ECLI:CZ:US:2013:1.US.4413.12.1
sp. zn. I. ÚS 4413/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Andreje Danečky, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Kalendovou, advokátkou, se sídlem Hybešova 42, 602 00 Brno, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Policie České republiky takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2012, stěžovatel napadl postup Policie České republiky spočívající v jednání jejího příslušníka, které mělo mít charakter policejní provokace, kdy tento příslušník projevil vůči stěžovateli zájem o nákup radioizotopů. Stěžovatel má za to, že byl naváděn k trestnému činu, ač zásah českého státu do skutkového děje, který ve své komplexnosti tvoří trestný čin, respektive takový podíl českého státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestná kvalifikace tohoto jednání, je nepřípustný. Zde stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99. Působení daného agenta na Slovensku navíc dle stěžovatele nebylo řádně schváleno.
Z této situace stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že Policie České republiky prostřednictvím svého policejního agenta-provokatéra porušila jeho lidská práva, a to zejména čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a že postup policejního agenta provokatéra byl na území České republiky a Slovenské republiky nezákonný a vytvořil takový zásah českého státu do skutkového děje, který ve své komplexnosti vytvořil trestný čin, respektive takový podíl českého státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestná kvalifikace tohoto jednání, a že zvolený postup českých policejních orgánů, policejního agenta-provokatéra a důkazy tímto postupem získané na území ČR a SR jsou od samého počátku nezákonnými a v trestním řízení nepoužitelnými.
II.
Ústavní soud, předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, přičemž blížeji tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon o Ústavním soudu. Pokud jde o způsoby, jakými je oprávněn ingerovat do činnosti orgánů veřejné moci, nutno odkázat na §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Může se jednat buďto o zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo o vyslovení zákazu orgánu veřejné moci pokračovat v porušování základního práva a svobody a příkazu obnovit stav před porušením takovéhoto práva, pokud je to možné.
Stěžovatel však nenavrhuje některý z citovaných druhů zásahu Ústavního soudu. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud akademickým výrokem bez jakékoliv právní funkce provedl kritiku postupu Policie České republiky, respektive jejího příslušníka. K tomu však Ústavní soud oprávněn není (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 235/05 in http://www.usoud.cz). Z žádného ustanovení citovaného zákona a především ústavního pořádku nelze dovodit, že by Ústavní soud byl povolán ke konstatačním akademickým výrokům.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani ta skutečnost, že stěžovatel požaduje vyslovení nepoužitelnosti důkazů získaných v souvislosti s postupem agenta v trestním řízení. Otázka jejich použitelnosti totiž musí být řešena právě v takovémto trestním řízení a není žádného důvodu, aby se k ní Ústavní soud vyslovoval paralelně mimo jeho rámec. Zde nutno upozornit, že i ve věci sp. zn. III. ÚS 597/99, na kterou stěžovatel odkazuje, Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti směřující proti konečným rozhodnutím obecných soudů o vině a trestu.
Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj