ECLI:CZ:US:2000:1.US.41.2000
sp. zn. I. ÚS 41/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky ing. arch. V. R., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 1999, čj. 47 Co 34/99 - 72, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 19. 1. 2000, označeným jako ústavní stížnost. Napadá v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 1999, čj. 16 C 267/93, jímž byl zamítnut její návrh na uložení povinnosti odpůrcům městu Brnu a P. P. uzavřít s ní dohodu o vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb. ohledně nemovitosti zapsané v pozemkové knize ve vložce 4086 a na LV č. 1909 pro katastrální území Brno IV - Ž., a to parcely č. 314/34 - zahrada, na Z. 17, nyní K. 17.
Stěžovatelka sama připouští, že je správný názor obou soudů, že povinnou osobou k uzavření dohody ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. je stát či právnická či fyzická osoba, jež ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích předmětnou věc držela. Vytýká však oběma soudům, že její restituční nárok neposoudily též dle ustanovení §2 odst. 1 písm. b) nebo c) zákona, když její otec opustil v roce 1948 bez povolení území republiky, aby se vyhnul svému zatčení, zejména pro své politické jednání a občanské postoje. Domnívá se, že tím, že Krajský soud v Brně její restituční nárok neposoudil, odepřel jí její právo na soudní ochranu dle článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že tento odvolací soud mj. potvrdil podle ustanovení §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný a přiklonil se současně k závěru, že ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. ke dni
1. 4. 1991, ani jeden z odpůrců, kterými v tomto řízení byli město Brno a P. P., nevykonával jakékoli právo k předmětné nemovitosti, nevlastnil ji, ani nedržel, a tedy nemohl být osobou povinnou k vydání nemovitosti podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Ústavní soud při svém rozhodování musel vycházet z toho, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Zaměřil se na zjištění, zda napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo ve smyslu čl. 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud posoudil projednávanou věc na základě průběhu řízení u obou obecných soudů a dospěl k závěru, že bylo postupováno v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Jak soud odvolací, tak i soud prvního stupně, svůj postup řádně odůvodnil a Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který by nezajistil spravedlivý výsledek. Má za to, že skutková zjištění v této věci jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry.
Námitku stěžovatelky, že soud její restituční nárok neposoudil též podle
§2 odst. 1 písm. b) a c) a podle §2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., Ústavní soud shledal jako právně irelevantní, když v průběhu řízení byl obecnými soudy u obou odpůrců zjištěn nedostatek pasivní hmotněprávní legitimace v předmětném sporu a v řízení bylo prokázáno, že nejsou osobami povinnými k vydání nemovitosti ve smyslu ustanovení §4 odst. 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb., jak již bylo výše uvedeno.
Ústavní soud, na základě výše uvedených zjištění, dospěl k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tímto usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2000 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu