ECLI:CZ:US:2015:1.US.3974.14.1
sp. zn. I. ÚS 3974/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o návrhu stěžovatele Společenství vlastníků bytových jednotek X, IČ 26811499, se sídlem X1, zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní 591/10, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. září 2014 č. j. 12 Co 421/2014-44 a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. června 2014 č. j. 25 C 211/2014-26, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, jehož se stěžovatel účastnil jako žalobce.
3. Stěžovatel u Okresního soudu v Olomouci (dále také "soud prvního stupně") podal proti žalovaným Jiřímu Řeřuchovi a Lucii Řeřuchové, žalobu na zaplacení částky 28 980 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení služeb spojených se správou bytu. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. června 2014 č. j. 25 C 211/2014-26, bylo řízení o žalobě zastaveno. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že u Krajského soudu v Ostravě byl ve věci žalovaných podán insolvenční návrh, přičemž dne 2. 5. 2012 byl zjištěn úpadek žalovaného Jiřího Řeřuchy. Vzhledem k tomu, že pohledávka vznikla v období od ledna 2010 do prosince 2011, měl ji stěžovatel uplatnit přihláškou v rámci insolvenčního řízení. Soud prvního stupně dále odkázal na §109 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž jsou se zahájením insolvenčního řízení spojené zásadní účinky, mimo jiné nemožnost uplatnění pohledávek žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou [odst. 1 písm. a)]. S ohledem na uvedené bylo rozhodnuto o zastavení řízení.
4. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm mimo jiné uvedl, že ustanovení §109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona bylo aplikováno nesprávně. Uvedené ustanovení podle něj lze vykládat pouze tak, že v době, kdy je možno přihlašovat pohledávky v insolvenčním řízení, nelze tyto pohledávky uplatnit žalobou. V případě úpadku fyzické osoby podle stěžovatele nic nebrání tomu, aby v době, kdy již nelze podávat přihlášky pohledávek v insolvenčním řízení, byly pohledávky uplatněny žalobou.
5. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále také "odvolací soud") ze dne 29. září 2014 č. j. 12 Co 421/2014-44, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že námitky a argumentace stěžovatele nejsou správné. Výklad stěžovatele podle odvolacího soudu nemůže obstát, neboť je zcela mimo limity §141a, §168 a §169 insolvenčního zákona. Jediný možný způsob, jak se pohledávky vůči žalovanému domoci, je proto její přihlášení v insolvenčním řízení.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu.
7. Podstata ústavní stížnosti se soustředí na posouzení účinků zahájení insolvenčního řízení a určení časového intervalu, v němž nelze pohledávky uplatnit žalobou u civilního soudu, nýbrž pouze přihláškou v insolvenčním řízení. Stěžovatel uvádí, že délka trvání účinků zahájení insolvenčního řízení je upravena v §109 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona. Podle jeho názoru z právní úpravy nevyplývá závěr, že by pohledávky nemohly být uplatněny později, protože v uvedených ustanoveních zákonodárce použil čas přítomný. Z insolvenčního zákona současně nemá vyplývat, že by po uplynutí lhůty pro uplatnění pohledávky nebylo možné zahájit nalézací řízení proti úpadci. Jiné závěry jsou podle stěžovatele chybné a neodpovídají smyslu zákona.
8. Na základě této argumentace stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
9. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
11. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
12. Podstata ústavní stížnosti je zaměřena na jedinou otázku podústavního práva, a to zda lze i po uplynutí lhůty pro podání přihlášky pohledávky v insolvenčním řízení uplatnit tuto pohledávku žalobou v samostatném nalézacím řízení.
13. Účinky zahájení insolvenčního řízení jsou upraveny zejména v §109 insolvenčního zákona. Z odst. 1 písm. a) vyplývá, že pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou. Podle odst. 4 a 5 dále platí, že účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku a trvají až do skončení insolvenčního řízení (popř. jde-li o reorganizaci, do schválení reorganizačního plánu). Z důvodové zprávy k §109 insolvenčního zákona vyplývá, že takto formulovaná pravidla byla nastavena proto, aby "po celou dobu trvání řízení existoval právní režim umožňující co nejefektivnější uspokojení věřitelů. Tomu odpovídá především zákaz podávání žalob pro pohledávky." Z obecné části písm. a) důvodové zprávy dále vyplývá, že "řešení dlužníkova úpadku zvláštním soudním řízením je nezbytné proto, že v krizové úpadkové situaci nelze porušení práv či neplnění povinností postihnout standardními procesními prostředky. Brání tomu okolnost, že při mnohosti dlužníkových závazků a nedostatku prostředků k jejich krytí, by použitím obvyklých právních prostředků byli někteří věřitelé vůči ostatním zvýhodněni, ať již proto, že splatnost jejich pohledávek nastává dříve nebo z jiných důvodů. Cílem řešení úpadku zvláštní právní úpravou proto je vyloučit preference věřitelů, pokud nejsou věcně odůvodněny jejich postavením nebo povahou jejich pohledávky. To vede k tomu, že výsledkem řízení je mnohostranné uspořádání, při němž lze vzít v úvahu i další aspekty, např. sociální. Řešení úpadku proto nemůže být pouze dvoustrannou záležitostí; nemůže tudíž fungovat např. jako alternativa postupu při vymáhání pohledávek ve dvoustranných sporech." Z uvedeného je zřejmý úmysl zákonodárce upřednostnit insolvenční řízení jako prostředek generálního vyřešení vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli před individuálním uplatňováním pohledávek v nalézacím, příp. exekučním řízení. Teleologický výklad ustanovení §109 insolvenčního zákona je v tomto případě upřednostněn před výkladem gramatickým a potvrzuje i věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. Ty proto neměly jinou možnost, než řízení o žalobě stěžovatele pro nedostatek podmínek řízení zastavit.
14. V nyní souzené věci nelze hovořit o zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu také z toho důvodu, že zahájení insolvenčního řízení neznamená zánik jeho pohledávky nebo nastoupení překážky pro její uplatnění v soudním řízení. Stěžovateli nic nebránilo přihlásit pohledávku v rámci řízení insolvenčního.
15. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu