ECLI:CZ:US:2007:1.US.438.07.1
sp. zn. I. ÚS 438/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. I. K., zastoupené JUDr. J. Š., proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 9. 2005, čj. 11 C 32/98 - 335, a Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006, čj. 30 Co 444/2006 - 347, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, kterým bylo odmítnuto její podání ze dne 18. 11. 2004. Domáhala se rovněž zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006, čj. 30 Co 444/2006 - 347, kterým bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Stěžovatelce se uvedená usnesení jeví jako nespravedlivá, odpírající jí přístup k soudu. Podle obsahu mělo být její podání posouzeno zároveň jako dovolání i jako žaloba na obnovu řízení. Soudy neměly její podání odmítnout z důvodu neodstraněné vady. Poučení, kterého se stěžovatelce dostalo ve výzvě k odstranění vad jejího podání, nebylo srozumitelné, nebylo z něj zřejmé, v jakých směrech má své podání doplnit. Její doplnění, které na základě výzvy soudu zaslala, nebylo shledáno dostatečným doplněním původního podání a bylo kvalifikováno jako nezpůsobilé projednání. Stěžovatelka neměla v době podání žaloby prostředky na advokáta, proto nebyla právně zastoupena. Shora uvedeným postupem obecných soudů obou stupňů byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu sp. zn. 11 C 32/98 Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"), který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka zaslala Nejvyššímu soudu ČR podání, v němž se domáhala zaplacení částky 59 577,-- Kč s příslušenstvím proti žalované B. H. Označila je jako "dovolání ke sp. zn. 11 C 32/98 ústavní stížnost" a uvedla v něm, že podává i návrh na obnovu řízení. Z uvedeného podání nebylo zřejmé, co jím stěžovatelka sleduje a který ze tří výše uvedených prostředků k ochraně práva má na mysli, neboť nesplňovalo zákonné náležitosti ani jednoho z nich. Stejně tak nebylo vůbec zřejmé, jaké rozhodnutí stěžovatelka napadá a jaký konečný návrh činí. Nejvyšší soud postoupil zmíněné podání obvodnímu soudu. Ten stěžovatelku usnesením ze dne 24. 3. 2005, čj. 11 C 32/98 - 330, vyzval k doplnění jejího podání a v odůvodnění usnesení ji poučil, jak má opravu a doplnění provést a dále uvedl, že nedoplní-li své podání ve stanovené lhůtě dvaceti dnů, bude odmítnuto. Stěžovatelka své podání nedoplnila, pouze zaslala soudu tři další, podobně nejasná podání v elektronické podobě. Soud proto podání stěžovatelky odmítl podle §43 odst. 2 OSŘ, neboť zůstalo nejasné a pro tento nedostatek nebylo možno v řízení pokračovat.
Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu potvrdil jako správné. Z podání stěžovatelky nebylo vůbec zřejmé, zda jím hodlala podat dovolání, ústavní stížnost nebo návrh na obnovu řízení, ani z něj nebylo možné jednoznačně dovodit, proti jakému rozhodnutí konkrétně toto podání směřuje. Jeho obsah byl natolik neurčitý, že zde byl vyloučen postup podle §41 odst. 2 OSŘ, na jehož základě by bylo možno učinit jednoznačný závěr o charakteru tohoto podání. Obvodní soud tedy správně stěžovatelku vyzval, aby vady tohoto podání odstranila a současně ji také vyčerpávajícím způsobem poučil, za jakých okolností je možno podat dovolání, žalobu pro zmatečnost nebo ústavní stížnost a co má být konkrétně obsahem těchto podání. Usnesení obsahující tuto výzvu stěžovatelka převzala osobně na poště dne 18. 10. 2005. Reagovala na něj pouze elektronickými podáními, v nichž označené nedostatky původního podání neodstranila.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přezkoumal ústavnost postupu v řízení i rozhodnutí obou obecných soudů a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelky porušena nebyla. Obecné soudy postupovaly zcela v souladu s příslušnými ustanoveními OSŘ a jejich postup nelze posuzovat jako odepření přístupu k soudu. Podání stěžovatelky bylo totiž zcela nejasné a přes výzvu ze strany obvodního soudu stěžovatelka vady neodstranila. Je třeba konstatovat, jak vyplývá z obsahu spisu, že stěžovatelka byla zcela jasně, podrobně a srozumitelně poučena obvodním soudem, jak si má při odstraňování vad počínat (č. l. 330 a 338 spisu). Jestliže tak neučinila, nedostatečně chránila svá práva. Pokud výzvě k odstranění vad zcela neporozuměla, měla vyhledat právní pomoc. Neobstojí její námitka, že v době, kdy podání činila, neměla prostředky na advokáta. Tuto skutečnost nijak neprokázala a pokud to byla situace přechodná, měla řadu možností, jak tuto situaci řešit.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu