Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.03.1998, sp. zn. I. ÚS 394/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 28/10 SbNU 179 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.394.97

sp. zn. I. ÚS 394/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci stěžovatele D. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 1997, sp. zn. 9 To 322/97, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 1997, sp. zn. 9 To 322/97, se z r u š u j e . Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 5. 1997, č.j. 2 T 132/95-145, byl stěžovatel shledán vinným, že v době mezi 23. 2. 1995 a 5. 3. 1995 neoprávněně vnikl do cizího bytu a odcizil z něho elektroniku v celkové hodnotě 14 740 Kč, čímž spáchal trestný čin krádeže podle ustanovení §248 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního zákona a trestný čin porušování domovní svobody podle ustanovení §238 odst. 1 a 2 trestního zákona. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že stěžovatel byl policisty zajištěn dne 15. 7. 1995 v 1 hod. 30 min. v noci, neboť se prý choval "podezřele, pohyboval se v zadních traktech předmětných domů" a "měl si prohlížet balkony a okna v nižších patrech". Po jeho předvedení mu byla odebrána srovnávací pachová stopa, která byla poté porovnána s pachovými stopami z celkem 14 případů krádeže vloupáním do bytů a v jednom případě byla zjištěna pachová totožnost. Stěžovatel spáchání trestného činu od počátku popíral a tvrdil, že v inkriminované době se nacházel mimo Prahu. Soud se zabýval i procesní otázkou posouzení odborného vyjádření ohledně pachových zkoušek, neboť toto vyjádření bylo pořízeno již 3. 8. 1995, přičemž ke sdělení obvinění došlo až dne 9. 8. 1995. Podle názoru soudu se jednalo o úkon, který lze v souladu s ustanovením §160 odst. 2 trestního řádu provádět ještě před zahájením trestního stíhání, neboť byl obtížně opakovatelný. Pachové konzervy prý totiž při jejich používání větrají a jsou tím znehodnocovány. Podle ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu je neopakovatelným úkonem takový úkon, jejž není možno provést před soudem. V tomto případě - s ohledem na dobu spáchání trestné činnosti a odebrání pachových stop - se tedy jedná o úkon, který s odstupem času více než dvou let již opakovat nelze. Obvodní soud dále uvedl, že ve věci nejprve rozhodl trestním příkazem a stěžovatele uznal vinným, později (26. 6. 1996) jej však obžaloby zprostil, protože dospěl k závěru, že ohledně pachových stop existují značné nesrovnalosti. Městský soud v Praze poté věc obvodnímu soudu vrátil k došetření s tím, aby provedl výslech policisty B. k okolnostem zajištění stěžovatele a aby zjistil, kdo na místě činu odebíral pachové stopy a kdo stěžovateli odebíral kontrolní otisky pachových stop. Toto došetření obvodní soud provedl a mimo jiné zjistil, že příslušný policista si už na způsob snímání pachových stop na místě činu nepamatuje a proto pouze obecně popsal používaný postup. Rovněž další policista Š., který se účastnil zajištění stěžovatele, si nevzpomněl, zda jej v předmětný den viděl osobně "při nahlížení na balkony" a do oken přízemních bytů, protože tuto informaci obdržel od kolegů, kterých v tu dobu bylo na sídlišti 10-12, jelikož se jednalo o bezpečnostní akci týkající se odhalení pachatelů vloupání do bytů. Podle svědka B., který této policejní akci velel, byl stěžovatel skrytě pozorován a pro své podezřelé chování poté zajištěn a byla mu odebrána pachová stopa. Na základě provedeného dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že trestná činnost stěžovatele byla prokázána svědeckými výpověďmi o jeho podezřelém chování v den zajištění a dále výsledky pachových zkoušek, které proběhly v souladu s příslušnými směrnicemi Ministerstva vnitra. Předložené doklady o služebních cestách stěžovatele prý "pokrývají" pouze pracovní dny a nikoliv víkendy a nelze je proto použít jako důkaz o stěžovatelově nevině. Rovněž navrhovaný výslech rodinných příslušníků, kteří se měli vyjádřit k jeho pohybu o víkendech, nemá podle názoru soudu význam, neboť se jedná o události, které proběhly před více než dvěma léty. Mimo to byl stěžovatelův otec prakticky stále přítomen v jednací síni v průběhu dokazování u hlavních líčení. Tento důkaz proto soud zamítl jako nadbytečný. Napadeným usnesením Městský soud v Praze stěžovatelovo odvolání proti citovanému rozsudku obvodního soudu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvého stupně postupoval správně a dospěl také ke správným právním závěrům. Byly provedeny potřebné důkazy a námitkám obhajoby, pokud jde o další důkazní návrhy, prý přisvědčit nejde, neboť je plně v kompetenci soudu I. stupně uvážit, v jakém rozsahu má být dokazování prováděno a pokud se další dokazování jevilo nadbytečným a neúčelným, měl soud právo důkazní návrhy odmítnout. Obhajobou stěžovatele, který trestnou činnost kategoricky popíral, se prý totiž obvodní soud musel zabývat stejně odpovědně, jako kdyby tato obhajoba byla potvrzena výpověďmi členů jeho rodiny. Navíc trestní řízení bylo zahájeno až s odstupem téměř 6 měsíců ode dne spáchání trestného činu a již tato časová prodleva zpochybňuje reálnou možnost "konkrétního svědectví osob". Nadbytečné by prý rovněž bylo došetření dalších případů vloupání a výslechy policistů, kteří se na kriminální akci před zadržením stěžovatele podíleli. Celá série bytových vloupání se prý totiž vyznačovala shodnými znaky, policisté sledovali stěžovatelovo podezřelé chování, což potvrdil vedoucí policejní akce svědek B., a za této situace je lhostejné, který konkrétní kriminalista stěžovatele osobně sledoval. Ohledně pachových zkoušek Městský soud v Praze uvedl, že bylo postupováno podle příslušné instrukce MV, "což je rozhodné". Hodnota tohoto důkazu proto není zatížena technickými nedostatky. Důkaz pomocí pachových zkoušek sice byl proveden ještě před sdělením obvinění, ale jiný postup prý nebyl možný, neboť teprve až vyhodnocení pachové stopy bylo podkladem pro vznesení obvinění vůči stěžovateli. Úkony potřebné k zjištění totožnosti osoby, která se zdržovala na místě činu (§114 odst. 3 trestního řádu), mezi něž patří i odběr pachové stopy, jsou neodkladné a jako takové jsou použitelné i za situace, že byly zajištěny ještě před sdělením obvinění. Mimo to opakovatelnost tohoto důkazu v řízení před soudem je velmi sporná. V bytě poškozeného byly (ve dvou místnostech) zajištěny dvě pachové stopy, v obou případech byla zjištěna jejich shoda s pachovou stopou stěžovatele a obě stopy byly sňaty v místech, kde se pachatel musel pohybovat. Jestliže obvodní soud za tohoto stavu vyslovil názor o vině obžalovaného, lze jeho závěry přijmout jako správné a závazné. Citované usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní především uvedl, že jím byla porušena jeho osobní svoboda, zaručená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dále prý byly porušeny články 5 a 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zejména ta část článku 6 odst. 1, podle níž každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, ... který rozhodne ... o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rovněž prý byl porušen čl. 7 odst. 1 Listiny, podle něhož nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Stěžovatel tvrdí, že byl orgány Policie ČR zadržen v noci dne 15. 7. 1995 zcela náhodně, když se vracel z restaurace v Praze 6 pěšky domů a nebyl proto přistižen při trestné činnosti. O odběru pachové stopy u stěžovatele dne 15. 7. 1995 nebyl sepsán protokol ve smyslu §55 odst. 1 trestního řádu a došlo k němu ještě před sdělením obvinění ze dne 9. 8. 1995. Sama pachová stopa v bydlišti poškozeného byla odebrána již 5. 3. 1995. Stěžovatel všechna obvinění, proti němu vznesená, po celou dobu trestního stíhání popíral. Upozorňuje zejména na skutečnost, že v kritické době (pozn.: tj. mezi 23. 2. a 5. 3. 1995) nebyl spatřen v okolí místa činu, nikdo tam nezaregistroval ani přítomnost jeho automobilu, nebyla u něj nalezena žádná z odcizených věcí a tyto věci nebyly nalezeny ani u třetí osoby. Orgány činné v trestním řízení prý vůbec neprojevily snahu zjistit, kde se v kritické době pohyboval a zda tehdy mohl být na místě činu přítomen. Nepostupovaly proto v souladu s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož tyto orgány postupují v trestním řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Sám stěžovatel předkládal dokumenty, svědčící o jeho služebních cestách v době činu mimo Prahu, navrhoval výslech svědků, kteří údajně mohli potvrdit jeho pobyt o víkendech v kritickém období mimo Prahu, avšak marně. V souzené věci prý proto existuje pouze jediný nepřímý důkaz svědčící proti stěžovateli, a to pachová zkouška. K tomu stěžovatel namítá, že srovnávací vzorky nebyly odebrány v souladu se zákonem. Trestní řád totiž sice blíže neupravuje podmínky odebrání pachové stopy, nicméně nikomu ani neukládá povinnost tento zákrok strpět. Přitom nelze analogicky použít jiná ustanovení trestního řádu, např. §82 odst. 3 a 4 o osobní prohlídce, §113 o ohledání nebo §114 odst. 3 o zjišťování totožnosti osoby. Mimo to lze uvedené úkony zásadně provádět až po zahájení trestního stíhání. Odebrání srovnávací pachové stopy, na rozdíl od odebrání pachové stopy z místa činu, a zejména pak vyhodnocení těchto stop, není neopakovatelným a neodkladným úkonem ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Navíc podle ustanovení §160 odst. 2 trestního řádu je třeba opis protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu do 48 hodin zaslat státnímu zástupci. V dané věci však tento protokol nebyl ani zpracován. Proto stěžovatel zastává názor, že k provedenému vyhodnocení pachových stop nemělo být vůbec přihlíženo. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl aby bylo napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušeno. Stěžovatel na ústním jednání před Ústavním soudem netrval. Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 6 a vedlejší účastník řízení - Městské státní zastupitelství v Praze. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že toto usnesení není v rozporu s Listinou. Městský soud netrval na ústním jednání před Ústavním soudem. Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření odmítl stěžovatelovo tvrzení o jeho náhodném zadržení policisty dne 15. 7. 1995, neboť prý z výpovědí policistů vyplynulo, že se pohyboval podezřele. Není pravdivé ani jeho tvrzení o tom, že nebyl sepsán žádný záznam o odebrání srovnávací pachové stopy. Tento záznam učiněn byl a odběr z boku těla stěžovatele provedl policista Š. Srovnávací pachová konzerva byla vyhodnocena se sejmutými pachovými otisky stop z celkem 14 vykradených bytů, přičemž v jednom případě byl výsledek pozitivní. Poté bylo stěžovateli sděleno obvinění. K stěžovatelovu tvrzení o tom, že provedení odborného vyjádření z oboru pachové identifikace nebylo úkonem neodkladným nebo neopakovatelným, soud uvedl, že zvýšenou manipulací s pachovými konzervami se snižuje hodnota takto provedeného důkazu, neboť konzervy "odvětrávávají", takže se proto o úkon neodkladný i neopakovatelný jedná. Stěžovatel prý v podstatě zpochybňuje metodu pachové identifikace, která se však v praxi osvědčila a stěžovatelova námitka je proto nedůvodná. Z ustanovení §89 odst. 2 trestního řádu, který upravuje demonstrativní výčet možných důkazních prostředků, vyplývá, že důkaz metodou pachové identifikace lze použít, a to za podmínky splnění určitého postupu. Ten v dané věci dodržen byl, protože pachové stopy na místě činu a od stěžovatele odebraly dvě různé osoby. Ohledně návrhu stěžovatele na výslech některých svědků (jeho příbuzných) soud uvedl, že to stěžovatel navrhl dne 28. 11. 1995 v přípravném řízení a vyšetřovatel návrh odmítl. Stěžovatel však při seznámení se spisovým materiálem dne 7. 12. 1995 a u hlavního líčení dne 26. 6. 1996 neuvedl, že má další návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků a neučinil tak ani v odvolacím řízení. Soud dále sdělil, že stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 28. 5. 1997 navrhl výslech svědka P., který se měl vyjádřit k jeho trávení víkendů, "přičemž tento svědecký důkaz zdejší soud odmítl, a to z toho důvodu, kdy sám obžalovaný již v přípravném řízení tvrdil, že si nepamatuje jak víkendy trávil". U téhož hlavního líčení stěžovatel navrhl provést výslech svého otce jako svědka, avšak tento návrh byl zamítnut, neboť se stěžovatelův otec účastnil všech hlavních líčení v této věci. Obvodní soud pro Prahu 6 proto zastává názor, že v řízení byly provedeny důkazy, které svědčily v prospěch i neprospěch stěžovatele a že jeho právo na spravedlivý proces porušeno nebylo. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření namítlo, že ústavní stížnost je svým obsahem spíše podnětem ke stížnosti pro porušení zákona a že stěžovatel zcela nedůvodně zpochybňuje význam důkazu provedeného pachovou stopou odebranou na místě činu. Stěžovatelovo tvrzení o nezákonném odběru pachové stopy státní zastupitelství označilo s poukazem na ustanovení §114 odst. 3 trestního řádu za nepravdivé. Městské státní zastupitelství v Praze navrhlo, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělilo, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům a že mu proto v zásadě ani nepřísluší přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné. Na straně druhé je však Ústavní soud oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl porušen čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny a dále čl. 5 a čl. 6 Úmluvy. K pochybením mělo ze strany soudu dojít tím, že mu pachová stopa byla odebrána v rozporu se zákonem, že orgány činné v trestním řízení vůbec nezjišťovaly, kde se v době spáchání trestného činu krádeže a porušování domovní svobody pohyboval a konečně že rozhodl na základě pouze jediného nepřímého důkazu (pachové zkoušky). K první námitce stěžovatele Ústavní soud uvádí, že možnost odebrání pachové stopy lze dovozovat z ustanovení §114 odst. 2 trestního řádu, podle něhož "je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví". Přitom je zřejmé, že s ohledem na povahu úkonu (odběr pachové stopy) v tomto případě není nezbytné trvat na tom, aby odběr provedl lékař nebo zdravotnický pracovník. V samotné skutečnosti odběru pachové stopy od stěžovatele a jeho průběhu tedy nelze spatřovat postup protizákonný. Stěžovatel dále namítá, že k provedení srovnávací pachové zkoušky mělo dojít až po zahájení trestního stíhání, neboť se prý nejedná o neopakovatelný a neodkladný úkon ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu. V souzené věci je však zřejmé, že vyšetřovatel v době odběru pachové stopy a provedení srovnávací pachové zkoušky ještě neznal osobu, která mohla být obviněna (§160 odst. 2 trestního řádu) a že oba úkony, tj. odběr pachové stopy a provedení srovnávací pachové zkoušky, měly směřovat právě k tomu, aby osoba případného obviněného známa byla. Proto postupu vyšetřovatele, který nejprve zajistil provedení uvedených úkonů a teprve poté stěžovateli sdělil obvinění, v zásadě nelze - s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci - vytknout. Je tedy zřejmé, že oba uvedené úkony v tomto případě za neodkladné úkony označit lze. Rovněž je možné souhlasit s argumentací Městského soudu v Praze, obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení, že opakovatelnost pachové zkoušky v řízení před soudem je velmi sporná. Ani v tomto směru tedy stěžovateli přisvědčit nelze. Oproti tomu jsou ostatní stěžovatelovy námitky v zásadě důvodné. Podle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu "Orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného." V souzené věci však je patrno, že proti stěžovateli byl uplatněn v podstatě jediný, a to ještě nepřímý, důkaz - pachová stopa. Obvodní soud pro Prahu 6 v původním zprošťujícím rozsudku ze dne 26. 6. 1996, sp. zn. 2T 132/95, správně konstatoval, že "Samotná pachová stopa, jejíž výsledek byl pozitivní ve vztahu k obžalovanému, je v tomto kontextu nepřímým důkazem a podle názoru soudu důkazem pouze podpůrným, který by bylo zapotřebí potvrdit ještě dalšími důkazy, což v tomto případě se nestalo." "Pouze na základě sejmutého otisku pachové stopy, navíc ještě pouze z podlahy bytu poškozeného, neskýtá bezpečnou záruku v tom směru, aby mohlo dojít k rozhodnutí o vině a odsouzení obžalovaného." S těmito závěry se ztotožňuje i Ústavní soud. Přitom nijak nezpochybňuje obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou (přestože tento důkaz v teorii i v praxi trestního řízení nebývá přijímán jednoznačně a bezvýhradně); na základě tohoto důkazu je však možno pouze dospět k závěru, že stěžovatel se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností v bytě poškozeného nacházel, nelze z něj však jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě stěžovatel se dopustil trestného činu, za který byl trestně stíhán a později i odsouzen. Pochybnosti ostatně vyvolává i přístup orgánů činných v trestním řízení k dalším důkazům. Obvodní soud pro Prahu 6 např. v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku na jedné straně uvedl, že navrhovaný výslech rodinných příslušníků stěžovatele, kteří se měli vyjádřit k jeho pohybu o víkendech, "po době více jak dvou let zřejmě ... nemá bližšího významu", na straně druhé však provedl výslech policistů, kteří měli potvrdit stěžovatelovo podezřelé chování před jeho zadržením, přestože k tomuto výslechu došlo rovněž až po dvou letech. Pro úplnost je třeba v této souvislosti upozornit na skutečnost, že stěžovatelův obhájce navrhl provést důkaz výslechem uvedených svědků již dne 27. 11. 1995 (č.l. 14), tj. v době zhruba 8 měsíců od pravděpodobného data vloupání do bytu poškozeného, tedy podstatně dříve než po dvou letech. Obdobné návrhy činili stěžovatel a jeho obhájce i v dalším průběhu trestního řízení a nelze tedy stěžovateli přičítat, že k jejich provedení v dřívější době nedošlo. Ústavní soud dále usuzuje, že za důkaz proti stěžovateli - a to ani nepřímý - nemohou být v souzené věci považovány okolnosti zajištění stěžovatele dne 15. 7. 1995, kdy se prý choval "podezřele". Z příslušného spisu je zřejmé, že stěžovatel byl v oblasti, kde došlo ke spáchání série vloupání, zajištěn více než 6 měsíců poté, kdy pravděpodobně došlo ke spáchání předmětného trestného činu. Policisté, kteří se na zajištění stěžovatele podíleli a které vyslechl obvodní soud, si navíc buď nepamatovali, zda jej spatřili při jeho "podezřelém chování" osobně nebo až později v době jeho předvedení (svědek B., č.l. 141), nebo zda ho před zadržením neviděli vůbec (svědek Š., č.l. 141). Názor Městského soudu v Praze, obsažený v odůvodnění napadeného usnesení, že výslech dalších policistů, kteří se akce zúčastnili, je "nadbytečný", lze proto stěží jednoznačně akceptovat. Je tedy třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Bylo by totiž možno představit si celou řadu důkazů, které mohly být v souzené věci provedeny a na základě nichž by mohlo být kvalifikovaně rozhodnuto o vině (a trestu) nebo naopak o nevině stěžovatele. Nic takového však orgány činné v trestním řízení neučinily a ke svým závěrům v podstatě dospěly na základě jediného nepřímého důkazu, který měl navíc pouze podpůrný význam. Podle své ustálené judikatury Ústavní soud - jak již uvedl - zásadně nepřehodnocuje "hodnocení důkazů" provedené obecnými soudy. V souzené věci však podle jeho přesvědčení obecné soudy zjevně nedostatečným rozsahem provedeného dokazování - jestliže odsuzující rozsudek opřely fakticky o jediný nepřímý a navíc pouze podpůrný důkaz a zamítly provedení důkazů dalších - porušily stěžovatelova základní práva a svobody, protože svým postupem - jak vyplývá z výše uvedeného rozboru - extrémně vybočily z mezí ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nezbylo než v tomto konkrétním a výjimečném případu se otázkou dokazování zabývat. Proto Ústavní soud konstatuje, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla porušena základní práva a svobody stěžovatele, zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jichž se stěžovatel dovolává. Za této situace se Ústavní soud nezabýval tvrzeným porušením dalších článků Listiny a Úmluvy, neboť to bylo nadbytečné. Proto Ústavní soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 1997, sp. zn. 9 To 322/97, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. března 1998