ECLI:CZ:US:2014:1.US.3917.11.1
sp. zn. I. ÚS 3917/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnost Pavla M. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Pplk. Sochora 4, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011 č. j. 30 Cdo 4352/2009-80, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2009 č. j. 1 Co 312/2008-62 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2008 č. j. 37 C 144/2006-40, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ministerstva obrany jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
Ústavní stížností ze dne 22. 12. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to z důvodu, že jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu obrany, na jejímž základě se stěžovatel domáhal jednak uložení povinnosti neupírat mu službu k utajení skutečné totožnosti z důvodu příslušnosti k Vojenskému zpravodajství a zdržet se tohoto upírání do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), jednak písemné omluvy, provedené a doručené do stěžovatelova bydliště do tří dnů o právní moci rozsudku, která zní: "Vážený pane Pavle M., omlouváme se Vám tímto za nekonání, které Vás po dobu, nikoliv zanedbatelnou, ponechalo v ohrožení života, zdraví a cti od osob třetích z důvodu Vaší dřívější příslušnosti k Vojenskému zpravodajství, u něhož jste konal své služební povinnosti ve prospěch České republiky." (výrok II), a dále zahájení a realizace procesu s ním, jeho manželkou a nezletilou dcerou, jehož realizací vůči dotčeným osobám bude trvalé a systémové zabezpečení ochrany jejich života a zdraví (výrok III), dále pak jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud") byl k odvolání stěžovatele shora uvedený rozsudek městského soudu jako věcně správný podle §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") potvrzen. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto s tím, že není přípustné, a to ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že působil ve Vojenské zpravodajské službě v pozici tzv. legalisty, jehož úkolem bylo v zájmu České republiky podle zadání vyplývajícího z rozhodnutí vlády či jiných ústavních činitelů získávat důležité informace a osoby. Za tímto účelem byl zpravodajskou službou vyslán na území cizího státu pod legálním krytím reálně existující firmy, ve které vyvíjel podnikatelské aktivity a vedle toho i aktivity v rámci svého hlavního poslání, čímž vědomě páchal (trestnou) činnost proti zájmům tohoto státu. Konkrétními výstupy jeho práce je počet osob získaných ke spolupráci a množství zpráv obsahujících žádané informace. Z uvedeného vyplývá legalistovo zcela specifické postavení, tedy že současně stojí uvnitř i mimo Armádu České republiky a jeho primárním úkolem je zůstat v naprosté utajenosti. Jakýkoliv rozpor mezi krycí (podnikatelskou) aktivitou a zpravodajskou činností vede k dekonspiraci (vyzrazení) poslání legalisty, a tudíž i k ukončení jeho mise. Na tomto specifiku jsou postaveny formy i metody jeho řízení, které nelze provádět direktivním způsobem, ale tak, aby to nekolidovalo s jeho pracovněprávními povinnostmi uvnitř firmy. Legalista není de facto plně postižitelný základními vojenskými řády, protože ve své činnosti je povinen řídit se pracovněprávními povinnostmi firmy, takto vystupovat a jednat, aby nedošlo kvůli uplatňování těchto řádů k rozkrytí jeho skutečné činnosti. Specifika této činnosti i právní postavení bylo řešeno Směrnicí pro legalisty vojenské zpravodajské služby ze dne 16. 12. 1985 č. j. D500887, která v dané době byla klasifikována jako dokument přísně tajný a na základě níž zpracovávali jeho nadřízení Plán legalizace (klasifikovaný rovněž jako přísně tajný), kterým se zahajuje legalizační činnost. V jeho rámci pak byla vydávána nařízení, kterými byly konkretizovány jednotlivé úkoly a kroky.
Podle uvedené směrnice s ním měla Česká republika zahájit proces tzv. odlegalizace poté, co bylo rozhodnuto o ukončení jeho činnosti legalisty a co byl propuštěn ze služebního poměru. Tento proces řeší otázky bezpečnosti bývalého legalisty a jeho rodiny, způsob nakládání s informacemi a kontakty, které získá po ukončení činnosti, apod., což se podle stěžovatele stalo ještě více nezbytné po prozrazení jeho identity žalovanou v hromadných sdělovacích prostředcích, kdy se začaly objevovat konkrétní náznaky ohrožení jeho života a zdraví. Shrnuje, že ochranu života a zdraví v případě dekonspirace má žalovaná povinnost zajistit v rámci procesu odlegalizace, který spočívá ve vyvázání stěžovatele a jeho rodiny z dosavadního prostředí tak, aby jej osoby cizího státu dotčeného jeho činností nemohly kontaktovat s cílem ho za danou činnost postihnout, a tím ho udržovat v napětí z ohrožení života, zdraví a cti. Tvrdí, že existenci dané směrnice žalovaná nezpochybnila, naopak jí věnovala řadu polemik.
Protiprávním nekonání žalované - nezahájením procesu tzv. odlegalizace byl stěžovatel dle svých slov ponechán v ohrožení života a zdraví, což má představovat neoprávněný zásah do osobnostních práv. Dodává, že je možná i pasivní forma takového zásahu, a v této souvislosti se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 1995 sp. zn. I. ÚS 15/95 (N 66/4 SbNU 151). Vzhledem k tomu nemůže být správný závěr Nejvyššího soudu, že nedošlo k protiprávnímu zásahu ze strany žalované a že nebyla zjištěna existence příčinné souvislosti mezi protiprávním zásahem a vzniklou nemajetkovou újmou na osobnostních právech. Obecné soudy dospěly k nesprávnému závěru také proto, že neprovedly důkaz předmětnou směrnicí, jak navrhl, ačkoliv se jedná o klíčový důkaz, přičemž městský soud neuvedl, resp. nezdůvodnil, proč jej neprovedl, a tuto vadu nenapravily ani odvolací či dovolací soud.
Stěžovatel rovněž poukazuje na nejednoznačné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jak konstatoval odvolací soud, který však dovodil jeho věcnou správnost, přičemž má za to, že daná vada nemůže být zhojena. Současně vytýká odvolacímu i dovolacímu soudu, že se nezabývaly jeho námitkami stran "nepřezkoumatelnosti" rozsudku městského soudu, který dle jeho názoru nedává dostatečné záruky pro to, aby nebyl vydán v důsledku libovůle a způsobem, který porušuje právo na spravedlivý proces. S ohledem na výše uvedená pochybení považuje stěžovatel proces jako celek za nespravedlivý, a tudíž nespravedlivý má být jeho výsledek.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení
Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
Česká republika - Ministerstvo obrany sdělila, že stěžovatel, zřejmě ve snaze působit jako odborník v oblasti zpravodajské činnosti, obsáhle popisuje a vysvětluje různé pojmy, což jsou snad pojmy ve zvláštních službách používané jako terminus technicus, oporu v psaném právu však nemají. Namítá-li stěžovatel neprovedení důkazu předmětnou směrnicí, pak se nevyrovnává s argumentací soudů všech stupňů. Pokud jde o neoprávněný zásah ve smyslu §13 občanského zákoníku (dále jen "o. z."), městský soud správně rozhodl, že stěžovatel žádný takový zásah netvrdil, pouze uváděl, že žalovaná něco nekonala, a ani jej neprokázal, obdobně vrchní soud vyvodil, že v tvrzeném jednání (nekonání) nelze spatřovat neoprávněný zásah do osobnostních práv, a ani odpovědnost ve smyslu citovaného ustanovení. Dovolával-li se stěžovatel ve svém odvolání provedení výše zmíněného důkazu, vrchní soud měl za to, že stěžovatel netvrdil (natož pak aby prokázal), že žalovaná překročila meze své zákonem dané kompetence, a téhož názoru byl i dovolací soud. V souvislosti se směrnicí, na kterou stěžovatel poukazuje, vedlejší účastnice zdůrazňuje, že neexistuje a v době nejméně několik let před ukončením vojenské činné služby stěžovatele neexistoval právně závazný vnitřní předpis týkající se příslušníků Vojenského zpravodajství v pozicích, mezi něž patřila také stěžovatelova práce v zahraničí. Směrnice zmiňovaná stěžovatelem jí není známa, existuje pouze "hluboce totalitní" Směrnice pro přípravu a řízení legalistů z roku 1985 č. j. D50887/1985, která by snad mohla mít, ve velmi omezené podobě, charakter jakési metodické pomůcky, absolutně však nebyla závazným imperativem, což prokázala mj. přehledem platných interních normativních aktů z roku 1999, předloženým u ústního jednání dne 10. 10. 2007, navíc obsah uvedené směrnice hrubě odporuje našemu právnímu řádu, takže by byla neplatná, i kdyby byla součástí vnitřních předpisů Ministerstva obrany. Závěrem vedlejší účastnice uvádí, že uspokojení nároků, které stěžovatel odůvodňuje veřejnoprávním postavením státu, je podmíněno tím, že stát je k takovému postupu oprávněn, resp. povinen ze zákona (či alespoň z obecně závazného předpisu nižší právní síly vydaného na základě zákona), přičemž jí, a zřejmě ani stěžovateli a uvedeným soudům, žádný takový není znám.
IV.
Replika stěžovatele
Stěžovatel v souvislosti s vyjádřením vedlejší účastnice, dle něhož jím uváděná směrnice neexistuje, upozorňuje, že ve skutečnosti jde o ten stejný dokument, jaký sama zmiňuje. Tvrzení vedlejší účastnice ohledně charakteru dané směrnice stěžovatel odmítá jako "hrubě nepravdivé", přičemž tvrdí, že předmětem ústavní stížnosti není zkoumání, zda směrnice byla hluboce totalitní nebo je hluboce demokratická, ale to, že nebyla v řízení provedena jako důkaz, ačkoliv její obsah je podstatný pro posouzení, zda vedlejší účastnice splnila své zákonné povinnosti vůči stěžovateli. Argumentace vedlejší účastnice, oscilující mezi tvrzením, že neexistuje, a tím, že je hluboce totalitní (a proto nemůže pro svou nedemokratičnost platit), má být zjevně demagogická. Daná směrnice byla vydána řádně, v souladu se zákonem, a to formou rozkazu ministra obrany, což byl a je způsob vydávání obecně závazného předpisu v oblasti ozbrojených sil. Závěrem zdůrazňuje, že neprovedení dané směrnice považuje za porušení práva na spravedlivý proces a že trvá na tom, že směrnice existuje, protože byla součástí trestního spisu v rámci trestního řízení, kde byla provedena jako důkaz.
V.
Formální předpoklady projednání návrhu
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že v žádném případě nemíní stěžovatelovu věc bagatelizovat, neboť v obecné rovině jde o problematiku závažnou, jež se velice úzce dotýká ve své podstatě nejdůležitějšího práva člověka, a to práva na život zakotveného v čl. 6 odst. 1 Listiny (resp. čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Toto základní právo bylo sice primárně "koncipováno a definováno skrze jeho obrannou funkci a tomu odpovídajícímu subjektivnímu nároku jednotlivce, aby státu (veřejné moci) a jeho represivnímu aparátu bylo zapovězeno svévolně vstupovat do prostoru chráněného právem na život", nicméně nutno z něho vyvodit, jak také Evropský soud pro lidská práva opakovaně činí, rovněž povinnost státu toto právo aktivně chránit, podle okolností také přijetím preventivních opatření k ochraně života, zdraví a bezpečnosti jednotlivců (viz Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I., a kol.: Listina základních práv a svobod, Komentář, Praha, Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 161 a násl.; srov. mj. rozsudek ESLP ze dne 14. 12. 2010 ve věci Mižigárová proti Slovensku, stížnost č. 74832/01).
Není přitom pochyb o tom, že je-li příslušník Vojenského zpravodajství (nebo jiné zpravodajské služby) pověřen k plnění úkolů mimo území České republiky za použití krycích dokladů a prostředků (§18 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění do 31. 7. 2005; srov. i nyní platná ustanovení §13 a 14 zákona č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství), daná činnost se obvykle podstatným způsobem dotýká zájmů cizího státu nebo jeho představitelů, případně dalších, třeba i soukromých osob, resp. s těmito zájmy přímo koliduje. Z tohoto důvodu příslušníci zpravodajské služby, kteří svěřený úkol plní nebo se na tomto plnění podílejí (jako tzv. osoby jednající ve prospěch zpravodajské služby - viz §18 odst. 1 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění do 31. 7. 2005; srov. i §16 zákona č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství), podstupují značná rizika pro případ, že by byla jejich činnost vyzrazena. Důsledné utajení je samozřejmým předpokladem úspěšného splnění svěřeného úkolu, ale současně prostředkem ochrany života a zdraví, případně i majetku a cti zúčastněných (srov. §16 odst. 3 zákona č. 289/2005 Sb.), s čímž nutně koresponduje povinnost zpravodajské služby postupovat tak, aby k vyzrazení citlivých informací, jež by těmto osobám mohlo být k újmě, vůbec nedošlo.
Pokud (přesto) takováto situace nastane, je povinností zpravodajské služby poskytnout ohroženým osobám v mezích svých kompetencí adekvátní ochranu. V této souvislosti možno poukázat na nyní platné ustanovení §16 odst. 3 zákona č. 289/2005 Sb., dle něhož je Vojenské zpravodajství povinno ochraňovat "osobu jednající v jeho prospěch" před způsobením újmy i v takovémto případě, nicméně citovaný zákon v tomto ohledu oprávnění činit konkrétní opatření neobsahuje. Byť se toto ustanovení netýká (bývalých) příslušníků Vojenského zpravodajství, vzhledem k tomu, že za určitých okolností může být jejich situace podobná té, v jaké se nacházejí "osoby jednající v jeho prospěch", mělo by být uvažováno o jeho přiměřeném použití. V obecné rovině lze pak jistě souhlasit se stěžovatelem, že takovou okolností může být vyzrazení skutečné totožnosti příslušníka, jenž plnil úkoly v zahraničí pod cizí identitou, neboť v důsledku toho může být vystaven značnému nebezpečí, např. vydírání za účelem získání informací nebo mstě ze strany cizího státu či osob, které byly danou zpravodajskou činností negativně dotčeny, apod.
Ústavní soud si je vědom, že výše předestřené úvahy stran interpretace a aplikace citovaného ustanovení mohou být předmětem polemiky, nicméně za zřejmé pokládá to, že "únik" citlivých informací, jako je za daných okolností např. skutečná identita pracovníka zpravodajské služby, je obvykle spojen s bezprostřední a aktuální bezpečnostní hrozbou a v takovém případě je nutno - více než jindy - uvažovat o povinnosti státu, jež pramení přímo z čl. 6 odst. 1 Listiny, tedy přijmout taková preventivní opatření, aby dotčené osobě nemohla být způsobena žádná újma.
Současně není možné přehlédnout, že souzená věc je poměrně specifická, přičemž je otázkou, jakou roli při plnění této preventivní povinnosti mohou hrát orgány soudní moci. Je totiž zřejmé, že konkrétní bezpečnostní riziko musí/je způsobilá vyhodnotit především příslušná zpravodajská služba, případně další k tomu kompetentní orgány, jako je např. Policie České republiky, a to na základě konkrétních okolností případu, neboť jen tyto disponují k tomu potřebnými informacemi a znalostmi, což platí i pro eventuální volbu vhodných prostředků (opatření) k ochraně dotčených osob. Možné úvahy o přezkumu "správnosti" aktuálního postupu uvedených orgánů, jde-li o přijetí bezpečnostních opatření, resp. jejich přiměřenosti ze strany obecných soudů narážejí nejen na absenci potřebných informací a znalostí, ale i na potřebu jejich utajení, aby tato neztratila smysl. Ostatně i v nyní posuzovaném případě Ústavní soud může jen spekulovat o tom, zda a případně jak závažná bezpečnostní hrozba ve vztahu ke stěžovateli a jeho rodině existovala, nebo zda podání předmětné žaloby bylo taktickým krokem v souvislosti s trestním stíháním stěžovatele, stejně tak mu není známo, zda nebyla nějaká opatření na jejich ochranu Vojenským zpravodajstvím či jinými orgány přijata. Poukazuje-li stěžovatel na to, že se cítí být aktuálně ohrožen, nutno dodat, že výkon dané činnosti s sebou nesl jak určité benefity, tak rizika, čehož si stěžovatel musel být jistě vědom.
Ústavní soud následně přezkoumal napadená soudní rozhodnutí, vycházeje přitom z výše uvedených úvah, jakož i z toho, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí - považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním taj (třeba i nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústanvího práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do této jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo (tzv. kvalifikovanými) vadami, které mohou mít za následek porušení ústavnosti; o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům porušení svého práva na spravedlivý proces, ve skutečnosti však vyslovuje jen nesouhlas s tím, jak obecné soudy jeho věc z hlediska právního posoudily, aniž by nějakým způsobem reflektoval jejich argumentaci. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká neprovedení důkazu předmětnou směrnicí a "nepřezkoumatelnost" rozsudku soudu prvního stupně. V případě první námitky Ústavní soud připomíná, že není povinností obecných soudů provést každý důkaz, který účastník řízení navrhuje, pokud ale tak neučiní, musí tento svůj postup řádně zdůvodnit, a to za použití ústavně akceptovatelného (typového) důvodu. Jím byla v dané věci jeho "nadbytečnost", jež vyplynula z příslušných právních závěrů soudů nižších stupňů. Jde-li o námitku druhou, i kdyby se Ústavní soud ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že soud prvního stupně neodůvodnil svůj rozsudek "jednoznačně", a dokonce i s názorem stěžovatele, že trpí "nepřezkoumatelností", porušení ústavnosti, resp. práva na spravedlivý proces by mohlo nastat, pokud by tato možná vada nebyla zhojena, tedy pokud by napadená rozhodnutí nemohla obstát jako jeden celek. Tato skutečnost nebyla namítána, a ani zjištěna (viz níže).
Městský soud uzavřel, že stěžovatel neprokázal, a ani netvrdil žádný konkrétní zásah ze strany žalované, jen uvedl, že žalovaná něco nekonala. Vrchní soud vyšel z toho, že (vůbec) není oprávněn přezkoumávat postup orgánů Ministerstva obrany - nezahájení procesu tzv. odlegalizace, přičemž se odvolal na §7 odst. 1 a 3 o. s. ř. s tím, že neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by mu umožňovalo uložit povinnost, jak má žalovaná postupovat; následně uzavřel, že v tvrzeném jednání nelze spatřovat zásah do osobnostních práv stěžovatele, a tudíž odpovědnost žalované podle ustanovení §13 o. z. Dovolací soud se pak s těmito závěry zcela ztotožnil. S ohledem na výše uvedené nemůže Ústavní soud dospět k závěru, že by z napadených rozhodnutí nebyl patrný důvod, pro který byla stěžovatelova žaloba zamítnuta.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší proti daným soudním závěrům výhrady, nehledě na to, že tyto míří do oblasti jejich věcné správnosti, nejsou s to tuto zpochybnit, natož pak do takové míry, že by v souvislosti s nimi mohlo být uvažováno o porušení ústavnosti. V prvé řadě stěžovatel namítá, že tvrzení (neoprávněný) zásah do osobnostních práv může spočívat také v nekonání (opomenutí), přičemž se dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 15/95. Z odůvodnění napadených rozhodnutí však neplyne, že by důvodem zamítnutí žaloby byla skutečnost, že by tvrzené protiprávní jednání žalované nespočívalo v jednání, ale (toliko) v opomenutí (a že se proto nejedná o "neoprávněný zásah" ve smyslu §13 o. z.), ale že žádné protiprávní jednání nebylo zjištěno.
Jestliže stěžovatel vyvozuje povinnost žalované k určitému jednání, a to zahájení procesu tzv. odlegalizace, s tvrzením, že tato povinnost plyne z předmětné směrnice, již považuje za platnou a účinnou, a současně, jak plyne z jeho vyjádření, za obecně závazný předpis, neboť prý byla vydána v souladu se zákonem, a to formou rozkazu ministra obrany. Podle názoru Ústavního soudu však danou směrnici, i kdyby se ukázala "platnou a účinnou", nelze považovat za obecně závazný předpis (bez ohledu na její povahu coby rozkazu nadřízeného či interního pokyn zaměstnavatele), a z tohoto důvodu nelze ani vycházet z toho, že by tato směrnice mohla zakládat nějaké subjektivní právo stěžovatele, konkrétně pak právo na zahájení procesu tzv. odlegalizace, jak stěžovatel v ústavní stížnosti nesprávně předpokládá.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatel se prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti podle §13 o. z. ve své podstatě domáhal toho, aby obecné soudy zavázaly stát a potažmo Vojenské zpravodajství přijmout konkrétní preventivní opatření k ochraně života a zdraví stěžovatele, aniž by pro to existovala zákonná opora, nadto v situaci, kdy rozhodování o tom, zda a jaká opatření budou realizována, je v kompetenci - a také, což nutno zdůraznit, na (právní) odpovědnosti Vojenského zpravodajství, případně dalších orgánů, jako je např. Policie České republiky.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu