ECLI:CZ:US:2005:1.US.411.04
sp. zn. I. ÚS 411/04
Usnesení
I.ÚS 411/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. V. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 3 To 64/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se R. H. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále také "odvolací soud") pro porušení čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Rozsudkem odvolacího soudu byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, čj. 4 T 32/2002 - 596, a stěžovatel byl uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice s ostrahou.
Označeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že si opatřil nejméně 301 ks padělaných bankovek o nominální hodnotě 5 000,-- Kč, 66 kusů padělaných bankovek o nominální hodnotě 100,-- USD a 1 kus padělané bankovky o nominální hodnotě 500,-- DM. Dne 22. 3. 2002 prodal osobě vystupující pod jménem J. P. [příslušník Policie ČR při výkonu předstíraného převodu věci ve smyslu §158c trestního řádu (dále jen "TrŘ")], jako vzorek 1 kus padělané bankovky nominální hodnoty 100,-- USD a 1 kus padělané bankovky nominální hodnoty 5 000,--Kč za celkovou částku 2 000,-- Kč. Dne 26. 3. 2002 se stěžovatel sešel s J. P. a osobou vystupující pod jménem P. J. (příslušník Policie ČR při výkonu předstíraného převodu věci ve smyslu §158c TrŘ) před motorestem, kde J. P. prodal 300 kusů padělaných bankovek nominální hodnoty 5 000,-- Kč za částku 450 000,-- Kč. Navíc mu předal 41 kusů padělaných bankovek nominální hodnoty 100,-- USD, jako omluvu za nesplnění dohody o prodeji padělaných dolarů. Dalších 22 kusů padělaných bankovek o nominální hodnotě 100,-- USD předal M. B. Dva kusy padělaných bankovek o nominální hodnotě 100,-- USD a jeden kus padělku bankovky o nominální hodnotě 500,-- DM přechovával v místě svého bydliště. Celková hodnota padělaných bankovek dosáhla částky 1 738 783,20 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že kdyby nebyl vyhledán a osloven policisty, nikdy by se nezapojil do obchodu s padělanými bankovkami. Jednání policistů přesahovalo zákonem upravený předstíraný převod podle §158c TrŘ. Jejich aktivita svědčila spíše o činnosti policejního agenta. Avšak použití agenta nebylo v dané věci povoleno. Zejména jednání policisty vystupujícího pod jménem P. J. nebylo v souladu se zákonem, ale jednalo se o cílenou policejní provokaci, zaměřenou na zapojení stěžovatele do obchodu s padělanými bankovkami. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Teixeira de Castro v. Portugalsko a nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 305/99 a sp. zn. II. ÚS 710/01.
K výzvě Ústavního soudu podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud a Krajský soud v Praze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Odvolací soud uvedl, že protiprávní jednání stěžovatele bylo zjištěno operativní cestou. Stěžovatel byl kontaktován za účelem prověření získaných poznatků. V ústavní stížnosti vyšel stěžovatel výlučně ze své výpovědi, z níž mělo vyplynout, že to byli policisté, kteří ho donutili k obstarání padělaných bankovek. Po zhodnocení provedených důkazů nebyly tyto skutečnosti přijaty jako hodnověrné. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhl její odmítnutí, příp. zamítnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že se v dané věci nejednalo o předstíraný převod věci podle §158c TrŘ, ale o nasazení agenta podle §158e TrŘ, a že jednání policistů svědčí o cílené policejní provokaci.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že jeho odsouzení bylo založeno na nezákonně získaných důkazech. Získávání a shromažďování důkazů v dané věci bylo prováděno za použití prostředků, které jsou obsaženy v trestním řádu (§158c a §158d TrŘ). Odvolací soud celou věc posuzoval pod aspektem konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. III ÚS 597/99) a dospěl k přesvědčivému závěru, že skutkové okolnosti posuzovaného případu jsou odlišné a nenaplňují znaky tzv. "policejní provokace".
Stěžovatel nezpochybnil skutková zjištění obecných soudů, tedy jejich závěr, že se dopustil žalovaného skutku. Těžištěm ústavní stížnosti je jeho tvrzení o nezákonnosti použitých důkazů. Odvolací soud neshledal porušení zákona při shromažďování důkazů získaných na základě používání operativně pátracích prostředků [předstíraného převodu (§158c TrŘ) a sledování osob (§158d TrŘ.)]. S těmito tvrzeními stěžovatele, která následně uplatnil v ústavní stížnosti, se ústavně konformním způsobem vypořádal. Stejně tak se řádně zabýval tvrzením stěžovatele o údajně nezákonném použití agenta (§158e TrŘ), když správně dovodil, že v dané věci tento prostředek použit nebyl. V této souvislosti lze ve stručnosti uvést, že institut agenta se v praxi využívá ve výjimečných případech odhalování a vyšetřování mimořádně závažné organizované trestné činnosti. Agent musí vystupovat se zastřenou identitou po dlouhou dobu s intenzivnějším zásahem do ústavně zaručených práv. Projednávaná věc nevyžadovala užití tohoto mimořádně náročného operativně pátracího prostředku, neboť byla po skutkové stránce poměrně jednoduchá a odhalení trestné činnosti a zjištění pachatele bylo možno provést za využití méně intenzivnějšího operativně pátracího prostředku, tj. předstíraného převodu věci.
Také tvrzení o policejní provokaci není opodstatněné. Odvolací soud uzavřel, že policie vstoupila do nelegálního obchodního jednání, které by se uskutečnilo i bez jejího zákroku. To vyplývá i ze skutečnosti, že kromě padělaných bankovek, zajištěných při zásahu policie u motorestu, byly při domovní prohlídce v místě bydliště stěžovatele nalezeny i další padělané bankovky o nominální hodnotě 100,-- USD, ale také bankovka o nominální hodnotě 500,-- DM, ačkoli tato měna nebyla předmětem jednání mezi stěžovatelem a policisty. Stěžovatel jednal z vlastní iniciativy, nikoli pod vlivem policejní provokace. Byl to právě stěžovatel, kdo po prvním setkání kontaktoval P. J. Při schůzkách se bavili nejen o padělaných bankovkách, ale i o dodání prostitutek, o vymahačské činnosti stěžovatele apod. K nabídce padělaných bankovek došlo z vůle stěžovatele. Ten také určil množství a částku, za kterou padělané bankovky policistům prodá. Slíbené padělky bankovek 100,-- USD nedodal, ale při prodeji padělků českých bankovek předal policistovi, jako omluvu za nedodržení obchodu, 41 kusů padělaných jedno sto dolarových bankovek. Jednání stěžovatele bylo opakované, aktivní a bylo motivováno výhradně jeho ziskuchtivostí, nikoliv údajným "nátlakem" policie. I když jednání policistů tvořilo jeden z dílčích elementů celkového průběhu událostí, nelze je pokládat za určující či podstatný prvek trestného činu. Jednání policie směřovalo výhradně k získání informací, důležitých k odhalení a objasnění předmětného trestného činu a záměr stěžovatele neiniciovalo. Samotná skutečnost, že pachatel v tomto případě jednal v omylu o skutečné identitě osob kupujících padělané bankovky, není pro posouzení trestnosti relevantní.
Rovněž námitka stěžovatele, že k porušení jeho práv došlo tím, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho návrhy na doplnění dokazování a neprovedly jím navrhovaný výslech osoby jménem N., od níž měl pocházet poznatek o tom, že stěžovatel obchoduje s padělanými bankovkami, postrádá ústavně právní relevanci. Obecné soudy se návrhy stěžovatele na doplnění dokazování zabývaly. Soud prvního stupně, usnesením ze dne 16. 12. 2002, tento i ostatní návrhy stěžovatele na doplnění dokazování zamítl (č. l. 531 spisu). Ani odvolací soud neshledal smysluplným doplnit dokazování výslechem osoby jménem N. a dalšími důkazy, neboť provedeným dokazováním byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci (str. 8 rozsudku odvolacího soudu).
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 710/01, na který stěžovatel odkázal, na řešenou věc nedopadá, neboť vychází z jiných konkrétních okolností. Označeným nálezem Ústavní soud neodmítl použití operativně pátracích prostředků v trestním řízení, ale konstatoval, že nesmí, stejně jako tomu bylo v projednávané věci, vybočit z vymezené zákonné úpravy. Výrok tohoto nálezu není možné striktně aplikovat na všechny případy, kdy se jednání státu stává součástí děje. Tím by bylo znemožněno v praxi aplikovat legitimní postupy upravené trestním řádem, tzn. použití operativně pátracích prostředků, jako je např. předstíraný převod věci podle §158c TrŘ. Ani Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře (např. stěžovatelem uváděné rozhodnutí ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku ze dne 9. 6. 1998) nevylučuje zásah státu do jednání pachatelů trestných činů. Avšak tento postup policie musí mít charakter pasivního jednání, aby pachatele nepodněcovalo k realizaci toho, co sám nemá v úmyslu konat.
Stěžovatel svá tvrzení opřel, kromě shora uvedeného nálezu, také o nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 305/99. Označený nález nelze na projednávanou věc vůbec aplikovat a odkaz stěžovatele na tento nález je, z důvodu odlišných skutkových okolností zde řešených, nepatřičný. Zmíněný nález totiž řeší postup Nejvyššího soudu ČR při rozhodování o soudních a mimosoudních rehabilitacích.
Pro úplnost je nutné dodat, že tvrzení stěžovatele o porušení čl. 6 odst. 1 Listiny je v projednávané věci naprosto irelevantní, neboť se týká práva na život.
Ohledně namítaného porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 96 Ústavy ČR, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu