ECLI:CZ:US:2017:1.US.4155.16.1
sp. zn. I. ÚS 4155/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Jurana, zastoupeného JUDr. Tomášem Noskem, advokátem se sídlem Červený Kostelec, Dvořáčkova 1177, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 480/2015-144 ze dne 5. 10. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 329/2014-119 ze dne 9. 10. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva dle čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že Okresní soud v Náchodě zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal uložení povinnosti žalované obci Provodov - Šonov odstranit živičnou plochu s kamenitým podkladem položenou na parcele č. X v katastrálním území Provodov. Svůj rozsudek odůvodnil tím, že stěžovatel je vlastníkem pozemku, na kterém se nachází část stavby místní komunikace, která je samostatnou věcí. Výlučným vlastníkem této stavby - místní komunikace, která je zapsána v pasportu místních komunikací (§3 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích), je žalovaná obec. Nejedná se o neoprávněnou stavbu, neboť v letech 1968 až 1970 byla komunikace zbudována tehdejším MNV a JZD na předmětném pozemku, který byl v družstevním užívání v souladu s tehdy platnými předpisy (§24 odst. 3 zákona č. 49/59 Sb. o jednotných zemědělských družstvech). Stěžovateli se tím nemohla stát žádná křivda, neboť v době zbudování komunikace vlastníkem pozemku nebyl a vlastníkem nebyli ani jeho předci, získal jej v roce 2006 darem od své dcery, která jej koupila v roce 2000, tedy v době kdy se na pozemku po mnoho desítek let komunikace nacházela. Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
3. Podle napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu byla stavba předmětné místní komunikace stavbou oprávněnou, neboť jejímu stavebníkovi svědčil platný občanskoprávní titul (právo družstevního užívání) k jejímu umístění na pozemku jiného vlastníka. Nemůže proto obstát námitka vycházející z toho, že odvolací soud měl závěry vyplývající z jiného rozhodnutí dovolacího soudu (z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1031/97) poměřovat právními principy obsaženými v §1 odst. 1 věta druhá, §2, §3 odst. 2 písm. e) a §6 odst. 2 o. z. Odvolací soud totiž nezaložil svůj závěr na tom, že žalovaná, respektive dřívější vlastník místní komunikace, nemůže být stavebníkem neoprávněným, neboť před 1. 1. 1992 stavbu zřídila socialistická organizací, ale proto, že stavebník měl k výstavbě komunikace platný občanskoprávní titul, spočívající v právu družstevního užívání. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003 sp. zn. 22 Cdo 880/2003 se oprávněnost stavby posuzuje podle právní úpravy, jaká tu byla v době jejího vzniku. Judikatorně ukotvené pravidlo, že "oprávněnost stavby je třeba posoudit podle právní úpravy, jaká tu byla v době jejího vzniku, zatímco vypořádání mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, na němž je stavba umístěna, se uskuteční podle právní úpravy platné v době rozhodování soudu o neoprávněné stavbě" je svázáno nejen s institutem neoprávněné stavby, ale i s absencí zásady superficies solo cedit. Nová právní úprava občanského zákoníku, jež je naopak na superficiální zásadě založena, normuje takové způsoby vypořádání vztahu ke stavbě na cizím pozemku, které této zásadě konvenují, tudíž u nových staveb potlačuje takový konečný stav, kdy vlastnictví k pozemku a ke stavbě by svědčilo různým osobám (§1084 až §1086 o. z.). Nejvyšší soud aproboval argumentaci nižších soudů, jimiž při úvaze o volbě dopadající právní úpravy byly správně zmíněny principy, jimiž se občanský zákoník účinný po 1. 1. 2014, pokud jde o posuzování vlastnictví stavby, která byla před 1. 1. 2014 zřízena na pozemku jiného vlastníka, řídí (§3055 odst. 1 věta první o. z.) a přiléhavě - při absenci přechodného ustanovení, jež by řešilo otázku vypořádání tzv. neoprávněné stavby zřízené před 1. 1. 2014 - odkázáno na ustanovení §3028 odst. 2 o. z.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že se obecné soudy řádně a správně nevypořádaly s otázkami stěžovatele stran správného použití §1 a §3030 nového občanského zákoníku. Dále podle stěžovatele nelze poskytovat ochranu právnímu nástupci bývalé socialistické organizace, který se nadále zaštiťuje a zjevně donekonečna hodlá zaštiťovat právními předpisy komunistického státu a to i po více než dvaceti letech, ve kterých měl čas se s vlastníkem pozemku vypořádat. Obecné soudy tak měly neoprávněně zasáhnout do jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny tím, že v napadených rozhodnutích mu neposkytly ochranu před tím, aby byl nucen snášet faktické nucené omezení svého vlastnického práva, aniž by pro to byl důvod spočívající v náležitě zjištěném a osvědčeném veřejném zájmu. Tím, že krajský soud a posléze i Nejvyšší soud toto jeho právo nerespektovaly a nezrušily nezákonný rozsudek okresního soudu, kterým bylo zasaženo do výše uvedeného ústavního práva vyplývajícího z čl. 11 odst. 4 Listiny, pak mu obecné soudy měly odepřít i jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Stěžovatel polemizuje s právním názorem, které obecné soudy vyargumentovaly a s jeho námitkami se vypořádaly. V posuzovaném případě se však jedná o otázku interpretace podústavního práva, která není natolik excesivní či neudržitelná, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručeného základního práva stěžovatele.
7. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu