ECLI:CZ:US:2015:1.US.4044.14.1
sp. zn. I. ÚS 4044/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel Mykhaylo Popovych, zastoupený Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem v Písku, Přátelství 1960, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2014 sp. zn. 9 To 348/2014 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. února 2014 sp. zn. 4 T 10/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. prosince 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že oběma napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem, a to konkrétně čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně navrhoval, aby byla Městskému soudu v Praze uložena povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl v trestní věci stěžovatele (obvinění pro přečin úvěrového podvodu) usnesením ze dne 24. února 2014 sp. zn. 4 T 10/2013 tak, že podle §33 odst. 2 trestního řádu a contrario se návrh stěžovatele na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu zamítá.
3. Na základě stížnosti podané stěžovatelem proti rozhodnutí obvodního soudu Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. září 2014 sp. zn. 9 To 348/2014 podanou stížnost zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v rámci trestního řízení podal na jednání soudu dne 21. května 2013 návrh na přiznání bezplatné obhajoby. O tomto návrhu bylo rozhodnuto až po skončení trestního řízení dne 30. října 2013. Stěžovatel má za to, že ve věci rozhodujícími soudy došlo k extrémní aplikaci podústavního práva, která ve svém důsledku upírá stěžovateli právo na bezplatnou obhajobu a v tomto směru i právo na obhajobu prostřednictvím obhájce zaručenou čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel je přesvědčen, že oběma překvapivými rozhodnutími došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, a to zejména do práva na legitimní očekávání.
5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
7. Posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, náleží soudům obecným, které posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry stěžovatele. Ústavnímu soudu pak přísluší přezkoumat pouze to, zda obecnými soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. V případech rozhodování ve smyslu §33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokou možností uvážení, rozhodovací praxe Ústavního soudu proto v těchto případech vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 603/10, II. ÚS 2299/11, I. ÚS 4618/12 a II. ÚS 3640/14).
8. Podstatou napadených rozhodnutí je úvaha, že stěžovatel, ač nyní nemajetný, je vzhledem k okolnostem případu schopen si na zaplacení obhajoby opatřit prostředky prací. Jinými slovy, důraz byl kladen spíše na celkovou majetkovou potencialitu stěžovatele, nežli pouze na jeho aktuální finanční možnosti. Takový výklad lze považovat za ustálený (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2376/13, III. ÚS 1936/13 a II. ÚS 3640/14). Stěžovatel sice odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010 (N 77/57 SbNU 43), závěry v něm učiněné však na jeho případ nedopadají. V nyní projednávané věci totiž soudy založily svá rozhodnutí převážně na možnosti stěžovatele opatřit si prostředky na obhajobu prací, kterýžto závěr vyvodily na základě jeho zdravotního stavu.
9. Ústavní soud připomíná, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález sp. zn. II. ÚS 329/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a svévoli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna. Ústavní soud v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
10. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci nelze než dovodit, že stěžovateli se porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem nezdařilo doložit. Ústavnímu soudu proto nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
11. Pokud jde o návrh stěžovatele, aby byla Městskému soudu v Praze uložena povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud neshledal podmínky pro postup podle citovaného ustanovení, a to z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu