ECLI:CZ:US:2003:1.US.400.02
sp. zn. I. ÚS 400/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. I. F., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2002, čj. 45 Ca 123/2001 - 37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 7. 2002, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 45 Ca 123/2001, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Kolíně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 19. 9. 2001, čj. PÚ 19226/97/3-ŠVO (UZ 5855/00/3), jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastnicí pozemků v katastrálním území Kolín, obec Kolín, které jsou v rozhodnutí blíže označeny.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze i rozhodnutím Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Kolíně, byl ústavně nekonformním způsobem interpretován pojem nápadně nevýhodných podmínek, a porušena tak zásada stanovená v čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle které právo vlastníků má stejný zákonný obsah. Právům stěžovatelky tedy nebyla poskytnuta příslušná ochrana ve smyslu čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Podle názoru stěžovatelky jak správní orgán tak i soud, které dospěly ke svému rozhodnutí na základě ustanovení §15 odst. 1 vyhlášky ČCÚ a MF ČSR č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, výkladem této vyhlášky, akceptovaly rozporuplný postoj k vlastnictví, zavedený touto vyhláškou. Vyhláška cenově znevýhodňovala tzv. soukromé vlastnictví oproti tzv. osobnímu vlastnictví. O tom, že v daném případě byla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a že k převodu majetku na stát došlo v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, svědčí i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 168/95, který je rozhodnutím v obdobné věci.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní úřad Kolín, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření uvedl, že v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb. posuzoval restituční titul podle §6 odst. 1 písm. k) citovaného zákona a otázku nápadně nevýhodných podmínek posuzoval s přihlédnutím k situaci původního vlastníka v době uzavření kupní smlouvy. Argument stěžovatelky, spočívající v tom, že předmětné pozemky byly pozemky stavebními, nacházejícími se v intravilánu obce, nepovažuje za relevantní, neboť v takovém případě by se nejednalo o nemovitosti spadající pod působnost zákona č. 229/1991 Sb.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na závěry vyslovené v odůvodnění svého rozsudku a navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Pozemkový fond ČR se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Ze spisu Okresního úřadu v Kolíně, okresního pozemkového úřadu, čj. PÚ 19226/97/3-ŠVO (UZ 5855/00/3), Ústavní soud zjistil, že pozemkový úřad svým rozhodnutím ze dne 19. 9. 2001 určil, že stěžovatelka není vlastnicí pozemků v katastrálním území Kolín, obec Kolín, v rozhodnutí blíže specifikovaných. Z provedených znaleckých posudků totiž vyplynulo, že kupní cena, sjednaná v kupní smlouvě, kterou uzavřel K. H. s tehdejším n. p. B. dne 26. 4. 1979, je v souladu s tehdy platnými předpisy, tj. vyhláškou č. 43/1969 Sb., a použitá sazba 4,--Kč za 1 metr čtvereční, jakož i celková cena 10 852,-- Kč, jsou oprávněné. Stěžovatelka, ač k tomu byla vyzvána, nepředložila žádné důkazy o tom, že by předmětná smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Nebyl tedy naplněn restituční titul ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tj. že kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Uvedené rozhodnutí Okresního úřadu v Kolíně bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2002, čj. 45 Ca 123/2001 - 37. V přezkumném řízení dospěl uvedený krajský soud, po posouzení předložených důkazů, zejména pak znaleckých posudků, k závěru, že pozemky, prodané kupní smlouvou ze dne 26. 4. 1979, byly v době prodeje v extravilánu města. Kupní cena podle uvedené kupní smlouvy byla vyšší, než by odpovídalo tehdy platnému ustanovení §15 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb. Soud uzavřel, že předmětná kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, protože stěžovatelka nepředložila žádné další důkazy, jimiž by tuto skutečnost prokázala. Vzhledem k tomu, že podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. restituční titul není dán již při nesplnění jedné ze dvou zde uvedených podmínek, rozhodnutí okresního úřadu potvrdil.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že rozhodnutím okresního úřadu i krajského soudu bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), tedy že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z toho dovodila, že jí nebyla poskytnuta příslušná ochrana podle čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Ústavní soud se s názorem stěžovatelky neztotožnil. Jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 115/94, sp. zn. I. ÚS 107/96), článek 11 Listiny chrání výslovně vlastnické právo. Stěžovatelkou uplatněný nárok na vydání nemovitostí, které její otec prodal na základě kupní smlouvy ze dne 26. 4. 1979, nemohl být uspokojen, neboť stěžovatelka neprokázala existenci podmínek uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Na základě rozsáhlého dokazování a zhodnocení provedených důkazů jak správní orgán tak i soud učinily závěr, že v daném případě restituční titul dle citovaného ustanovení zákona č. 119/1991 Sb. není dán a svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily. Tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny tak nemůže obstát, neboť předmětným ustanovením je chráněno vlastnické právo již konstituované, tedy již existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro odmítnutí ústavní stížnosti usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu