ECLI:CZ:US:2017:1.US.4261.16.1
sp. zn. I. ÚS 4261/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Bc. Radky Tiché, zastoupené JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem Paroubkova 223, 344 01 Domažlice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2881/2016-280 ze dne 30. 11. 2016 a výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 298/2015-263 ze dne 4. 11. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 14. 4. 2015 č. j. 7 C 237/2013-222 zamítl žalobu, jíž se žalobce po stěžovatelce domáhal odstranění stavby oplocení postavené na blíže označeném pozemku v katastrálním území Nová Ves u Kdyně a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce bylo rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví označeným rozsudkem ve věci samé jako věcně správné potvrzeno. Současně krajský soud rozhodl též o nákladech řízení. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením s odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení a odmítavému usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že jí pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Plzni nepřiznalo plnou výši skutečných a prokázaných nákladů na jízdné automobilem jejího zmocněnce na jednání soudu, ale pouze náklady na jízdné při použití prostředků veřejné dopravy. Stěžovatelka má za to, že pokud soud prvního stupně přiznal jízdné automobilem dle zákona o cestovních náhradách, tak zřejmě i souhlasil s použitím automobilu, přičemž forma takového souhlasu není výslovně zákonem ani vyhláškou upravena. Podle jejího názoru je nesprávné a ústavně nekonformní, aby soud činil nedůvodné rozdíly mezi účastníky a nepřiznal jim v případě úspěchu skutečně vynaložené náklady.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem opožděně podaná, dílem zjevně neopodstatněná. Ústavní soud totiž zjistil, že stěžovatelka podala proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku krajského soudu dovolání, které ovšem bylo ze zákona vyloučeno, neboť dovoláním dotčenými výroky rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících 50 000 Kč (3 752 Kč a 400 Kč), takže zjevně nedošlo k "prolomení" hranice stanovené pro podání dovolání [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Protože dovolání proti nákladovým výrokům bylo ze zákona vyloučeno, nelze jeho podání, resp. "vyčerpání" pokládat za poslední procesní prostředek k ochraně základních práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. To současně znamená, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti nákladovým výrokům rozsudku Krajského soudu v Plzni, jde o návrh opožděný, neboť proti nim již dalšího způsobilého procesního prostředku nebylo, tudíž lhůta k podání ústavní stížnosti již počala běžet dnem, kdy bylo rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelce doručeno (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a, jak je zcela zřejmé, v mezidobí již dávno uplynula.
Lhůta k podání ústavní stížnosti je tedy zachována jen ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, které ovšem pouze konstatuje nepřípustnost dovolání stanovenou samotným zákonem a do označených základních práv stěžovatelky nezasahuje. Proto musel Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývajícím rozsahu dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděně podaný. Z týchž důvodů pak musel být odmítnut i procesní návrh stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. ledna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu