla porušena její základní práva a svobody zaručené v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (déle jen "Listina"), čl. 90 věta první Ústavy, čl. 7 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a z tohoto důvodu aby bylo předmětné usnesení zrušeno.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a veškeré přiložené dokumentace, na základě návrhů soudce obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 8. 2014 sp. zn. 20 Nt 1597/2014, který byl Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") doručen dne 12. 8. 2014, městský soud vydal dne 14. 10. 2014 pod sp. zn. Nt 620/2014 usnesení, kterým podle §85b odst. 9 trestního řádu nahradil souhlas zástupce České advokátní komory (dále jen "komory") stran seznámení se s obsahem částí listin zajištěných při prohlídce jiných prostor a pozemků, provedené v sídle stěžovatelky dne 30. 7. 2014 v trestní věci vedené Policií České republiky, Útvarem pro odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, odborem závažné hospodářské trestné činnosti pod sp. zn. OKFK-311/TČ-2011-251102 (dále též pouze "nahrazení souhlasu zástupce komory"), a to zejména souborů vytištěných z počítače a šanonů, a podle §85b odst. 10 trestního řádu per analogiam zbývající část listin vrátil zástupci komory.
3. Stěžovatelka brojí proti usnesení městského soudu v Praze, kterým byl nahrazen souhlas zástupce komory z vícerých důvodů. Městskému soudu vytýká, že ji nevyrozuměl o konání veřejného zasedání, vytýčeného k projednání návrhu obvodního soudu na nahrazení souhlasu zástupce komory (srov. §85b odst. 7 trestního řádu), ačkoliv byla přímo dotčena rozhodnutím, ke kterému městský soud došel na tomto veřejném zasedání. Dle stěžovatelky je účast na veřejném zasedání nevyhnutelným předpokladem pro realizaci ústavně zaručených práv jednotlivých osob, které mohou být přímo dotčeny na ním vydaných rozhodnutí, zejména práva účastnit se zasedání, vznášet námitky, připomínky a k věci se obecně vyjádřit.
4. Dále stěžovatelka městskému soudu vytýká samotnou skutečnost, že rozhodl o nahrazení souhlasu zástupce komory stran seznámení se s obsahem celkem 15 kusů šanonů s listinami, vícero obálek s listinami, jakož i dvou pevných disků a kompaktního disku, bez toho, aby se s obsahem listin seznámil takovým způsobem, aby mohl posoudit, zda se na listiny vztahuje povinnost advokátní mlčenlivosti. Stěžovatelka spatřuje ústavní nekonformnost postupu městského soudu v tom, že seznamování se s obsahem listin během veřejného zasedání trvalo 1 hodinu 50 minut, jakož i ve skutečnosti, že soud pro tento účel nebyl technicky vybaven a nepřibral znalce k zobrazení obsahu listin na elektronických nosičích.
5. Nad rámec těchto argumentů stěžovatelka poukazuje na to, že při prohlídce jiných prostor došlo k zajištění věcí, na které se příkaz k prohlídce jiných prostor nevztahoval, a soud tak rozhodl o nahrazení souhlasu zástupce komory stran seznámení se s obsahem zajištěných listin mimo zákonnou legitimaci. Orgánům činným v trestním řízení taktéž vytýká prohledání místnosti, ve které vykonává advokátní praxi jiná advokátka, ačkoli v příkazu k prohlídce jiných prostor bylo uvedeno, že listiny významné pro trestní řízení by se měly nacházet v prostorách užívaných stěžovatelkou.
6. Konečně stěžovatelka spatřuje pochybení obecných soudů v tom, že návrh na nahrazení souhlasu podal městskému soudu jiný soudce obvodního soudu, než ten, který vydal příkaz k prohlídce jiných prostor. Podle stěžovatelky je k návrhu na nahrazení souhlasu dle §85b trestního řádu v přípravném řízení příslušný konkrétní soudce, který nařídil prohlídku z jemu známých důvodů na základě konkrétních skutečností plynoucích ze spisu, nikoliv obecně kterýkoliv soudce daného soudu. Provedení prohlídky jiných prostor, v nichž advokát vykonává advokacii, stěžovatelka považuje za úkon složený ze dvou fází, tedy samotné prohlídky a zajištění listin, a následně její dokončení postupem dle §85b trestního řádu, k čemuž je oprávněn pouze jeden a tentýž soudce příslušného soudu. Městský soud měl dle stěžovatelky postupovat podle §85b odst. 6 trestního řádu a k návrhu nepřihlížet, nikoliv návrh projednat a rozhodnout, což stěžovatelka shledává protiústavním.
7. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků i vedlejších účastníků řízení.
8. Městský soud v Praze ve vyjádření došlém dne 9. 10. 2015 stručně rekapituloval průběh řízení o návrhu na nahrazení souhlasu zástupce komory, který projednal ve veřejném zasedání, o kterém vyrozuměl Městské státní zastupitelství v Praze a na které předvolal zástupce komory. Soud se seznámil s obsahem jednotlivých zapečetěných obálek, resp. pytlů, a po jejich prostudování dospěl k závěru, že ohledně části listin může nahradit souhlas zástupce komory, jelikož neobsahují skutečnosti chráněné advokátním tajemstvím. Dle městského soudu je smyslem §85b odst. 3 trestního řádu zajištění kontinuity téhož orgánu, nikoliv nutně kontinuitu ve vztahu ke konkrétnímu soudci téhož soudu, a z toho ohledu není pochybením, že návrh na nahrazení souhlasu zástupce komory podal jiný soudce příslušného soudu, než ten, který nařídil prohlídku.
9. Obvodní soudu pro Prahu 9 se ve vyjádření došlém dne 14. 1. 2015 věnoval pouze problematice stěžovatelkou tvrzené nutnosti totožnosti soudce nařizujícího prohlídku a soudce podávajícího návrh na nahrazení souhlasu zástupce komory. Obvodní soud zastává opačný názor, dle kterého je k návrhu podle §85b odst. 3 trestního řádu oprávněn každý soudce soudu (jako orgánu), který prohlídku nařídil, jemuž podle platného rozvrhu práce přísluší výkon činnosti v rámci přípravného řízení. Soud pro svůj právní názor podporně poukázal na návrh stanoviska Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Tpjn 306/2014, v čase sepisu vyjádření zatím nepřijatého a předloženého do připomínkového řízení.
10. Městské státní zastupitelství v Praze ve vyjádření doručeném dne 3. 2. 2015 reagovalo na všechny stěžejní námitky stěžovatelky, byť uznalo, že ohledně postupu soudů se státnímu zástupci nepřísluší vyjadřovat. Ohledně námitky nevyrozumění stěžovatelky o veřejném zasedání městské státní zastupitelství uvádí, že obecně se tak má učinit, s tím, že pokud soud stěžovatelku nevyrozuměl, nečiní toto pochybení natolik závažný zásah do jejích práv, aby bylo nutno napadené rozhodnutí soudu zrušit. Podobně ohledně námitky nedostatečného seznámení se s obsahem listin městské státní zastupitelství pouze obecně uvádí, že soud disponuje potřebným technickým vybavením a není důvod domnívat se, že soud nemůže zvládnout za téměř dvě hodiny prostudovat spisový materiál. K námitce ohledně překročení rámce prohlídky a zajištění věcí městské státní zastupitelství pouze konstatuje, že ze strany soudu došlo k vrácení takových věcí zástupci komory. Ohledně problematiky totožnosti konkrétní osoby soudce městské státní zastupitelství sdílí právní názor s obvodním a městským soudem. Nad rámec dodává, že zajištěné listiny byly účetními doklady, které stěžovatelka zpracovávala jako účetní obchodní společnosti, a nemohly tedy obsahovat skutečnosti, na které se vztahuje povinnost advokátní mlčenlivosti.
11. Vyjádření orgánů činných v trestním řízení byly stěžovatelce zaslány k replice. V podání došlém dne 22. 10. 2015 stěžovatelka vytýká vyjádřením obecných soudů absenci ústavněprávní argumentace, a následně zejména polemizuje s názorem Městského státního zastupitelství v Praze, dle kterého předseda senátu sice měl ve smyslu §233 odst. 1 trestního řádu vyrozumět stěžovatelku o konání veřejného zasedání, avšak toto pochybení nedosahuje úroveň protiústavního zásahu do jejích základních práv. Stěžovatelka opakovaně poukazuje na znění §233 odst. 1 trestního řádu a uvádí, že byla osobou, která může být přímo dotčená rozhodnutím, a též zdůrazňuje, že postupem soudce Městského soudu v Praze dotčena byla, jelikož nedostala prostor při veřejném zasedání realizovat svá procesní práva. Stěžovatelka dále opakuje výtky ohledně nedostatečné pečlivosti při samotném přezkumu zajištěných dát a nepřibrání znalce k tomuto účelu. Ohledně otázky příslušnosti k podání návrhu na nahrazení souhlasu zástupce komory stěžovatelka setrvává na právním názoru, že musí jít o konkrétního soudce v přípravném řízení, resp. předsedy senátu v řízení před soudem, který nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor, a to z důvodu jeho znalostí o konkrétních skutečnostech případu a okolnostech, za kterých prohlídku nařídil. Jiný soudce totožného soudu může dle stěžovatelky návrh na nahrazení souhlasu zástupce komory podat jen ve výjimečných situacích, kdy soudce, který nařídil prohlídku, není k dispozici k podání návrhu, a to v souladu s rozvrhem práce.
II.
12. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
13. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
14. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
15. Zmíněné zásady se přitom specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 Ústavní soud vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod zasažené osoby spojeno rozhodování obecních soudů anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem.
16. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele, jenž nebyl odčiněn při přezkumu obecným soudem, anebo jej takto odčinit nelze.
17. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzovaném případu v mezích takto limitovaného přezkumu není ke kasační intervenci na ochranu základních práv a svobod stěžovatelky oprávněn.
18. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitkách procesního charakteru, směřujících proti postupu obecných soudů při řízení o nahrazení souhlasu zástupce komory stran seznámení se s obsahem listin zajištěných při prohlídce jiných prostor a pozemků, konkrétně prohlídce advokátní kanceláře stěžovatelky. Obecným soudům vytýká, že návrh na řízení vydal nepříslušný soudce (byť příslušného obvodního soudu), dále to, že ji městský soud nevyrozuměl o konání veřejného zasedání k projednání návrhu, a konečně napadá samotný průběh seznamování se se zajištěnými listinami během veřejného zasedání.
19. Předně lze říci, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadá zákonnost vydání samotného příkazu k provedení prohlídky jiných prostor, a Ústavnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že k přezkumu ústavní konformity příkazu k prohlídce jiných prostor není povolán. Stěžovatelčiny doplňující výtky se týkají postupu při provedení prohlídky, při níž mělo dojít k zajištění věcí nad rámec příkazu k prohlídce, jakož i neautorizovanému přesahu do vedlejší kanceláře jiné advokátky. Tyto výtky stěžovatelka vesměs adresuje městskému soudu v tom ohledu, že pochybení policejního orgánu, jakož i obvodního soudu podávajícího návrh na nahrazení souhlasu při rozhodování o tomto návrhu ignoroval a svým rozhodnutím je aproboval, čímž mělo dojít k porušení ústavních práv stěžovatelky.
20. Ústavní soud se při posuzování této ústavní stížnosti v první řadě zaměřil na problematiku nevyrozumění stěžovatelky o konání veřejného zasedání. Stěžovatelka je advokátka, v jejíchž prostorách, v nichž vykonává advokacii, byla provedena prohlídka jiných prostor v rámci trestního řízení vedeném proti osobě obviněné z trestného činu zneužití informací a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 3, 4 trestního zákoníku. Na tyto situace se vztahuje zvláštní postup upravený v §85b trestního řádu, jehož účelem je poskytnutí ochrany listinám, k nimž se váže povinnost mlčenlivosti advokáta, a ochrany právům třetích osob, pro něž advokát vykonává svou profesní činnost (viz sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. Tpjn 306/2014). Jak konstatuje Ústavní soud, procesní institut prohlídky prostor, v nichž advokát vykonává advokacii, dle §85b trestního řádu, je legitimním nástrojem, představujícím ústavněprávně přípustný zásah do domovní svobody a do práva na výkon advokacie (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2343/13 ze dne 12. 2. 2015).
21. Zákonná úprava podmiňuje provedení prohlídky a seznámení se s obsahem listin při ní nalezených součinností zástupce komory, který musí být osobně přítomen a musí k němu dát souhlas. Z úpravy zřejmě plyne, že je to v první řadě zástupce komory, kdo by měl na místě fyzicky prověřit relevantní listiny a rozhodnout o udělení či neudělení souhlasu na základě jejího obsahu. Byť to ustanovení prvního odstavce §85b trestního řádu doslovně nevyžaduje, je zjevné, že pro seznámení se a rozhodnutí o udělení či neudělení souhlasu zástupcem komory je přítomnost advokáta, v jehož prostorech prohlídka probíhá, důležitá, neboť ten má nejlepší znalost o obsahu listin a zástupci komory může poskytnout efektivní součinnost pro jeho rozhodnutí, ke kterému je zmocněn zákonem. Nicméně, (i s ohledem na znění druhého odstavce) lze polemizovat o tom, zda je přítomnost advokáta pro postup dle §85b trestního řádu nevyhnutelná, jelikož si lze představit, že by ve výjimečných případech mohl advokát úmyslně mařit tento úkon vyhýbáním se účasti při jeho provádění.
22. Ústavnímu soudu však nepřináleží vykládat podústavní právo a zajímat normativní stanovisko k této otázce. Ze zákonných norem však nepochybně plyne, že zástupce komory při poskytování součinnosti a rozhodování o udělení či neudělení souhlasu k seznámení se s obsahem listiny nevystupuje jako "arbitr" v kontradiktorním řízení, v němž by proti sebe stály orgány činné v trestním řízení provádějící prohlídku za účelem objasňování trestné činnosti na jedné straně a advokát chránící zájmy svých klientů na straně druhé, a to jako subjekty nadané přesně vymezenými procesními právy, jejichž nedodržení by vedlo k porušení práva na spravedlivý proces. Tento názor lze podpůrně dovodit z toho, že proti rozhodnutí zástupce komory udělit souhlas orgánům provádějícím prohlídku seznámit se s obsahem veškerých, nebo byť jen některých listin zajištěných v prostorech, v nichž advokát vykonává advokacii, trestní řád neposkytuje advokátovi žádný opravný prostředek. Zákonným úkolem zástupce komory při poskytování součinnosti při prohlídce prostor, v nichž se vykonává advokacie, je se vší pečlivostí poskytnout efektivní ochranu listinám v prostorech výkonu prohlídky obsahujícím skutečnosti, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta.
23. Jak Ústavní soud konstantně judikuje, povinnost mlčenlivosti je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci a tím i nezbytnou podmínkou fungování demokratické společnosti. Výkon profese advokáta vychází z důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem a z důvěry klienta v mlčenlivost advokáta. Nejedná se o výsadu advokáta, která by měla založit vynětí z obecně platného a závazného právního řádu, ale jde o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientů a pro jejich ochranu. V tomto smyslu také profesionální tajemství a jeho dodržování advokátem požívá příslušné ochrany, a to zejména v situacích, kdy tato povinnost advokáta může být ohrožena v případech, jako je domovní prohlídka u advokáta nebo v jeho kanceláři, prováděná podle ustanovení §85b trestního řádu. Práva třetích osob jsou v rámci tohoto postupu chráněna na prvém místě zástupcem komory. Důvody, pro které zástupce komory odepře souhlas k seznámení se s listinami, lze přezkoumat pouze soudem (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. srpna 2009).
24. Ústavní soud k tomu doplňuje, že institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, však na druhé straně nesmí být zneužíváno k páchání trestné činnosti. Tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování uvedené "procesní" hodnoty nad hodnoty základních práv a svobod, k jejichž naplňování má stát pozitivní povinnost, jež se realizuje mimo jiné právě v trestním řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 889/10 ze dne 25. 11. 2010). Ochranu listin zajištěných v prostorech, v nichž advokát vykonává advokacii, tak Ústavní soud nepovažuje za absolutní - vylučuje možnost poskytovat jakoukoli ochranu komunikaci a jiným informacím souvisejícím s pácháním trestné činnosti samotným advokátem, a to jak ke škodě klienta nebo ke škodě jiných osob ve spolupachatelství s klientem, jelikož trestnou činnost advokáta není možné považovat za poskytování právních služeb (viz §21 zákona o advokacii a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3988/13 ze dne 34. 3. 2014 a usnesení sp. zn. I. ÚS 1638/14 ze dne 12. 11. 2014).
25. V posuzovaném případě, jak tomu bylo i v jiných, Ústavnímu soudu známých případech, navíc došlo k paušálnímu neudělení souhlasu ze strany zástupce komory bez jakéhokoliv odůvodnění, a tedy k nerespektování účelu ustanovení §85b odst. 1 trestního řádu, spočívajícího v tom, že je primárně zákonným úkolem zástupce komory dohlížet na ochranu skutečností podléhajících advokátní mlčenlivosti v situacích, kdy se provádí prohlídka v prostorech, v nichž advokát vykonává advokacii. Je totiž zřejmé, že pokud by se zástupce komory pečlivě seznámil s obsahem relevantních listin, jak to předvídá trestní řád, zjistil by, jak se později ukázalo, že se jedná o účetní doklady společnosti s ručením omezeným, které stěžovatelka zpracovávala jako účetní, tedy nikoliv v rámci výkonu advokacie.
26. Odmítne-li zástupce komory udělit souhlas podle §85b odst. 1 trestního řádu, lze tento souhlas nahradit na návrh orgánu, který domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor nařídil, rozhodnutím soudce nejblíže nadřízeného soudu, u něhož působí předseda senátu nebo soudce, který je oprávněn podle §83 odst. 1 a §83a odst. 1 trestního řádu nařídit domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor (§85b odst. 3 trestního řádu). Tento návrh příslušný soud projedná bez zbytečného odkladu ve veřejném zasedání a komoře uloží, aby mu při něm předložila listiny, ohledně kterých se navrhovatel domáhá nahrazení souhlasu zástupce komory k seznámení s jejich obsahem. Soudce vedle jiných úkonů též prověří, zda nebylo porušeno zabezpečení listin předložených komoře, a seznámí se s jejich obsahem; současně učiní opatření, aby se navrhovatel a ani nikdo jiny´ o obsahu listin při veřejném zasedání nemohl dozvědět (§85b odst. 7 trestního řádu).
27. V současně posuzované věci rozhodl městský soud dne 14. 10. 2014 usnesením pod sp. zn. Nt 620/2014 o návrhu soudce obvodního soudu pro Prahu 9 tak, že podle §85b odst. 9 trestního řádu nahradil souhlas zástupce komory stran seznámení se s obsahem částí listin zajištěných při prohlídce jiných prostor a pozemků, provedené v sídle stěžovatelky dne 30. 7. 2014. Návrh projednal na veřejném zasedání za účasti státního zástupce a zástupkyně komory (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 14. 10. 2014), a to tak, že předně přezkoumal samotný návrh, přičemž konstatoval, že byl podán ve lhůtě stanovené v §85b odst. 5 trestního řádu. Dále se seznámil s obsahem jednotlivých zapečetěných obálek, resp. pytlů, aby zjistil, zda předložené listiny neobsahují skutečnosti podléhající advokátní mlčenlivosti, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není, jelikož šlo o účetní doklady v písemné i elektronické podobě. Ohledně těchto listin pak v plném rozsahu nahradil neudělený souhlas zástupce komory. Ohledně dalších čtyř obálek předložených zástupkyní komory rozhodl po rozpečetění a zjištění obsahu tak, že je vrátil zástupkyni komory, jelikož tyto listiny, resp. mobilní telefon a SIM karta nebyly uvedeny v návrhu obvodního soudu. Ohledně dvou z těchto obálek šlo o listiny zajištěné v kanceláři jiné advokáty, u které prohlídka neměla proběhnout. Městský soud dal taktéž možnost vyjádřit se zástupkyni komory, která namítala, že projednávaný návrh měl podat totožný soudce obvodního soudu, který původně nařídil prohlídku u stěžovatelky. Tuto námitku však shledal neopodstatněnou s odůvodněním, že účelem §85b odst. 3 je zajistit kontinuitu orgánu, který prohlídku nařídil a který potažmo podává návrh k nahrazení souhlasu zástupce komory, což bylo v daném případě dodrženo.
28. Stěžovatelka tomuto postupu předně vytýká, že nebyla vyrozuměna o konání veřejného zasedání, ačkoliv byla přímo dotčena rozhodnutím o nahrazení souhlasu zástupce komory stran seznámení se s obsahem listin zajištěných v prostorech, v nichž vykonává advokacii.
29. Podle §233 trestního řádu předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
30. Nutnost osobní přítomnosti zástupce komory na veřejném zasedání je zřejmá z §85b odst. 7 trestního řádu, dle kterého soud komoře uloží, aby mu při něm předložila listiny, ohledně kterých se navrhovatel domáhá nahrazení souhlasu zástupce komory. Trestní řád advokáta, u nějž proběhla prohlídka, při níž byly zajištěny listiny, mezi vyrozumívanými osobami výslovně neuvádí, avšak potřebu jeho přítomnosti lze dovodit ze skutečnosti, že rozhodnutí o nahrazení souhlasu zástupce komory se ho přímo dotýká. Pro posouzení ústavní stížnosti je však nevyhnutelné zodpovědět otázku, jestli pochybení při zajištění přítomnosti advokáta je natolik závažné, že představuje situaci ústavně neaprobovatelného zásahu do základních lidských práv a svobod.
31. Pro zodpovězení této otázky je nutné v první řade posoudit řízení dle §85b trestního řádu v kontextu trestního řízení. Je třeba připomenout, že se jedná o specifický postup zpravidla v rámci přípravného řízení. Ústavní soud dlouhodobě rozvíjí doktrínu ohledně zásady kontradiktornosti trestního procesu s ohledem na specifika trestního řízení. V zamítavém nálezu sp. zn. III. ÚS 239/04 ze dne 17. 6. 2004 konstatoval, že "zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu, obsaženého v čl. 6 Úmluvy, jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací, zásadou hospodárnosti a zásadou rychlosti řízení, a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny. Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stadiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem na efektivitě trestního stíhání."
32. Postupem času byla tato doktrína modifikována zejména s ohledem na posílení ochrany nejdůležitějších práv a svobod jedince. Tak Ústavní soud v nálezu sp. zn. I ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 v právní větě explicitně uvedl, že "nevyhnutelnou podmínkou ústavní konformity rozhodování o vazbě je dodržení principu kontradiktornosti řízení. Tento princip se projevuje dvěma způsoby. Povinností orgánů činných ve vazebním řízení je předestřít obviněnému všechna konkrétní skutková zjištění opodstatňující důvodnost vazby. Zároveň musí být obviněnému a jeho obhájci umožněno vyjadřovat se ke všem provedeným šetřením a případným provedeným důkazům, skutková tvrzení a důkazy zpochybňovat a vyvracet je protitvrzeními a případnými protidůkazy obdobně, jako je tomu u hlavního líčení". Na druhé straně rozhodují obecné soudy v přípravném řízení o mnohých návrzích (zejm. státního zástupce), kde se kontradiktornost pro pochopitelné důvody vůbec neuplatní. Bylo by kupříkladu absurdní předem vyrozumívat advokáta o tom, že v jeho advokátní kanceláři proběhne prohlídka, a podobně ani zástupci komory nejsou předem informování, k čí prohlídce je vyžadována jejich součinnost.
33. Ústavní soud shledává, že řízení dle §85b trestního řádu se nachází mezi těmito dvěma protipóly. Rozhodnutí o nahrazení souhlasu zástupce komory se uskutečňuje ve veřejném zasedání, na rozdíl od rozhodování o nařízení prohlídky jiných prostor, či kupř. odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Jistým způsobem však nejde o zcela standardní veřejné zasedání, jak tomu je zejména při projednávání opravných prostředků, a to s ohledem na znění §85b odst. 7 trestního řádu, dle kterého soudce při seznamování se s obsahem zástupcem komory předložených listin současně učiní opatření, aby se navrhovatel a ani nikdo jiny´ o obsahu listin při veřejném zasedání nemohl dozvědět. Je taktéž nutné zohlednit, že samotné řízení o nahrazení souhlasu zástupce komory, jak to patrně plyne již z jeho názvu, slouží pouze jako substitut přezkumu obsahu zajištěných listin přímo na místě ze strany zástupce komory, který je jako první zákonodárcem povolán k poskytnutí účinné ochrany údajů, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta, při výkonu prohlídky prostor, v nichž se vykonává advokacie, a to postupem, v kterém se, jak bylo uvedeno výše, neuplatňuje zásada kontradiktornosti řízení.
34. Účelem, pro který zákon pro projednání návrhu na nahrazení souhlasu zástupce komory soudem vyžaduje formu veřejného zasedání, byť v jisté modifikované podobě - zejména s ohledem na ochranou advokátního tajemství střetávající se se zásadou veřejnosti, - je nepochybně posílení kontrolního prvku vůči rozhodování soudní moci. "Soud rozhodující o návrhu o nahrazení projevu vůle komory, umožňujícího seznámení orgánu veřejné žaloby s věcmi zajištěnými při prohlídce advokátní kanceláře, je v pozici nejen ochránce pozitivních povinností státu na poli základních práv a svobod, projevujících se ve formě zájmu státu na vedení konkrétního trestního řízení, nýbrž i ochránce fakticky neznámé skupiny osob, jež skrze advokátní mlčenlivost čerpají základní právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Advokát, resp. komora, tak v tomto směru z procesního pohledu nejsou reprezentanty vlastních zájmů, nýbrž reprezentanty nositelů posledně uvedeného základního práva. Uplatňováním vlastního základního práva na výkon advokacie, podle čl. 26 odst. 1 Listiny, tedy advokát zástupně uplatňuje i základní právo svých (dotčených) klientů na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, protože obé je v takovém případě dotčeno současně" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 889/10 ze dne 25. 11. 2010).
35. Z uvedeného plyne, že pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je klíčové, zdali nevyrozumění stěžovatelky o konání veřejného zasedání a její nepřítomnost na něm ze strany soudu porušilo jeho povinnost poskytnout ochranu osobám, jež skrze advokátní mlčenlivost čerpají základní právo na právní pomoc, nikoliv primárně vlastním zájmům stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že nelze spolehlivě prokázat takové porušení povinnosti ze strany soudu. Během veřejného zasedání byla zachována přítomnost zástupkyně komory, které bylo umožněno reprezentovat zájmy oprávněných osob tím, že měla možnost realizovat právo se k řízení vyjádřit a přednést své námitky a argumenty, což také využila. S jejími argumenty, týkajícími se zejména polemiky ohledně kontinuity ve vztahu ke konkrétnímu soudci téhož soudu, který nařídil prohlídku a měl také podat návrh na nahrazení souhlasu zástupce komory, ke kterým se kontradiktorním způsobem taktéž vyjádřil přítomný státní zástupce, se soudce řádně vypořádal, a taktéž při obeznamování se s předloženými listinami a věcmi a při rozhodování o nahrazení souhlasu zástupce komory stran těchto listin vzal do úvahy výtky ohledně překročení rámce pro provedení prohlídky co do listin z vedlejší kanceláře jiné advokátky, a též mobilního telefonu a SIM karty. Nutno podotknout, že, byť k tomu měla prostor, zástupkyně komory na veřejném zasedání nijako nezpochybnila legitimitu jeho konání bez přítomnosti samotné stěžovatelky a tuto výtku ani jen nepřednesla, z čehož lze dovodit, že za dané situace samotná komora považovala přítomnost své zástupkyně pro ochranu práv oprávněných osob využívajících právní služby stěžovatelky za postačující pro poskytnutí ochrany zákonné povinnosti advokátní mlčenlivosti.
36. Lze uzavřít, že byť ze strany městského soudu došlo k významnému pochybení v tom ohledu, že stěžovatelku nevyrozuměl o konání veřejného zasedání, které následně proběhlo bez její přítomnosti, nejednalo se o natolik závažný zásah do výkonu advokacie, který by spočíval v nepřípustném prolomení advokátního tajemství, což by nepochybně vyvolalo ingerenci Ústavního soudu, který povinnosti advokátní mlčenlivosti jako předpokladu pro řádný výkon advokacie poskytuje ústavněprávní ochranu. Toto pochybení v nyní posuzované věci však nedostoupilo ústavního rozměru a nevynutilo si zásah Ústavního soudu.
37. Ústavní soud však důrazně připomíná, že své rozhodnutí učinil na základě konkrétní skutkové konstelace předložené věci. Nikterak tak do budoucna nevylučuje, že ohledně procesních garancí posuzování návrhu na nahrazení souhlasu zástupce komory, potažmo ochrany advokátního tajemství zaujme přísnější názor, a to zejména za situace, kdy by skutečně došlo k nepřípustnému prolomení advokátního tajemství ze strany soudu, které by pramenilo již z pochybení spočívajícího v nezabezpečení přítomnosti advokáta, který má o obsahu zajištěných listin nejlepší a bezprostřední znalosti, nemluvě o situacích, kdy by soud při rozhodování o nahrazení souhlasu zástupce komory vůbec nedal prostor k vyjádření přímo zástupci komory. Důsledně tak apeluje na příslušné soudy, aby vynaložily veškeré úsilí k zajištění přítomnosti advokáta, u kterého prohlídka proběhla, na veřejném zasedání, při kterém posuzují obsah konkrétních listin, ohledně nichž mají rozhodnout o nahrazení souhlasu zástupce komory.
38. Ani výtku ohledně nedostatečného seznámení se s obsahem předložených listin, které soudu trvalo kolem 1 hodiny 50 minut, Ústavní soud neshledal opodstatněnou. Stěžovatelka nikterak Ústavnímu soudu neozřejmila, ohledně jakých skutečností mělo při tvrzeném nevyhovujícím postupu dojít k porušení advokátní mlčenlivosti. Naopak, Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti vyvozuje, že sama stěžovatelka si ani není vědoma, nebo alespoň nedokáže poukázat na konkrétní nepřípustný zásah do povinnosti advokátní mlčenlivosti, zejména tím, že by vysloveně uvedla, že soudem nahrazený souhlas zástupce komory se týkal i takových skutečností, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti. Ústavní stížnost v tomto ohledu vyznívá jako pouhá spekulativní úvaha o tom, že soud byl, jak se stěžovatelka domnívá, již dopředu rozhodnut zajištěné věci vydat policejnímu orgánu a neměl tak v úmyslu postupovat ústavně konformním způsobem. Ústavnímu soudu nezbývá než tyto argumenty odmítnout jako zcela hypotetické. Podstata ústavního přezkumu spočívá v nutnosti posuzovat skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a zjistit, zda došlo k zásahu do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Žádné takové materiální pochybení nebylo v postupu městského soudu při seznamování se s obsahem předložených listin zjištěno v takovém rozsahu, aby mohlo vyvolat kasační zásah Ústavního soudu.
39. K tvrzeným pochybením orgánů činných v trestním řízení spočívajícím v překročení rámce pro provedení prohlídky, jak byl vytyčen v původním příkazu obvodního soudu, Ústavní soud opět zdůrazňuje, že v ústavní stížnosti zcela absentuje jakákoliv konkretizace listin, resp. v nich obsažených skutečností, ohledně kterých mělo dojít k tvrzenému nelegitimnímu excesu ze strany orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatelka tak opět jen spekuluje o tom, že přezkum městského soudu byl spíše administrativním úkonem, avšak opomíjí doložit reálný zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud v tomto ohledu neshledává pochybení městského soudu, jelikož ten rozhodoval v intencích §85b trestního řádu. Dlužno podotknout, že městský soud sám označil listiny, u kterých došlo k vybočení ze zákonného rámce v tom ohledu, že nebyly obsaženy v návrhu obvodního soudu (též listin zajištěných v prostorách, v nichž vykonávala činnost jiná advokátka), a tyto listiny vrátil zástupkyni komory s použitím §85b odst. 10 trestního řádu per analogiam, čímž došlo k reálné a efektivní nápravě uvnitř systému obecného soudnictví, což samo o sobě vylučuje zásah Ústavního soudu s přihlédnutím k základním principům subsidiarity a zdrženlivosti, na kterých je vybudováno řízení o ústavní stížnosti.
40. Poslední výtka se týká toho, že návrh na nahrazení souhlasu zástupce komory podal jiný soudce Obvodního soudu pro Prahu 9, než ten, který nařídil prohlídku prostor stěžovatelky. Ústavní soud nepovažuje tuto problematiku za ústavněprávně relevantní. O podání návrhu na nahrazení souhlasu rozhodl soudce Obvodního soudu pro Prahu 9, což je dle doslovného znění zákona příslušný orgán, který domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor nařídil (viz §85b odst. 3 trestního řádu). Jak později doložil obvodní soud Ústavnímu soudu, soudce, který podal návrh na nahrazení souhlasu, byl k danému úkonu příslušný podle rozvrhu práce soudců pro přípravní řízení. Byť stěžovatelka uvádí praktické důvody, proč by měl návrh na nahrazení souhlasu podávat soudce s dobrou znalostí okolností, pro které byla nařízena domovní prohlídka či prohlídka jiných prostor, dle Ústavního soudu jde pouze o argument vhodnosti či efektivnosti. Nemůže se však, jak s přihlédnutím ke znění zákona, tak s ohledem na legitimitu rozvrhu práce, ztotožnit se stěžovatelkou v jejím tvrzení, že jediný ústavně konformní postup nastane pouze tehdy, když o nařízení prohlídky a následném návrhu na nahrazení souhlasu rozhodl jeden a tentýž soudce v rámci jakési, v zákoně nijak nedefinované "dvoufázové" prohlídky prostor, v nichž se vykonává advokacie. V tomto ohledu Ústavní soud podpůrně poukazuje na bod III. stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 306/2014 ze dne 25. 6. 2015, dle kterého se orgánem oprávněným k podání návrhu podle §85b odst. 3 trestního řádu rozumí v přípravném řízení soudce příslušného okresního soudu podle §26 trestního řádu určený jeho rozvrhem práce, jímž nemusí být vždy stejný soudce, který domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor nařídil.
41. Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud nevyhověl a samostatně o něm nerozhodoval právě s přihlédnutím ke konečnému výsledku řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu