ECLI:CZ:US:2015:1.US.4065.14.1
sp. zn. I. ÚS 4065/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. CREVISTON a. s., se sídlem v Praze 9, Kolbenova 923/34A, 2. PHYLONOE HOLDING LIMITED, se sídlem Arch. Makariou III, 199, NEOCLEOUS HOUSE, P.C. 3030, Limassol, Kypr a 3. GLADEFROST LIMITED, se sídlem 8-10 South Street, Epsom, Surrey KT18 7PF, zastoupených JUDr. Thu Nga Haškovcovou, Ph.D., MBA, advokátkou se sídlem v Praze 1, Perlová 5, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. září 2014 č. j. 1 KZN 505/2013-55, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 4. srpna 2014, č. j. KRPA-451196-79/TČ-2013-000092, a proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 2. listopadu 2014 č. j. 1 VZN 1966/2014-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 12. 2014), jako údajně poškození a osoby, které podaly trestní oznámení, domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, v jejichž důsledku došlo k odložení věci - podezření ze spáchání trestného činu. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, bylo odloženo podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) tr. zákoníku a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 a 4 tr. zákoníku, kterých se měli dopustit Petr Gerö a Karel Pech (vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem). Napadeným usnesením Městského státního zastupitelství v Praze byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatelů proti citovanému rozhodnutí policie.
2. Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti uvedli, že dne 1. 10. 2014 podali v dané věci u Vrchního státního zastupitelství v Praze podnět k výkonu dohledu podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Přípisem Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 11. 2014, doručeným dne 4. 11. 2014, byli stěžovatelé vyrozuměni, že jejich podnět byl jako nedůvodný odložen. Od tohoto data odvozují stěžovatelé počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti.
3. V ústavní stížnosti je k podstatě věci zejména uvedeno, že stěžovatel č. 1, tedy CREVISTON, a. s., je projektovou obchodní společností, která v roce 2004 nakoupila nemovitosti nacházející se v areálu bývalého státního podniku Praga, k. ú. Vysočany, obec Praha, a kterou do 28. října 2004 ovládali vedlejší účastníci, tedy Karel Pech a Petr Gerö. Stěžovatel č. 2, tedy PHYLONOE HOLDING LIMITED, je kyperskou obchodní společností, která je akcionářem společnosti CREVISTON, a. s., a od Petra Gerö odkoupila dne 28. října 2004 akcie společnosti CREVISTON, a. s. v hodnotě 6.000.000 Kč. Stěžovatel č. 3, tedy GLADEFROST LIMITED, je obchodní společností se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, která je akcionářem společnosti CREVISTON a.s., a od Petra Gerö odkoupila dne 28. října 2004 akcie společnosti CREVISTON a.s. v hodnotě 6.000.000 Kč.
4. Stěžovatelé dále obsáhle rekapitulují podle nich rozhodné skutečnosti daného případu, přičemž tuto rekapitulaci rozčlenili do několika subkapitol, nazvaných "transakce v roce 2004", "rozhodčí řízení v roce 2009", "soudní řízení", "trestní oznámení stěžovatelů a řízení o něm", "napadené usnesení 1" a "napadené usnesení 2".
5. V roce 2004 společnosti PHYLONOE HOLDING LIMITED, GLADEFROST LIMITED a Seddons, v. o .s., projevily zájem o akvizici veškerých nemovitostí nacházejících se v areálu bývalého státního podniku Praga, k. ú. Vysočany, obec Praha, toho času v majetku úpadce PRAG REAL Vysočany, a. s., na kterou byl vyhlášen konkurz a za niž jednal správce konkursní podstaty Mgr. et Mgr. Karel Miča. Zájemci měli v úmyslu akvizici nemovitostí uskutečnit prostřednictvím tzv. projektové společnosti, která by nemovitosti koupila a jejímiž akcionáři by byli právě výše uvedení zájemci. Při realizaci koupě nemovitostí byli zastupováni společností RICHCLIFF (společnosti registrované ve Velké Británii), jejíž jednatel pan Tessei byl seznámen s panem Karlem Pechem jako osobou, která má dojednánu smlouvu na nákup nemovitostí pro společnost CREVISTON a. s., kterou pan Pech se svými společníky ovládal. Bylo prý dohodnuto, že dva ze zájemců - PHYLONOE HOLDING LIMITED a GLADEFROST LIMITED - poskytnou na celou koupi finanční prostředky formou úvěru společnosti CREVISTON, a. s. s tím, že následně zájemci koupí všechny akcie společnosti CREVISTON, a. s. za předem dohodnutou částku 15.000.000 Kč, která bude zároveň "odměnou" pro Karla Pecha a Petra Geröho za realizaci obchodu.
6. V návaznosti na uvedenou obchodní dohodu byla mezi společností RICHCLIFF a Karlem Pechem uzavřena dne 19. 8. 2014 smlouva, na základě které se Karel Pech zavázal v rámci výběrového řízení vyhlášeného správcem konkursní podstaty společnosti PRAG REAL Vysočany, a. s. podat nabídku na odkup nemovitostí, a to za cenu, která nebude přesahovat 300.000.000 Kč. Tyto nemovitosti měly být získány pro společnost CREVISTON, a. s. Vedlejší účastník Petr Gerö byl jediným akcionářem a členem představenstva společnosti CREVISTON a. s., za niž dne 15. října 2004 uzavřel s konkursním správcem úpadce PRAG REAL Vysočany, a. s. smlouvu o koupi nemovitostí za kupní cenu 300.000.000 Kč, jejíž úhradu financovali stěžovatel č. 2 a stěžovatel č. 3. Následně došlo ke vkladu vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch společnosti CREVISTON, a. s., a k úhradě kupní ceny za akcie.
7. Tolik k předmětné obchodní transakci. Podstata daného případu a podané ústavní stížnosti však spočívá v tom, že Petr Gerö za společnost CREVISTON, a. s. údajně dne 20. srpna 2004 uzavřel s Karlem Pechem smlouvu, jejímž předmětem mělo být zprostředkování koupě nemovitostí za dohodnutou provizi ve výši 35.000.000 Kč. Roku 2009 podal Karel Pech u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře a Agrární komoře ČR žalobu na zaplacení částky ve výši 35.000.000 Kč s příslušenstvím (ve výši 10% p. a.) a dále částky 3.650.000 Kč jako smluvní pokuty proti súpolečnosti CREVISTON, a. s.
8. Společnost CREVISTON, a. s. a její akcionáři (tedy stěžovatelé) tvrdí, že se s uvedenou smlouvou o zprostředkování před podáním rozhodčí žaloby nikdy nesetkali. Podle jejich názoru se budˇ jedná o antedatované padělky, nebo jim byla existence těchto dokumentů a závazků z nich vyplývajících úmyslně zatajena. Stěžovatelé jsou ale přesvědčeni, že správná je první varianta, tedy že smlouva o zprostředkování byla vytvořena ex post za účelem podvodného vymožení značného finančního obnosu na stěžovateli č. 1.
9. Další vývoj věci byl takový, že rozhodčí řízení bylo ukončeno usnesením ze dne 4. 2. 2010, č. j. Rsp 1542/09, ve kterém rozhodčí soud vyhověl námitce nedostatku pravomoci (příslušnosti) vznesené společností CREVISTON, a. s. Karel Pech následně podal dne 20. 1. 2010 žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž se po společnosti CREVISTON a. s. domáhá zaplacení částky 35.000.000 Kč s 10% p. a. úrokem od 30. 10. 2004 do zaplacení a dále zaplacení částky 13.025.000 Kč jako smluvní pokuty. Vrchním soudem v Praze bylo následně rozhodnuto, že věcně a místně příslušným je Obvodní soud pro Prahu 9. Ten potom rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, č. j. 98 C 56/2012-186, rozhodl tak, že žalobě Karla Pecha vyhověl. Stěžovatel č. 1 podal do rozsudku odvolání, které je prý v současnosti projednáváno Městským soudem v Praze pod sp. zn. 96 Co 414/2014.
10. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že smlouva o zprostředkování je antedatované falsum s tím, že v úvahu připadá i možnost, že její existence byla při akvizici v roce 2004 úmyslně Karlem Pechem a Petrem Gero zatajena. Stěžovatelé proto podali dvě trestní oznámení. První bylo podáno 30. 11. 2009 po podání rozhodčí žaloby. Věc byla projednávána Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie hl. města Prahy, SKPV OHK 2. oddělení, pod č. j. KRPA-57045/ČJ-2009-000092 a následně odložena. Druhé trestní oznámení podali stěžovatelé dne 4. 11. 2013. Uvedli, že při prověřování podezření, vzneseného na základě druhého trestního oznámení, postupoval policejní orgán zpočátku standardně, prováděl výslechy (podání vysvětlení) a vyžadoval si dodatečnou dokumentaci. Následně však prý došlo ke změně policejního komisaře a přístup policejního orgánu se zcela změnil. Policejní orgán pak ve věci rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že ji odložil.
11. Podle názoru stěžovatelů toto napadené usnesení obsahuje pouze takové závěry, které jsou buď spekulativní, nebo zjevně nesprávné nebo nemají s věcí žádnou souvislost a vztahují se k okolnostem, které prý nikdy nebyly předmětem námitek z jejich strany. Proti napadenému usnesení policie proto podali stěžovatelé stížnost, která byla usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 9. 2014, č. j. 1 KZN 505/2013-55 zamítnuta. I toto rozhodnutí nebylo dle stěžovatelů odůvodněno způsobem, který by ukazoval na to, že trestní oznámení bylo prověřeno efektivně a řádně. Stěžovatelé tedy podali dne 2. 10. 2014 podnět k výkonu dohledu podle §12d zákona o státním zastupitelství. Vrchní státní zastupitelství v Praze však konstatovalo, že postup Městského státního zastupitelství byl v souladu se zákonem.
12. Stěžovatelé mají za to, že napadenými usneseními došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na "efektivní trestní řízení na obranu jejich práv a svobod". Uvedli rovněž, že domáhání se obrany prostředky civilního práva je podle jejich názoru "prakticky vyloučeno, neboť prostředky civilního práva jsou nástrojem trestné činnosti, kterou Karel Pech na stěžovatelích páchá - v tom smyslu, že Karel Pech tyto prostředky zneužívá, nikoliv v tom smyslu, že by příslušné orgány byly trestné činnosti účastny". Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že příslušné státní orgány nejednaly v dané věci kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby. Proto podali tuto ústavní stížnost.
13. Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti, kladené zákonem o Ústavním soudu na ústavní stížnost.
14. Stěžovatelé, jak již výše uvedeno, podali v dané věci u Vrchního státního zastupitelství v Praze podnět k výkonu dohledu podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Přípisem Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 11. 2014, doručeným jim dne 4. 11. 2014, byli vyrozuměni, že jejich podnět byl jako nedůvodný odložen. Od tohoto data odvozují stěžovatelé počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti.
15. S ohledem na závěry, vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1565/14, nutno konstatovat, že ústavní stížnost nelze odmítnout jako opožděně podanou. Ústavní soud v citovaném nálezu k předmětné procesní problematice zejména uvedl, že žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství podle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství je obecně účinným opravným prostředkem pro osobu, která namítá, že došlo k závadnému postupu v šetření, vedoucímu k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byla obětí trestného činu. Žádost o výkon dohledu je tedy prostředkem, který může vést k nápravě a o jehož vyřízení musí být podatel vyrozuměn. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl, že bude považovat za nepřípustné (pro nevyčerpání všech procesních prostředků) ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím a postupu policejních orgánů a státních zastupitelství, které budou namítat, že vyšetřování bylo nedostatečné, tam, kde nebyla podána předmětná žádost o výkon dohledu.
16. Stěžovatelé tak učinili, i když formálně vzato v petitu svého návrhu na zahájení řízení vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 11. 2014, sp. zn. 1 VZN 1966/2014 nenapadli; z posouzení ústavní stížnosti jako celku a zde obsažené argumentace je však zřejmé, že proti tomuto přípisu stížnost logicky také směřuje.
17. Ústavní soud tedy ústavní stížnost přijal k věcnému přezkoumání, přitom však shledal, že je zjevně neopodstatněná.
18. Úvodem nutno z obecného pohledu znovu zdůraznit, co již Ústavní soud mnohokrát vyslovil. Trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, a není tedy ústavněprávně zaručen "nárok" třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána, souzena nebo dokonce odsouzena (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10). Právo trestat pachatele přísluší státu, nikoliv jednotlivci. Ústavní soud také několikrát konstatoval, že procesní iniciativa v trestních věcech je ve výlučné pravomoci státu a orgánů jeho veřejné žaloby. Z toho vyplývá, že je věcí těchto orgánů, zda zahájí jakékoliv trestní řízení.
19. Výjimky, které někdy mohou zakládat povinnost státu vyhovět návrhu oznamovatele na zahájení a vedení trestního stíhání, jsou podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva omezeny zejména na případy, v nichž jde zejména o kriminální útoky na fundamentální práva, chráněná články 2, 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zejména pokud jde o právo na život nebo zdraví).
20. Na druhou stranu, jak také vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Povinností spočívající na státu je spíše zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby.
21. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12, na postup orgánů činných v trestním řízení je tak třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného. V těchto souvislostech je zároveň na místě přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv. Pokud tomu tak je, bude zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádných situacích i u závažnějších trestných činů. Také situace, kdy bude obžalovaný přes proběhlé dokazování zproštěn pro nedostatek důkazů na základě uplatnění zásady in dubio pro reo, by stěží mohla být sama o sobě základem důvodné ústavní stížnosti.
22. Z uvedeného je zřejmé, že v případě stěžovatelů by muselo dojít ke zřetelně excesívnímu postupu a z odborného hlediska velmi odbytým rozhodnutím, aby Ústavní soud mohl ústavní stížnosti vyhovět. Nic takového však v dané věci neshledal.
23. Policejní orgán se v napadeném usnesení věcí znovu - neboť se jednalo již o druhé trestní oznámení v daném případě - podrobně zabýval. Konstatoval, že k podání vysvětlení byli předvoláni Petr Gerö, Karel Pech, Paul Domenico Tessei, Anthony Maurice Seddon a mnohé další osoby, které mohly přispět k objasnění věci, i když od události uplynula poměrně dlouhá doba a výpovědi osob mohly být ovlivněny probíhajícím civilním řízením. Jeden z klíčových aktérů Petr Gerö využil svého práva a k věci se odmítl vyjádřit s ohledem na svůj věk a zdravotní stav. Uvedl přitom, že s odstupem času a po prodělané narkóze si na spoustu věcí nevzpomíná. Policejní orgán proto vycházel z jeho výpovědi ve věci prověřované pod č. j. KRPA-57045/2009 z března 2010, kdy uvedl, že společnost Creviston vlastnil jako 100% akcionář s tím, že ji měl připravenou pro nějaký zajímavý podnikatelský záměr. V roce 2004 jej jeho dlouholetý přítel Karel Pech informoval o prodeji areálu Praga ve Vysočanech. Zúčastnili se výběrového řízení, které vyhráli. O koupi areálu měly zájem zahraniční společnosti, se kterými jednal Karel Pech, který prý dostal nabídku, že pokud zařídí, aby se areál Praga stal majetkem zmíněných zájemců, dostane odměnu ve výši cca 50 milionů Kč. Mělo se jednat o provizi za zprostředkování. Za akcie Crevistonu zaplatili zahraniční investoři 15 milionů Kč s tím, že vyplacení celé provize bylo podmíněno tak, že Karel Pech zařídí vyřízení restitučních a ekologických zátěží a nároků, které na areálu Praga vázly. To se zcela shodovalo s předchozí výpovědí Karla Pecha.
24. Policejní orgán se zabýval vyhodnocením těchto a všech ostatních zjištěných skutečností jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k závěru, že nelze jednoznačně rozhodnout o tom, zda a jaké jednání Karla Pecha a Petra Gerö naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu. Ve výpovědích jednotlivých stran existovaly rozpory, které policejní orgán nemohl ani po opakovaném prověření oznamovaných skutečností potvrdit ani vyvrátit. Nebylo tak jednoznačně prokázáno, že by sporné listiny byly vyhotoveny ex post. Takový závěr by se opíral o pouhé spekulace. S ohledem na skutečnosti, které byly v průběhu prověřování zjištěny, rozhodl policejní orgán o odložení věci podle §159a odst. 1 tr. řádu, neboť v jednání Petra Gerö a Karla Pecha neshledal naplnění zákonných znaků žádného z trestných činů, uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku.
25. Městské státní zastupitelství v Praze, zamítající stížnost stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí, uvedlo, že prověřování bylo vedeno u obou podezřelých zejména pro podezření z trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl. Po subjektivní stránce je třeba prokázat jednání úmyslné. Ze shromážděných důkazů ale nebylo možné k takovému závěru dospět. Údajní poškození (stěžovatelé) tvrdili, že provizi pro Karla Pecha tvořila částka 15 mil. Kč, uhrazená za akcie společnosti CREVISTON, a. s. Jediným statutárním zástupcem a akcionářem společnosti CREVISTON, a. s. byl však v době prodeje Petr Gerö, čemuž nasvědčuje I smlouva o prodeji akcií, kde je Petr Gerö uveden jako prodávající. Částka 15 mil. Kč byla uhrazena za prodej jednotlivých akcií ve dvou částkách na jeho účet u HVB bank. Tato částka se proto nejeví jako provize pro Karla Pecha, ale jako zisk z prodeje společnosti, určená pro Petra Gerö. Je ale nezpochybnitelné, že na celé obchodní transakci se velkou měrou podílel právě Karel Pech. O provizi pro Karla Pecha je pouze zmínka v listině označené jako "Smluvní struktura", kde je uvedena částka 40-50 mil. Kč, kterou stěžovatelé rozporují. Skutečnost, že by Karlu Pechovi nenáležela žádná odměna, se jevila státnímu zastupitelství jako nepravděpodobná a dodává prý věrohodnosti smlouvě o provizi, uzavřené mezi Petrem Gerö a Karlem Pechem.
26. Také Vrchní státní zastupitelství v Praze konstatovalo, že přestože bylo ve věci provedeno rozsáhlé prověřování, získané informace nebyly způsobilé pro případné zahájení trestního stíhání ve smyslu ust. §160 odst. 1 tr. řádu. Zásadní pro posouzení celé věci bylo, že orgánům činným v trestním řízení se po provedeném dokazování nepodařilo hodnověrným způsobem vyvrátit obhajobu podezřelých. Na základě tohoto zjištění nebylo možné potvrdit jakékoliv podvodné jednání podezřelých vůči poškozeným, neboť právě podvod, případně zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů) předpokládá aktivní a úmyslné jednání podezřelých se záměrem získat pro sebe neoprávněný prospěch ku škodě poškozeného subjektu, přičemž v této souvislosti je nezbytné prokázat skutečnost, že předkládané listiny byly padělané, což se však nepodařilo. S ohledem na shora uvedené nezbylo vrchnímu státnímu zastupitelství než konstatovat, že jednání dozorového státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze nebylo v rozporu se zákonem. Z těchto důvodů byl podnět stěžovatelů jako nedůvodný odložen.
27. Tyto závěry orgánů činných v trestním řízení nelze rozhodně považovat za nelogické, spekulativní nebo míjející podstatu věci, jak se domnívají stěžovatelé. Ústavní soud připouští, že určité okolnosti případu mohou sice naznačovat, že ani verze stěžovatelů není zcela vyloučena; k zahájení trestního stíhání konkrétních osob to však zjevně nestačí. Rovněž se nelze ztotožnit s výše citovaným názorem stěžovatelů, že "prostředky civilního práva jsou nástrojem trestné činnosti, kterou Karel Pech na stěžovatelích páchá", a proto je obrana pomocí těchto prostředků podle jejich názoru "prakticky vyloučena". Stěžovatelé mají naopak v civilním řízení otevřenu další z cest ochrany svých práv, která jsou podle jejich názoru porušována, včetně případného podání další ústavní stížnosti, jako ultima ratio.
28. Jelikož Ústavní soud nezjistil porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatelů, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu