ECLI:CZ:US:2015:1.US.3962.14.1
sp. zn. I. ÚS 3962/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o návrhu stěžovatelky EDHESSA, s. r. o., IČ: 27863816, se sídlem v Ostravě, Spojů 835/2, zastoupené Mgr. Lucií Mokrošovou, advokátkou se sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. října 2014, č. j. 5 Afs 131/2014-35, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatelka účastnila jako žalobkyně.
3. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, č. j. 5 Afs 131/2014-35, byla odmítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2014, č. j. 62 Af 7/2013-103, a to z důvodu nedostatku povinného právního zastoupení. Kasační stížnost sice jménem stěžovatelky podala JUDr. Kateřina Tomková, plná moc však nebyla doložena. Nejvyšší správní soud dále zjistil, že jmenovaná byla vyškrtnuta ze seznamu advokátů a rovněž ani není statutárním orgánem nebo společníkem stěžovatelky. Usnesením ze dne 12. 9. 2014, č. j. 5 Afs 131/2014-24, proto vyzval stěžovatelku, aby ve lhůtě 10 dnů prokázala, že jmenovaná je její zaměstnankyní nebo členkou oprávněnou jednat před Nejvyšším správním soudem, nebo aby v téže lhůtě předložila plnou moc udělenou advokátovi pro řízení o kasační stížnosti. Usnesení bylo doručeno do datové schránky stěžovatelky a nabylo právní moci dne 29. 9. 2014. V určené lhůta však stěžovatelka nic nedoložila.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutím obecného soudu bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
5. Obsah ústavní stížnosti se soustředí na skutečnost, že Nejvyšší správní soud v důsledku administrativní chyby přehlédl, že v obchodním rejstříku byl ke dni 31. 10. 2010 jako likvidátor zapsán Ing. Jiří Tomek, na nějž měla ve smyslu §70 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, přejít působnost statutárního orgánu jednat za stěžovatelku. Usnesení však bylo doručováno nikoliv likvidátorovi, nýbrž do datové schránky stěžovatelky, do níž likvidátor neměl přístup. K tomu stěžovatelka uvádí, že likvidátor o zřízení přístupu do datové schránky stěžovatelky nepožádal, neboť poskytovatel těchto služeb neumožní přístup dalším osobám v případě, že tento přístup již umožnil statutárnímu orgánu společnosti. Usnesení proto dle stěžovatelky nebylo řádně doručeno. Likvidátor se o něm dozvěděl až dne 22. 10. 2014 a svým podáním ze dne 29. 10. 2014 doložil plnou moc pro advokáta JUDr. Petra Nováka. Současně navrhl vydání rozhodnutí o neúčinnosti doručení.
6. Na základě uvedeného stěžovatelka tvrdí, že včas odstranila vady kasační stížnosti, avšak v důsledku administrativního pochybení došlo k odepření práva na přístup k soudu. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
7. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníka, Nejvyšší správní soud, k vyjádření se k obsahu ústavní stížnosti. Ten v prvé řadě uvedl, že likvidátor stěžovatelky se na něj poprvé obrátil podáním učiněným dne 4. 11. 2014. Vzhledem k tomu, že v tomto okamžiku již bylo řízení před Nejvyšším správním soudem pravomocně skončeno, nemohl přihlížet k udělení plné moci k zastupování v tomto skončeném řízení ani vydat rozhodnutí o neúčinnosti doručení jednotlivých písemností. Současně připomněl, že Nejvyšší soud podle §42 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, doručuje primárně do datové schránky účastníka. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v době vedení řízení měla zřízenou datovou schránkou, není pochybením soudu, pokud do této datové schránky doručoval. Tvrzení o zastupování likvidátorem Nejvyšší správní soud označil za účelová, neboť údaj o likvidaci byl zapsán dne 31. 12. 2010 a ke dni 20. 7. 2011 vymazán. Stejně tak se Nejvyšší správní soud vypořádal s tvrzením stěžovatelky o nemožnosti zřízení přístupu do datové schránky další osobě, přičemž odkázal na znění Provozního řádu ISDS schváleného dne 15. 12. 2014.
8. Stěžovatelka v rámci repliky zejména uvedla, že na likvidátora přešlo právo jednat za stěžovatelku, přičemž tato skutečnost byla v době vydání výzvy (usnesení ze dne 12. 9. 2014) Nejvyššímu správnímu soudu v souladu s principem materiální publicity známa. Odkaz Nejvyššího správního soudu na provozní řád ISDS schválený dne 15. 12. 2014 je podle stěžovatelky nepřípadný, neboť se nemůže týkat skutečností, které nastaly před tímto datem. Stěžovatelka rovněž nesouhlasila s tvrzeními Nejvyššího správního soudu o nemožnosti přihlédnout k podáním učiněným po okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí.
9. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem, vyjádřením a replikou účastníků a napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
11. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
12. Podstata ústavní stížnosti se soustředí na jedinou otázku podústavního práva, a to zda měl Nejvyšší správní soud usnesení doručovat do datové schránky stěžovatelky, nebo na adresu likvidátora. Z §42 odst. 1 soudního řádu správního vyplývá preference doručování písemností do datové schránky. Podle §46 odst. 1 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §42 odst. 5 soudního řádu správního, se adresou pro doručování prostřednictvím veřejné datové sítě rozumí adresa datové schránky evidovaná podle zvláštního předpisu. V nyní souzené věci není možné aplikovat ustanovení §42 odst. 2 soudního řádu správního, že má-li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci, neboť na likvidátora nelze nahlížet jako na zástupce ve smyslu §35 soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud proto nepochybil, pokud doručoval do datové schránky stěžovatelky a nikoliv přímo likvidátorovi. Ústavní soud rovněž souhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu o dovolenosti zřízení přístupu do veřejné datové schránky stěžovatelky dalším osobám, a to i v situaci, je-li přístup zřízen statutárnímu orgánu. Tento závěr vyplývá z Provozního řádu ISDS, a to nejen z verze aktuální, či verze citované Nejvyšším správním soudem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, ale rovněž z verzí předchozích, mimo jiné i z verze ze dne 26. 3. 2010, která se přímo vztahuje na nyní souzenou věc.
13. Ústavní soud proto konstatuje, že postupem a rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nebylo zasaženo do ústavních práv či svobod stěžovatelky.
14. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu