ECLI:CZ:US:2000:1.US.412.2000
sp. zn. I. ÚS 412/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti M. K. a A.K., oba zastoupenými JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.4.2000, č.j. 22 Ca 345/99-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.4.2000, č.j. 22 Ca 345/99-19, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu v Šumperku ze dne 13.4.1999, č.j. 10V 7-4735/98. V návrhu stěžovatelé uvedli, že jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 10.10.1995, č.j. 9 C 407/94-16, který nabyl právní moci dne 3.11.1995. Dne 24.7.1998 uzavřeli stěžovatelé dohodu o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, přičemž předmětem této dohody bylo i vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Dne 7.12.1998 podali stěžovatelé u Katastrálního úřadu v Šumperku návrh na vklad vlastnického práva podle citované dohody. Katastrální úřad návrh na vklad zamítl s odůvodněním, že uplynutím 3 let od zániku manželství stěžovatelů nastaly účinky zákonné domněnky vypořádání, tj. vznik podílového spoluvlastnictví k nemovitostem patřícím do bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatelů. Proti rozhodnutí katastrálního úřadu podali stěžovatelé opravný prostředek, Krajský soud v Ostravě napadené rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelé namítají, že soud neposkytl náležitou ochranu jejich právům (čl. 90 Ústavy) a zasáhl i do jejich práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Kromě toho došlo, podle jejich názoru, i k zásahu do ústavou chráněného práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatelé polemizují s přijatým výkladem podmínek pro nastoupení zákonné domněnky vypořádání, když zejména poukazují na okolnost, že ve stanovené tříleté lhůtě uzavřeli dohodu o vypořádání a existence takové dohody brání tomu, aby vzniklo podílové spoluvlastnictví. Podle stěžovatelů nelze pojem "vypořádání dohodou" chápat nijak jinak než tak, že jde o uzavření dohody o vypořádání BSM, touto dohodou jsou účastníci samozřejmě vázáni a v tomto smyslu tedy i vypořádáni. Připojování další v zákoně výslovně neuvedené podmínky, aby v téže tříleté lhůtě nastaly i věcně právní účinky této dohody je nepřijatelné a nad rámec zákona omezuje vlastníky v jejich právech.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud, aniž musel vyžadovat vyjádření účastníka, příp. vedlejšího účastníka, z předložených podkladů, tj. z formulace ústavní stížnosti a připojeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, konstatuje zásadní omyl stěžovatelů v právních účincích úpravy vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Přitom soud připomíná, že - s ohledem na den nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství - nedošlo k transformaci zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví na společné jmění manželů, a proto je třeba vycházet z právní úpravy vypořádání účinné před 1.8.1998 (srov. §149 odst. 4 obč. zákoníku), nelze aplikovat §150 odst. 4 obč. zákoníku v současném znění (tato tendence se částečně projevila v odůvodnění napadeného rozsudku, nemá však vliv na meritum věci).
Fundamentální záležitostí pro řešení posuzovaného případu tvoří rozdíly mezi "vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů" a "uzavřením dohody o vypořádání". Obč. zákoník č. 40/1964 Sb. původně (od 1.4.1964) neobsahoval žádnou lhůtu, v níž muselo dojít k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů po jeho zániku. Pro dohodu nebyla ani předepsána forma (byť předmětem dohody byla nemovitost), manželé měli pouze povinnost vydat si potvrzení o tom, jak se vypořádali. Aby byl odstraněn nežádoucí stav, kdy v mnoha případech k vypořádání vůbec nedošlo, či k němu došlo po mnoha letech, byla přijata úprava (viz zák. č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy), jejímž účelem byla podpora tendence, aby se manželé po zániku bezpodílového spoluvlastnictví bez zbytečných odkladů především sami pokusili o vypořádání dohodou. Proto bylo do obč. zákoníku s účinností od 1.4. 1983 doplněno ustanovení §149 odst. 4, z něhož vyplynula nutnost provést vypořádání do 3 let od zániku manželství dohodou nebo podat do tří let návrh na vypořádání soudem (písemná forma dohody a vklad do katastru byly zavedeny až zákonem č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, zrušuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) a mění a doplňují některé další zákony, s účinností od 1.1. 1993). Z této konstrukce jsou relevantní především podmínky jejího nastoupení, tj. dikce "Nedošlo-li do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů k jeho vypořádání dohodou nebo ....". K tomu přistoupilo ještě pravidlo chování z tehdejšího §149a obč. zákoníku, které k účinnosti dohody o vypořádání, týkala-li se dohoda nemovitosti, vyžadovalo vklad do katastru. Základem je proto posouzení otázky, zda ve tříleté lhůtě stačí jen uzavření dohody o vypořádání nebo zda v tomto období musí nastat také její věcně právní účinky, tj. musí být proveden vklad, přesněji řečeno, zda v tomto období musí nastat účinky vkladu do katastru nemovitostí (z povahy vkladu a jeho účinků ke dni podání návrhu vyplývá, že se formulace problému koncentruje do otázky, zde ve tříleté lhůtě musí být, kromě uzavření dohody, podán i návrh na vklad). V tomto smyslu je nezbytné odlišit účinky vypořádání působící inter partes a jeho věcně právní důsledky. Nelze pochybovat o tom, že vypořádáním se rozumí uspořádání vlastnických vztahů mezi manžely k věcem, které byly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví v době jeho zániku a z tohoto důvodu je nevyhnutelné respektování stejného režimu jako v případě nabývání, změn nebo pozbývání věcných práv, tj. u nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí též provedení vkladu do katastru nemovitostí. S ohledem na §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, je třeba, aby návrh na vklad byl doručen ve stanovené lhůtě příslušnému katastrálnímu úřadu. Právní účinky vkladu se vždy váží ke dni doručení návrhu na vklad katastrálnímu úřadu a nikdy k žádnému jinému datu. K vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů proto dochází dnem, ke kterému nastupují účinky vkladu. Z tohoto důvodu musí být nejpozději poslední den lhůty určené k vypořádání podán návrh na vklad. Nebyl-li návrh na vklad podán, uplynutím lhůty nastoupila domněnka o vypořádání zakotvená v ustanovení §149 odst. 4 obč. zákoníku, i když dohoda o vypořádání byla uzavřena. Zákon totiž nevyžadoval pouze uzavření dohody, ale spojoval nastoupení zákonné domněnky se skutečností, že nedošlo k vypořádání dohodou, přičemž pouhé uzavření dohody ještě neznamená vypořádání, protože nadále zůstávají zachovány původní spoluvlastnické vztahy. Tyto závěry se mutatis mutandis uplatní též při vypořádání současného majetkového společenství manželů, tj. společného jmění (§150 odst. 4 obč. zákoníku).
Senát Ústavního soud nespatřuje žádné důvody, které by vedly k případné změně jeho stanoviska vyjádřeného v usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 33/95.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by bylo napadeným rozsudkem došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatelů, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně , dne 30. srpna 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu