Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.03.1999, sp. zn. I. ÚS 425/97 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 42/13 SbNU 305 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.425.97

sp. zn. I. ÚS 425/97 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci stěžovatele V. B., tč. ve výkonu trestu ve věznici Valdice, zastoupeného JUDr. L. L., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 48/97, ze dne 10. 9. 1997, takto: Návrh se zamítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 48/97, ze dne 10. 9. 1997, kterým byl v celém rozsahu zrušen odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 1997, č. j. 8 T 40/96-917, a obžalovaný (stěžovatel) byl uznán vinným z trestných činů znásilnění podle ustanovení §241 odst. 1 trestního zákona a vraždy podle ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku ve věznici s ostrahou a bylo mu taktéž uloženo ochranné ústavní sexuologické léčení. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho ústavní právo na ochranu osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 2 věta prvá Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dále bylo tímto rozhodnutím porušeno ústavní právo stěžovatele zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Rovněž byl podle názoru stěžovatele porušen čl. 95 Ústavy, v prvém odstavci, věta před středníkem, dle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem, a to v návaznosti na ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu, podle něhož může odvolací soud rozsudkem sám rozhodnout ve věci, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn. Jelikož však Vrchní soud jako soud odvolací nerozhodoval v souladu s výše uvedenými zásadami a zejména způsobem, který je v souladu s uvedenými ústavními principy, byla pravomocným rozhodnutím soudu II. stupně porušena stěžovatelova ústavou chráněná práva. Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že mu v trestním řízení nebyla náležitým způsobem prokázána jeho vina trestnými činy, za něž byl odsouzen. Především nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, přičemž nebyly pečlivě objasňovány okolnosti svědčící v jeho prospěch, tedy ve prospěch obviněného, a soud nehodnotil důkazy náležitým způsobem, tedy při pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V konkrétních skutečnostech poukazuje stěžovatel především na to, že ani Vrchní soud v Praze neprovedl důkazy, které stěžovatel navrhoval, a to s odůvodněním, že tyto považuje shodně se soudem prvního stupně za nadbytečné. Jak uvádí, v důsledku toho nebylo možno blíže zjistit totožnost muže, který byl s poškozenou Jitkou Žižkovou naposledy viděn a který mohl být případným pachatelem trestného činu. Nebyla ani vyslechnuta svědkyně Dittrichová, která mohla vnést více světla k otázce věrohodnosti svědka Kapala a tím též k jedné z verzí, že poškozená byla odvezena třemi neznámými muži vozidlem Žiguli na neznámé místo. Soudem nebyl vyslechnut ani navrhovaný svědek Škába, který v přípravném řízení uvedl, že našel tělo poškozené na jiném místě, než jak vyplývá z protokolu o ohledání místa činu, a k jehož správnosti se bez dalšího soud přiklonil. Soud se kromě výše uvedeného řádně nezabýval ani nehodnotil důkazy, které před soudem prvního stupně provedeny byly, ale které jsou v rozporu se skutkovými zjištěními v rozsudku citovanými. Zde zmiňuje především protokol o použití služebního psa, který - jak se uvádí v ústavní stížnosti - "nevypracoval" pachovou stopu obžalovaného. Soud nevzal v potaz skutečnost, že v době, kdy mohl jedině obžalovaný trestný čin spáchat, je prokazováno několika svědky, že se nacházel doma a byl případně s bratrem na trávě. Soud se nevyrovnal ani s namítanou skutečností, že závěr posudků z oboru molekulární genetiky nemusí být jednoznačný s poukazem na případnou genetiku stěžovatelova bratra, ani s námitkou, že spermie mohly být do těla poškozené vpraveny i jiným způsobem než souloží. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že skutkovému ději, jak je Vrchním soudem v Praze popisován v rozsudku, neodpovídá právní kvalifikace popisovaného jednání, které mělo být posouzeno jako trestný čin podle ustanovení §241 odst. 3 trestního zákona (tj. jako usmrcení z nedbalosti). Tímto byl porušen čl. 95 Ústavy, podle něhož je soudce vázán při rozhodování zákonem. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí ve věci samé. Jak zjistil Ústavní soud z předloženého spisového materiálu, rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 40/96, ze dne 19. 2. 1997, byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona a trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. f) trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou a bylo mu rovněž uloženo ochranné ústavní sexuologické léčení. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že dne 17. 10. 1990 v odpoledních hodinách v lese za zámeckým parkem v katastru obce Štiřín, okres Praha - východ, za použití blíže nezjištěného násilí vykonal soulož na nezletilé Jitce Žižkové, a poté poškozenou z obavy před prozrazením úmyslně usmrtil tak, že ji zardousil a na místě činu její tělo ukryl pod větve a listí. V odůvodnění rozsudku Krajský soud uvedl, že má za prokázané, že obžalovaný se inkriminovaného dne v době, kdy došlo ke smrti poškozené, pohyboval v bezprostřední blízkosti místa jejího nálezu, kde byl spatřen svědkem P. K., který tuto skutečnost uvedl jak v přípravném řízení, tak před soudem. Zásadním důkazem pro posouzení věci pak jsou znalecké posudky z oboru genetiky a molekulární genetiky, jimiž bylo prokázáno, že s pravděpodobností 10 miliónů ku 1 je původcem DNK ve stěru z pochvy poškozené obžalovaný. Soud dále vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, z jehož závěru vyplývá, že obžalovaný je osobou s nevyzrálou sexualitou a byla u něj zjištěna patologická sexuální agresivita. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně na základě odvolání obžalovaného zrušen v celém rozsahu. Vrchní soud rozhodl podle §259 odst. 3 trestního řádu tak, že uznal obžalovaného vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona a trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona, přičemž ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 a půl roku a uložil mu ochranné sexuologické léčení ústavní formou. V odůvodnění tohoto rozsudku Vrchní soud v Praze uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a že řetězec důkazů jednoznačně vylučuje závěr, že by pachatelem znásilnění poškozené byl někdo jiný než obžalovaný. Dále uvedl, že jako soud odvolací nemůže soudu prvního stupně předepisovat, jakým způsobem má jednotlivé důkazy hodnotit a ani je sám nemůže hodnotit opačně. Odvolací soud se však neztotožnil s právní kvalifikací soudu prvního stupně ohledně závěru, že obžalovaný poškozenou nejprve znásilnil a poté ji usmrtil ve snaze zakrýt svůj čin, neboť z provedených důkazů lze pouze dospět k závěru, že poškozená byla znásilněna za použití násilí spočívajícího ve rdoušení. Poškozená byla usmrcena, přičemž příčinou smrti bylo udušení ze rdoušení. Za této důkazní situace měl odvolací soud za to, že právní kvalifikace soudu I. stupně nemůže obstát, protože neexistuje žádný důkaz o tom, že znásilnění a usmrcení poškozené probíhalo ve dvou fázích, a že tedy po znásilnění poškozené pojal obžalovaný úmysl ji usmrtit, aby tím zakryl své předchozí trestné jednání. Z výše uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že bylo jednoznačně prokázáno, že obžalovaný poškozenou napadl rdoušením, že účelem tohoto rdoušení bylo dosažení nedobrovolného pohlavního styku s poškozenou a že poškozenou rdoušením usmrtil. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Vrchní soud v Praze. Vedlejší účastník řízení - Vrchní státní zastupitelství v Praze - se svého postavení vedlejšího účastníka řízení přípisem ze dne 26. 1. 1998 vzdalo. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že způsob hodnocení důkazů, jakož i důvody, pro které byly zamítnuty návrhy na doplnění dokazování, jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku prvního stupně. Závěry soudu odvolacího jsou potom obsaženy v odůvodnění napadeného rozsudku. Důvody uváděné v ústavní stížnosti jsou přitom stejné jako obhajoba obžalovaného a neobsahují žádná nová tvrzení ani skutečnosti. Důvod, proč odvolací soud rozhodl ve věci sám rozsudkem, jsou taktéž uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž soud poukazuje na to, že právě tyto důvody vedly ke zmírnění trestu obžalovaného, tedy v jeho prospěch. Vzhledem k tomu, že podle názoru Vrchního soudu v Praze nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv obžalovaného, navrhuje odmítnout ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost. II. Ústavní stížnost není důvodná. V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při hodnocení důkazů nedošlo k porušení ustanovení Ústavy, ústavních zákonů, Listiny základních práv a svobod nebo mezinárodních smluv dle čl. 10 Ústavy. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci a zabýval se proto zevrubně otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý proces). To však Ústavní soud neshledal a dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek se dostatečně vypořádal již Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení. Pokud jde o stěžovatelovy návrhy na výslechy dalších svědků v odvolacím řízení, Ústavní soud respektuje skutečnost, že podle současné judikatury (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 362/96), není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, že důkazy před odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí a jen výjimečně může odvolací soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (§263 odst. 6 trestního řádu). Rozsudek Vrchního soudu v Praze je přesvědčivý, soud se v něm podrobně zabývá skutečnostmi a důkazy, o něž se opíral, a odpovídajícím způsobem se vypořádal s důvody, proč nevyhověl návrhům obhajoby na výslech uvedených svědků a provedení dalších důkazů. Proto ani Ústavní soud nedospěl k závěru, že by neprovedením navrhovaných důkazů byl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu v této věci. To se týká především výslechu svědka F. Š., který byl vyslechnut již v rámci přípravného řízení, a jehož výpověď vzbuzovala již tehdy pochybnosti vzhledem k jeho obtížné komunikaci, způsobené jeho vrozenou debilitou a hluchoněmostí, když neovládá ani znakovou řeč, ani neumí psát. S ohledem na vyjádření lékařů k jeho osobě a k delšímu časovému úseku od spáchání trestného činu soud považoval jeho výslech za nadbytečný, neboť by jeho důkazní hodnota vzhledem ke všem okolnostem byla minimální. Také v případě svědkyně D. D., která byla slyšena již v přípravném řízení dne 11. 1. 1996, kdy uvedla, že se nepamatuje, zda dne 17. 10. 1990 v odpoledních hodinách projížděla kolem místa činu v osobním vozidle, že však toto považuje za nepravděpodobné. V tomto případě má Ústavní soud za to, že odvolací soud nepochybil, když tuto svědkyni v odvolacím řízení nevyslechl. Uvedené se týká i dalších navrhovaných výslechů svědků, a to P. M. a J. P., k otázce ztotožnění mladíka, který byl s poškozenou viděn v den vraždy, neboť ani na základě výpovědí z přípravného řízení v roce 1990, tj. před sedmi lety, nebyla jeho totožnost zjištěna a nedá se tedy předpokládat, že osobní výslech těchto svědků po tak dlouhé době by v této otázce přinesl něco nového. K námitce, že soud nehodnotil správně důkazy svědčící ve prospěch obžalovaného, které byly již provedeny před soudem prvního stupně a které podle stěžovatele jsou v rozporu se skutkovými zjištěními v rozsudku citovanými, je třeba uvést, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 trestního řádu. Ústavní soud zkoumal, zda před obecnými soudy došlo k porušení shora uvedené zásady v tom smyslu, že nebyly respektovány kautely uvedených ustanovení trestního řádu. V dané věci však nebylo zjištěno nic, co by porušení uvedeného principu nasvědčovalo. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření vnitřního přesvědčení soud postupoval správně a zda jeho vnitřní přesvědčení bylo důvodné. K námitce stěžovatele, že Vrchní soud v Praze rozhodl sám ve věci rozsudkem, aniž by pro to byly vytvořeny zákonné předpoklady, Ústavní soud uvádí, že v rozsudku Vrchního soudu v Praze je postup odvolacího soudu podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu řádně zdůvodněn tím, že soud vychází pouze ze skutkového stavu správně zjištěného již soudem prvního stupně a nepřihlíží k té části, která je pouhou hypotézou a nemá oporu v provedených důkazech. Proto podle zásady "in dubio pro reo" v otázce usmrcení poškozené musel odvolací soud vycházet z verze příznivější pro obžalovaného, kterou je ta, že smrt poškozené nastala v důsledku rdoušení, kterého užil k překonání odporu poškozené pro dosažení pohlavního styku. Podle názoru odvolacího soudu pak obžalovaný poškozenou usmrtil přinejmenším v nepřímém úmyslu, neboť s ohledem na použitý mechanizmus násilí si musel být vědom, že pokud bude delší dobu poškozenou rdousit, může dojít k její smrti udušením. Proto bylo jeho jednání kvalifikováno také podle §219 odst. 1 trestního zákona jako trestný čin vraždy. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud držel v intencích §259 odst. 3 trestního řádu, věty první, podle něhož "rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn", nelze v jeho postupu shledat žádné pochybení, které by zasáhlo do stěžovatelových základních práv nebo svobod. Tvrzení stěžovatele, že skutkovému ději, jak je Vrchním soudem v Praze zjišťován ve výroku napadeného rozsudku, neodpovídá právní kvalifikace popisovaného jednání, které mělo být podle jeho názoru posouzeno jako trestný čin podle ustanovení §241 odst. 3 trestního zákona, ústavní soud dodává, že právní kvalifikace skutku je věcí obecných soudů, k níž dospějí právě výše uvedeným volným hodnocením důkazů. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona a trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona, neboť odvolací soud shledal v jeho jednání přinejmenším nepřímý úmysl poškozenou usmrtit, a to s ohledem na intenzitu jeho útoku proti poškozené a taktéž vzhledem k mechanizmu násilí, které obžalovaný použil a kterým bylo podle soudních znalců rdoušení, vedoucí ke smrti udušením. Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, a to i formou znaleckých posudků, a podobně. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, z velké části pouze opakují tvrzení, uplatněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva a svobody, uvedená v ústavní stížnosti. Z rozboru věci plyne, že stěžovatel byl stíhán a poté zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Stěžovateli bylo zaručeno právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (č. 36 Listiny), jež ostatně také využil. Stěžovatel měl po celou dobu trestního řízení zajištěnu právní pomoc obhájcem a jeho postavení ve srovnání s ostatními stranami řízení nebylo nijak dotčeno. Konečně lze konstatovat, že z obsahu spisu nelze usuzovat na to, že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nebyla porušena stěžovatelova práva nebo svobody zaručená ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost zcela zamítnuta (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 17. března 1999