ECLI:CZ:US:2013:1.US.3969.12.1
sp. zn. I. ÚS 3969/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2010, č. j. 19 C 353/2009-58, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2011, č. j. 20 Co 210/2011-105, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, č. j. 28 Cdo 4041/2011-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2010, č. j. 19 C 353-2009-58, kterým byl návrh stěžovatele (dále též jako "žalobce") na určení vlastnického práva k pozemku a budově zamítnut.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se stěžovatel-žalobce domáhal určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Svůj nárok opíral o ustanovení §2 a §2a zákona č. 172/1991 Sb. s tvrzením, že nemovitosti mu byly jako konfiskát podle dekretu prezidenta republiky č. 108/45 Sb. přiděleny rozhodnutími Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy; ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, tj. dne 24. 5. 1991, na něho přešlo vlastnické právo v rozsahu 3/4 a ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., tj. dne 1. 7. 2000, vlastnické právo v rozsahu 1/4 spoluvlastnického podílu k nemovitostem. Žalovaná však dne 26. 7. 2006 nemovitosti vydražila a nabyla k nim dne 25. 10. 2006 úhradou dražební ceny ve výši 139 mil. Kč vlastnické právo. V katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných věcí zapsána žalovaná.
Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce měl vzhledem k nabytí spoluvlastnických podílů nerušenou možnost domáhat se svých práv ode dne účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tedy od 24. 5. 1991, a po jeho novelizaci provedené zákonem č. 114/2000 Sb. opět ode dne účinnosti, tj. od 1. 7. 2000. Od konstruovaného přechodu vlastnictví k věcem ze státu na obec do doby, než věci nabyla žalovaná, uplynula doba více než 15 let; žalobce nečinil žádné kroky ani proti vydražení věcí ve veřejné dobrovolné dražbě v roce 2006. Vyhovění návrhu, kterým žalobce napravuje své letité opomenutí, by bylo nepřijatelné z hlediska práv třetí osoby.
Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem potvrdil, ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně ve věci samé, zejména pokud jde o okolnost dlouhodobé nečinnosti žalobce, a to i v případě dražby nemovitostí. Zdůraznil povinnost žalobce podle ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož je obec povinna do jednoho roku od nabytí vlastnictví nemovitosti učinit návrh na její zápis do katastru nemovitostí. I když se nejedená o lhůtu prekluzívní, žalobce tuto svou povinnost bezdůvodně nesplnil.
Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele zamítl. Uvedl především následující. Ústavní soud považuje ve své judikatuře (nález sp. zn. Pl. ÚS 34/09) za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu. V projednávané věci jsou proti sobě postavena dvě základní práva stejného druhu - vlastnická práva k totožným nemovitostem. V případě žalobce je vlastnické právo k předmětným nemovitostem dovozováno z přídělových rozhodnutí a tedy z existence tzv. historického vlastnictví obce, u žalované vyplývá vlastnické právo z vydražení totožných nemovitostí. Poněvadž nelze zachovat toto právo současně oběma subjektům, bylo nutné přistoupit k závěru o existenci vlastnického práva pouze jedné ze stran sporu. Žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem dne 25. 10. 2006 na základě uhrazení dražební ceny v dobrovolné veřejné dražbě konané dne 26. 7. 2006. Od této doby je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník těchto nemovitostí. Na straně žalované lze od roku 2006 dovodit dobrou víru v nabytí vlastnictví vzhledem k jejich vydražení i zápisu do katastru nemovitostí. Na straně žalobce nelze dovozovat jakoukoliv dřívější snahu o výkon vlastnických oprávnění. Nemovitosti nebyly podle ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. na jeho návrh zapsány do katastru nemovitostí ve lhůtě jednoho roku od nabytí vlastnictví. Žalobce podal žalobu o určení vlastnického práva k nemovitostem až dne 21. 12. 2009. Při nabytí věci, dojde-li k němu na základě řádného, pravomocného a nezrušeného individuálního právního aktu opřeného o zákon, lze nabyvateli přiznat dobrou víru v takto nabyté vlastnické právo a v důsledku toho i vlastnické právo samotné. Je třeba tu interpretovat relevantní právo obdobně, jako při nabytí vlastnictví v dobré víře v platnost aktu orgánu veřejné moci (zde Nejvyšší soud odkázal i na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11). S ohledem na náležitosti veřejné dražby je zřejmé, že řadu let trvající nečinnost žalobce nelze opomenout, tím spíše, že se o konání veřejné dražby - pokud by o předmětné nemovitosti projevoval zájem, hospodařil s nimi či jinak s nimi nakládal - mohl dozvědět. V takovém případě by přicházel v úvahu postup podle ustanovení §22 odst. 1 písm. b) zákona č. 26/2000 Sb. - "dražebník upustí od dražby nejpozději do jejího zahájení, je-li dražebníkovi doloženo, že navrhovatel není oprávněn navrhnout provedení dražby". Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalovaná věci nabyla v dobré víře, jako vlastník s nimi nakládala a vykazovala tak znaky řádného výkonu vlastnického oprávnění od roku 2006. Žalobce uplatnil způsobem předvídaným v rozhodné restituční právní normě, jíž je zákon č. 172/1991 Sb., nárok teprve v roce 2009. Podal tedy žalobu až po 18, resp. 9 letech od nabytí účinnosti zákona a jeho změny v roce 2000, aniž bral ohled na svou zákonnou oznamovací povinnost podle ustanovení §8 téhož zákona, vázanou navíc lhůtou v délce jednoho roku. Důvody, které vedly k časově tak podstatnému odkladu uplatnění nároku, nutno interpretovat k tíži žalobce, ať již šlo o důvody jakékoli (například nesrovnalosti v listinných podkladech apod.). Z pohledu požadavku právní jistoty subjektivních práv osob, dlouhodobé stability a předvídatelnosti těchto práv, a zejména při respektu k obecnému principu spravedlnosti je podle Nejvyššího soudu nutné - s ohledem na výše uvedená zjištění - učinit závěr, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem náleží nikoli žalobci-stěžovateli, ale žalované.
II.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a na ochranu majetku podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
V konkrétnostech stěžovatel v podstatě namítá, že obecné soudy nebyly oprávněny brát v úvahu dobrou víru na straně žalované, protože podústavní zákon zná pojem dobrá víra jen ve spojení s vydržením a vyžaduje se oprávněná držba v délce 10 let. Proto - podle stěžovatele - nelze nabýt od nevlastníka ani ve veřejné dražbě. Lhůta stanovená v §8 zákona č. 172/1991 Sb., podle které byly obce povinny do jednoho roku od nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh na zápis těchto nemovitostí do evidence nemovitostí, je lhůtou pořádkovou a zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí měl účinky jen deklaratorní.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Uvedená pochybení však v napadených rozhodnutích obecných soudů neexistují. Obecné soudy svá rozhodnutí podložily objektivní racionální argumentací a použily i právní názory přijaté v nálezové judikatuře Ústavního soudu.
Vedlejší účastnice nabyla nemovitosti ve veřejné dražbě, kterou zák. č. 26/2000 Sb. prohlašuje za právní skutečnost vedoucí k přechodu vlastnického práva, a proto upravuje i speciální ochranu vlastníka dražených věcí proti účinkům dražby. Jestliže stěžovatelka nepodala žalovu na neplatnost dražby, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva a dražbou nabyl vlastnictví vydražitel (vlastník posléze nemůže "dohánět" svoji nečinnost obecnými instituty, tj. ani žalobou na určení vlastnictví). Nejvyšší soud v rozsudku napadeném ústavní stížností správně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 32/2005, lze dodat odkazy i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 22 Cdo 850/2005, sp. zn. 22 Cdo 2960/2009.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu