ECLI:CZ:US:2015:1.US.4061.14.1
sp. zn. I. ÚS 4061/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti 1. Blanky Zemanové a 2. Jiřího Zemana, zastoupených Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2791/2014-226 ze dne 15. října 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou k Okresnímu soudu v Pardubicích se syn stěžovatelů (dále též "žalobce") domáhal, aby stěžovatelé vyklidili dům v Přelouči. Podle jeho tvrzení stěžovatelé dům užívali bez právního důvodu a on se do něj nemohl se svou rodinou (včetně babičky) nastěhovat, případně si zajistit jiné bydlení z prostředků získaných z pronájmu tohoto domu. Okresní soud zjistil, že tento dům je ve vlastnictví žalobce na základě dědické dohody z roku 1991, což stěžovatelé nerozporovali. Podle svého tvrzení se stěžovatelé do domu nastěhovali již v roce 1972 po dohodě s prarodiči žalobce (rodiči stěžovatelky), za které zaplatili kupní cenu domu. Po smrti otce stěžovatelky v rodině dohodli, že se stěžovatelka vzdá dědictví po otci a žalobce tak nabude vlastnictví k domu. Zároveň však bylo dohodnuto, že stěžovatelé budou v domě bydlet jako doposud a budou se o dům starat. Po provedeném dokazování soud uvedl, že byla prokázána existence dohody mezi stěžovateli a prarodiči žalobce o užívání domu. Oproti tomu nebylo prokázáno uzavření obdobné dohody mezi žalobcem a stěžovateli. I kdyby však takovou dohodu stěžovatelé se žalobcem uzavřeli, pozbyla by platnosti uzavřením dědické dohody, ve které nic takového ujednáno nebylo. Stěžovatelé tak dům užívali bez právního důvodu. Přes toto zjištění okresní soud žalobu na vyklizení zamítl, neboť dospěl k závěru, že je v rozporu s dobrými mravy. Přihlédl totiž k tomu, že stěžovatelé zaplatili kupní cenu domu a bydlí v něm již 40 let. O dům také pečovali, platili pojistné a na jeho údržbu a rekonstrukce vynakládali další peněžní prostředky. Stěžovatel o užívání domu pouze uvažuje; jeho babička vypověděla, že o bydlení v Přelouči nemá zájem, a její vztahy s žalobcem nejsou nijak dobré. Proti tomuto rozsudku žalobce podal odvolání.
2. Po doplnění dokazování Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích změnil odvoláním napadený rozsudek tak, že stěžovatelé jsou povinni dům vyklidit do konce roku 2013 (tj. přibližně do čtyř měsíců od vynesení rozsudku). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu okresního. K argumentaci stěžovatelů existencí dohody podle §23 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, soud uvedl, že na základě tohoto ustanovení nelze existenci dohody mezi stěžovateli a žalobcem o užívání domu dovodit. Pokud vlastník domu umožnil svým rodičům či dětem dům užívat, nezakládá to jejich trvalý a neodvolatelný nárok v domě bydlet. Odvoláním souhlasu právní titul k užívání domu zaniká, což se v projednávané věci stalo nejpozději podáním žaloby. Krajský soud se však neztotožnil s tím, že by podání žaloby bylo v rozporu s dobrými mravy. Ve prospěch stěžovatelů hovořilo to, že dům dlouhodobě užívají, podíleli se na jeho koupi, udržovali jej a nad to jej ještě investicemi zhodnotili. Oproti tomu však stěžovatelé odmítli respektovat vlastnické právo žalobce, nereagovali na výzvy k placení přiměřené úhrady za užívání domu a celkově neprojevili skutečný zájem o vyřešení sporů s žalobcem. Tím stěžovatelé jednali v rozporu s dobrými mravy a nemohou se jich tak dovolávat na obranu proti žalobci. Zároveň však krajský soud vzal do úvahy stáří stěžovatelů, jejich duševní i tělesné schopnosti a finanční možnosti. Stěžovatelům proto určil k vyklizení domu lhůtu delší než čtyři měsíce. Proti tomuto rozsudku stěžovatelé podali dovolání.
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl. Konstatoval, že v otázce dobrých mravů se krajský soud od stávající judikatury Nejvyššího soudu neodklonil, přihlédl ke všem okolnostem, které v řízení vyšly najevo, a zabýval se tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho vlastnického práva dočasně upřena. Dále Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé namítali nesprávné právní posouzení dohody o užívání rodinného domu dítětem jeho vlastníka. Tím se ovšem nepřímo pokusili zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu, neboť nižší soudy dospěly k závěru, že dohoda o užívání domu mezi stěžovateli a žalobcem uzavřena nebyla. Stěžovatelé tak podle soudu uplatnili nezpůsobilý dovolací důvod.
4. Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatelé především nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že uplatnili nezpůsobilý dovolací důvod tím, že žádali o posouzení účinků dohody o užívání rodinného domu dítětem jeho vlastníka. Z provedeného dokazování totiž vyšlo najevo, že stěžovatelé v domě po roce 1972 bydleli po dohodě s původními vlastníky - prarodiči žalobce (rodiči stěžovatelky). Z této dohody pak povinnosti přešly na žalobce, dohoda tedy stále existuje. Odvolací soud však konstatoval, že o dohodu nejde a že stěžovatelé v domě bydleli na základě pouhého souhlasu žalobce. Jde tedy o právní hodnocení, které stěžovatelé považují za nesprávné; zjištění skutkového stavu v dovolání nezpochybnili.
6. Dále stěžovatelé uvedli řadu důvodů, proč je jednání žalobce v rozporu s dobrými mravy (stěžovatelé se o žalobce do jeho dospělého věku starali, žalobce získal dům jen díky stěžovatelce, která se vzdala dědictví v jeho prospěch, stěžovatelé v domě žijí po desetiletí a po celou dobu se o něj řádně starali, zvelebovali jej a prostředky vložené do zhodnocení domu jim teď chybí pro pořízení jiného bydlení, žalobce se nezajímá o to, kde budou stěžovatelé bydlet aj.). Podle stěžovatelů by žalobce měl své rodiče ctít, měl by jim být vděčný a měl by se přičinit o zachování podmínek pro jejich klidné stáří. Z vyživovací povinnosti, kterou žalobce vůči stěžovatelům má, pak plyne i povinnost uspokojit jejich potřebu bydlení.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, jsou zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Těžiště argumentace stěžovatelů spočívá v odlišném náhledu na to, zda v dovolání zpochybnili právní či skutkové závěry odvolacího soudu. Další námitky směřují proti hodnocení jednání žalobce, jehož žaloba na vyklizení byla dle mínění stěžovatelů podána v rozporu s dobrými mravy.
11. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami není zcela zřejmé, a proto účastníci řízení nemohou být trestáni, pokud mají v dobré víře - byť mylně - za to, že uplatnili otázku (zásadního) právního významu. Pokud dovolací soud zjistí, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, tuto skutečnost nelze považovat za vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání. Záleží ovšem na posouzení dovolacího soudu, zda takovéto dovolání bude považovat za přípustné z důvodu, že dovolatelem předestřená skutková otázka zakládá přípustnost podle §237 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, nebo zda splnění této podmínky neshledá a dovolání jako nepřípustné odmítne (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014).
12. V projednávané věci Nejvyšší soud dovolání neodmítl pro vady, ale pro jeho nepřípustnost. Nedošlo tak k nežádoucí situaci popsané v předchozím odstavci. K námitkám vůči vlastnímu hodnocení toho, zda stěžovatelé uplatnili otázku skutkovou, či právní, je třeba především uvést, že stěžovatelé své dovolání rekapitulují nepřesně. Stěžovatelé mají pravdu v tom, že v řízení prokázali uzavření dohody o užívání domu s prarodiči žalobce. Dále stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že "práva a povinnosti z [dohody] přešly na nového vlastníka domu" a právě otázka přechodu práv a povinností byla právní otázkou, kterou Nejvyššímu soudu v dovolání předložili. To však zcela neodpovídá textu dovolání, jak jej Ústavní soud ověřil ze spisu. V něm totiž stěžovatelé uvedli, že po "nabytí domu žalobcem v rámci dědického řízení žalobce závazky a práva z této dohody konkludentně převzal a prolongovali ji". Dovolání se tak nezabývá tím, zda došlo k přechodu práv a povinností na žalobce; uvádí, že žalobce dohodu svým jednáním převzal (což z dokazování před nalézacím a odvolacím soudem nevyplynulo). Za takového stavu Ústavní soud nemá z ústavního hlediska co vytknout názoru Nejvyššího soudu, podle něhož šlo o otázku skutkovou.
13. Další námitky stěžovatelů zpochybnily postup Nejvyššího soudu v tom, co bral při svém rozhodování do úvahy. Podle stěžovatelů se zabýval dovoláním pouze v rovině ochrany vlastnického práva žalobce, ne však v rovině dobrých mravů. Jak však Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a soudního spisu zjistil, Nejvyšší soud při hodnocení možné námitky dobrých mravů vyšel ze všech relevantních skutečností zjištěných na straně žalobce i stěžovatelů, čímž splnil jak požadavky judikatury své (srov. stanovisko sp. zn. Cpjn 6/2009 ze dne 14. 10. 2009 a v něm citovanou judikaturu), tak i judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 114/99 ze dne 4. 8. 1999 (N 110/15 SbNU 79); nález sp. zn. IV. ÚS 272/99 ze dne 25. 8. 2000 (N 122/19 SbNU 151)].
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu