ECLI:CZ:US:2005:1.US.432.04
sp. zn. I. ÚS 432/04
Usnesení
I.ÚS 432/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. M., zastoupeného JUDr. J. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 6 To 216/2004, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 2 T 151/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se G. M. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví uvedeným usnesením odvolací soud zamítl, jako opožděnou, stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl, podle §71 odst. 4, 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), i nadále ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) TrŘ.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že stížnost proti usnesení soudu prvního stupně o jeho ponechání i nadále ve vazbě nepodal opožděně. Podání učinil prostřednictvím faxu v poslední den lhůty, tj. dne 13. 4. 2004. Následující den, 14. 4. 2004, toto faxové podání doplnil prostřednictvím České pošty, a. s. Vzhledem ke skutečnosti, že se odvolací soud nezabýval obsahem jeho stížnosti a zamítl ji jako opožděně podanou, ačkoli byla podána v zákonné lhůtě, porušil tím jeho shora uvedená ústavně zaručená práva.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 2 T 151/2003, vyplývá, že usnesení soudu prvního stupně o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě bylo stěžovateli i jeho obhájci doručeno dne 7. 4. 2004, resp. dne 8. 4. 2004. Stížnost proti usnesení byla podána k poštovní přepravě dne 14. 4. 2004, tedy po lhůtě stanovené zákonem pro podání stížnosti, protože poslední den lhůty připadl na den 13. 4. 2004, jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého usnesení (č. l. 302 spisu). Na straně druhé je ale ve spise založena uvedená stížnost stěžovatele, podaná prostřednictvím telefaxu (č. l. 290 spisu). Z tohoto faxového podání je mj. patrno, že bylo odesláno telefaxem z advokátní kanceláře obhájce stěžovatele. Není z něho nijak zřejmé ani datum ani čas odeslání, příp. přijetí. Tato skutečnost není evidentní ani z faxového hlášení přiloženého stěžovatelem k ústavní stížnosti, neboť čas a datum odeslání faxu (dne 13. 4. 04 v 19.45 hod. a v 19.48 hod.) jsou na faxovém hlášení dopsány rukou.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud pochybil, když v napadeném usnesení uvedl, že stížnost proti usnesení soudu prvního stupně o ponechání i nadále ve vazbě byla podána opožděně, aniž se vypořádal s faxovým podáním založeným ve spise na č. l. 290, přičemž na existenci tohoto podání byl upozorněn soudem prvního stupně v předkládací zprávě (č. l. 298 spisu).
V daném případě musel Ústavní soud přihlédnout k současnému stavu věci. Z uvedeného spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 2 T 151/2003, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 6 To 215/2004, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1063/2004, uznán vinným trestným činem vydírání podle §235odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen trest vyhoštění na dobu pěti let. Z vazby do výkonu trestu byl stěžovatel převeden dne 27. 5. 2004 (č. l. 320 spisu). Celá délka trvání vazby (od 24. 9. 2003 do 26. 5. 2004) byla stěžovateli započítána do uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody (č. l. 319 spisu).
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) důsledně respektuje princip subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. V projednávaném případě již bylo trestní řízení pravomocně skončeno. Trestní odpovědnost stěžovatele byla postavena najisto a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Z vazby byl převeden do výkonu trestu, přičemž celá doba strávená ve vazbě mu byla započtena do uloženého trestu odnětí svobody.
Při rozhodování o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn, v případě, že ústavní stížnosti vyhoví, napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit. V určitých případech však může nastat situace, za které se spor stává čistě akademickým. Teorie i praxe ústavních soudů se jednoznačně staví odmítavě rozhodovat v takové věci, neboť zde chybí bezprostřední a přítomný zásah, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení základního práva, pak musí tento zásah být odstranitelný případným rozhodnutím Ústavního soudu.
V tomto případě Ústavní soud dospěl k závěru, že okolnosti projednávané věci mu nedovolují využít své pravomoci. Kasace napadených rozhodnutí, jež se týkají pouze určitého úseku nyní již pravomocně skončeného trestního řízení, by zůstala zcela neúčinnou reparací případného nepřiměřeného zásahu do ústavních práv stěžovatele, která není způsobilá obnovit stav, který existoval před tímto zásahem. To znamená, že i za situace, kdy by byla tvrzení stěžovatele opodstatněná, nebylo by možno tento postup odvolacího soudu rozhodnutím Ústavního soudu napravit, neboť již proběhl a případná náprava (restitutio in integrum) by nebyla možná. K jiné formě nápravy, zejména satisfakčního typu, není Ústavní soud zmocněn.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu