ECLI:CZ:US:1999:1.US.45.99
sp. zn. I. ÚS 45/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 8, zastoupené advokátem JUDr. PhDr. S. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 1997, sp. zn. 35 Co 143/97, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 1998, sp. zn. 30 Cdo 410/98, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl rozsudkem ze dne 21. 1. 1997 o návrhu stěžovatelky (žalobkyně) proti M. A., a C. I., s.r.o., ve věci samé takto:
Určuje se, že dohoda o vydání domu čp. 340 s pozemkem číslo parcelní 2900 v Praze 8, katastrální území L., uzavřená mezi Obvodním úřadem v Praze 8 a A. H. dne 18.9.1991, registrovaná Státním notářem pro Prahu 8 dne 23. 9. 1991 pod čj. 8 RE 290/91, je neplatná.
Určuje se, že kupní smlouva uzavřená dne 22. 1. 1992 mezi A. H. a 2. odpůrcem ohledně domu čp. 340 s pozemkem číslo parcelní 2900 v Praze 8, katastrální území L., registrovaná Státním notářstvím pro Prahu 8 dne 20. 7. 1992 pod čj. 8 RI 328/92, je neplatná.
Návrh na určení, že navrhovateli přísluší právo hospodaření k domu čp. 340 s pozemkem číslo parcelní 2900 v Praze 8, katastrální území L., se zamítá.
V odůvodnění rozsudku Obvodní soud pro Prahu 8 zejména uvedl, že se stěžovatelka (navrhovatelka) domáhala určení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti a následné kupní smlouvy (tj. písemných právních úkonů specifikovaných ve shora citovaném výroku rozsudku) a dále určení, že jí přísluší právo hospodaření k nemovitosti, která je jejich předmětem proto, že nemovitost byla vydána odpůrkyni neoprávněně podle zákona č.403/1990 Sb., přestože tento zákon se na vydání majetku konfiskovaného podle dekretu č.108/1945 Sb. - což bylo dle stěžovatelky (navrhovatelky) důvodem přechodu majetku na stát - nevztahuje. To má spolu s neexistencí právní subjektivity Obvodního úřadu v Praze 8 (vydávajícího) za následek neplatnost dohody o vydání nemovitosti a neplatnost následné kupní smlouvy s 2. odpůrcem, neboť ten nemohl nabýt vlastnictví k nemovitosti od nevlastníka. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že stěžovatelka (navrhovatelka) má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv, neboť nemůže danou situaci řešit žalobou na vyklizení či vydání, protože by nezískala listinu, na základě níž by došlo k zápisu v katastru nemovitostí. Stěžovatelka je též aktivně legitimována k návrhu, protože v případě určení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti se stává vlastníkem resp. správcem nemovitosti ex tunc a jako taková jedná oprávněně, neboť jde o zásah do jejích práv. Dále soud dospěl k závěru, že vydání nemovitosti A. H. podle zák. č.403/1990 Sb. bylo neoprávněné, neboť tento zákon (resp. jeho §1) se vztahuje na nemovitosti odňaté podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., zákona č.71/1959 Sb. a výměrů některých odvětvových ministerstev vydaných po roce 1955, byť A. P. (právnímu předchůdci A. H.) byl veškerý majetek - jak vyplývá z rozhodnutí finančního odboru UNV hl. m Prahy ze dne 5. 5. 1959 - konfiskován již podle dekretu č. 108/1945 Sb., čímž přešlo vlastnictví na stát ze zákona a následné odebrání majetku dle vládního nařízení 15/1959 Sb. tedy již nemohlo mít žádné právní účinky. Rovněž dále uváděný důvod způsobující neplatnost dohody o vydání nemovitosti, tj. neexistence způsobilosti Obvodního úřadu v Praze 8 k právům a povinnostem, je prý opodstatněný, neboť zákon č. 367/1990 Sb., o obcích, nepřiznává obecním úřadům právní subjektivitu, což se dle §27 zák. č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, vztahuje i na obvodní úřady. Je-li tedy neplatná dohoda o vydání nemovitosti, je neplatná i následná kupní smlouva uzavřená s 2. odpůrcem, neboť pokud A. H. nenabyla vlastnictví k předmětné nemovitosti, nemohla je ani dále platně převést. Pokud jde o návrh na určení práva hospodaření k nemovitosti, měl obvodní soud za to, že stěžovatelka (navrhovatelka) neprokázala naléhavý právní zájem na tomto určení a proto návrh v tomto bodě zamítl.
V záhlaví označeným rozsudkem ze dne 24. 10. 1997 změnil Městský soud v Praze citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 v napadených výrocích ve věci samé tak, že se zamítá žaloba s návrhem, aby byla určena neplatnost dohody o vydání domu čp. 340 s pozemkem č.p. 2900 v Praze 8, k.ú. L., uzavřená mezi Obvodním úřadem v Praze 8 a A. H. dne 18. 9. 1991, a aby byla určena neplatnost kupní smlouvy uzavřené dne 22. 1. 1992 mezi A. H. a druhým žalovaným ohledně stejných nemovitostí. Dále rozhodl, že v zamítavém výroku ve věci samé zůstává rozsudek soudu 1. stupně nedotčen.
Podle odůvodnění tohoto rozsudku doplnil Městský soud v Praze odvolací řízení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1997, č.j.33 Ca 79/96-26, (který nabyl právní moci dne 4. 8. 1997), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu Praha - město o zamítnutí návrhu na registraci (vklad) předmětné dohody o vydání věci a usoudil, že závěr Obvodního soudu pro Prahu 8 o tom, že je dán naléhavý právní zájem stěžovatelky (navrhovatelky - žalobkyně), není správný. Je tomu tak prý proto, že určovací žaloba má preventivní povahu a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, takže zásadně nemůže mít úspěch tehdy, kdy je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění. To nemusí platit v případě, že rozhodnutí o žalobě na určení vytvoří pevný právní základ pro účastníky sporu. Nelze vyloučit, že předmětem řízení bude určovací žaloba týkající se právního vztahu mezi žalovaným a třetí osobou. Úspěch takové žaloby je však podmíněn tím, že určení existence či neexistence právního vztahu, jehož účastníkem je třetí osoba, ovlivní právní postavení žalobce vůči žalovanému. Navrhovatelka (stěžovatelka) není účastníkem žádné z předmětných smluv a nemá tedy věcnou legitimaci. Navíc určení neplatnosti předmětné dohody o vydání nemovitosti a následné kupní smlouvy by nevyřešilo otázku, kdo je vlastníkem nemovitostí, ohledně nichž byly smlouvy uzavřeny; požadované určení by nemohlo sloužit ani jako podklad pro zápis do katastru nemovitostí, neboť z navrhovaného rozhodnutí by možnost tohoto zápisu nevyplynula, jestliže podkladem pro zápis vlastnického práva nemůže být výrok rozhodnutí o neplatnosti smlouvy, pokud z něj vlastnické právo neplyne. Při případném určení neplatnosti smluv by se měly obnovit původní vlastnické vztahy s přihlédnutím k jejich možné změně na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. V daném případě není tudíž dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, tvrzený stěžovatelkou (navrhovatelkou), a to i s ohledem na výše citované rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1997, neboť návrh na zápis vkladu vlastnického práva podle dohody o vydání sporných nemovitostí byl pravomocně zamítnut, takže vlastnické vztahy, ke kterým dohoda směřovala, v katastru nemovitostí zapsány nebudou. Sama stěžovatelka (navrhovatelka) připustila v souvislosti s tímto rozhodnutím, že otázka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení se stala diskutabilní.
V záhlaví označeným rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 9. 1998 bylo dovolání stěžovatelky (navrhovatelky) proti citovanému výroku rozsudku Městského soudu v Praze zamítnuto. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR je napadené rozhodnutí správné, neboť úvahy o posouzení toho, zda je splněn předpoklad naléhavého právního zájmu, byly předmětem zájmu odvolacího soudu a staly se základem rozhodnutí, jehož závěry, že naléhavý právní zájem stěžovatelky (navrhovatelky) není dán, jsou přiléhavé a správné. Sama stěžovatelka (navrhovatelka) neuvedla ani dodatečně v dovolání nic, co by hodnověrněji kvalifikovalo případnou existenci jejího naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení. Podle názoru dovolacího soudu nebylo "věcí postupu" dle ustanovení §5 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") poučování účastníka o tom, v jakém rozsahu má naléhavost právního zájmu na určovací žalobě prokazovat, neboť by to mohlo být chápáno jako narušení rovnosti účastníků řízení. Pokud jde konečně o námitku stěžovatelky (navrhovatelky), že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, Nejvyšší soud ČR konstatuje, že výrok rozsudku Městského soudu v Praze postačujícím způsobem "ozřejmuje, ohledně jakých nároků byla žaloba podaná v této věci zamítnuta, takže ani s touto námitkou se nelze ztotožnit".
Citovaná rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž zejména uvedla, že jimi byly porušeny čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy právo na soudní a jinou právní ochranu, čl. 90 Ústavy ČR, konkrétně porušení základního principu funkce soudů poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zakotvující principy práva na spravedlivý proces.
Porušení uvedených základních práv spatřuje stěžovatelka jednak v procesním postupu Městského soudu v Praze, jednak v právním posouzení otázky naléhavého právního zájmu pro účely podání určovací žaloby Městským soudem v Praze a Nejvyšším soudem ČR. Poukázala na to, že naléhavý právní zájem, který je prý institutem procesním, zjišťoval Městský soud v Praze, aniž by stěžovatelku poučil ve smyslu ust. §5 o.s.ř., v jakém rozsahu jej má prokazovat a následně o něm rozhodl bez provádění jiných důkazů (např. výslechem účastníků) opačným způsobem než Obvodní soud pro Prahu 8. To Nejvyšší soud ČR uznal za správné, když ohledně výkladu poučovací povinnosti soudu vyjádřil názor, že případné poučování některého z účastníků o tom, v jakém rozsahu má naléhavost právního zájmu prokazovat, lze chápat jako narušení rovnosti účastníků řízení. Pokud jde o právní posouzení otázky naléhavého právní zájmu, stěžovatelka dále nesouhlasí s názorem Městského soudu v Praze, že naléhavost právního zájmu není dána, nevyplývá-li z rozhodnutí o určení neplatnosti smlouvy přímo vlastnické právo, resp. s názorem Nejvyššího soudu ČR, že stěžovatelkou požadované určení neřeší základní spornou otázku vlastnictví dotčených nemovitostí; při určení neplatnosti dohody o vydání věci a kupní smlouvy (spolu se zamítnutím návrhu na vklad dohody do katastru nemovitostí) je prý totiž zřejmé, že vlastníkem nemovitostí musí být poslední oprávněný držitel, kterým je dle zák. č. 172/1991 Sb. hlavní město Praha a na základě zákona č. 418/1990 Sb. a Statutu hl. m. Prahy je pak nemovitost svěřena Městské části Praha 8. Je proto porušením ústavnosti rozhodnutí odvolacího soudu směřující k tomu, aby Katastrálnímu úřadu byl usnadněn jeho postup. Odvolací soud dále nesprávně poukazuje na zákon č.172/1991 Sb., aniž by měl v provedeném dokazování jakýkoliv podklad pro svůj názor, že by mohlo dojít ke změně zmíněných původních vztahů přímo ze zákona. V tomto směru bylo dokazování neúplné, nehledě k tomu, že nic takového stěžovatelka před odvolacím soudem netvrdila. Naléhavý právní zájem stěžovatelky je naopak dán tím, že pro případ určení neplatnosti předmětné dohody i smlouvy chce mít jasný podklad pro postup mj. dle zákona č.172/1991 Sb. Navíc úvahy Městského soudu v Praze, zejména na straně 5 - 6 jeho rozsudku, nemají oporu v o.s.ř.
K posouzení naléhavosti právního zájmu konečně stěžovatelka uvedla, že řešením situace mezi zúčastněnými subjekty je i pouhé posouzení věci z hlediska hmotného práva a že nelze přehlédnout ani právní zájem dalších účastníků, neboť v případě určení neplatnosti kupní smlouvy by měl např. druhý odpůrce snazší pozici při žalobě o vrácení kupní ceny. Oba obecné soudy pak tím, že zamítly návrh na určení neplatnosti dohody o vydání věci a kupní smlouvy - přestože existuje faktický rozdíl mezi odůvodněním rozsudku Městského soudu v Praze, že "vlastnické vztahy, ke kterým dohoda směřovala, v katastru nemovitostí zapsány nebudou", a provedeným zápisem vlastnického práva ve prospěch A. H. (bez kterého by nemohlo dojít k uzavření kupní smlouvy mezi ní a druhým žalovaným) - jednaly v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR, neboť tak umožnily pokračování protiprávního
stavu, který se odráží i ve stavu zápisu v katastru nemovitostí. Nejvyšší soud ČR v rozsudku pouze konstatuje, že argumenty stěžovatelky v souvislosti s naléhavostí právního zájmu lze těžko akceptovat, avšak tomu nepředchází právní rozbor, proč k takovému závěru dospěl.
Stěžovatelka dále tvrdí, že se Nejvyšší soud ČR nezabýval námitkou nesprávného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení. Při určení jejich výše se mělo vycházet z odměny 1000,- Kč za úkon právní pomoci, jelikož se jedná o určovací žalobu, a nikoliv o žalobu na plnění, na kterou byla vyhláška č.177/1996 Sb. (použitá při výpočtu) aplikována, a Nejvyšší soud ČR toto rozhodnutí - vzhledem k zamítnutí dovolání - i přes jeho zjevnou nesprávnost potvrdil.
Stěžovatelka konečně namítla, že výroková část rozsudku Městského soudu v Praze neodpovídá ani žalobnímu petitu, ani výroku prvoinstančního rozsudku, protože kupní smlouva i dohoda o vydání věci nejsou citovány datem a č.j. registrace státním notářstvím.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR.
Městský soud v Praze zejména uvedl, že rozhodl v souladu s konstantní judikaturou, a proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i na závěry vyslovené v rozsudku dovolacího soudu, který se vypořádal jak s námitkou týkající se nedostatečného poučení žalobce o tom, v jakém rozsahu má naléhavost právního zájmu na určovací žalobě prokazovat, tak i s námitkou týkající se výroku rozsudku.
Nejvyšší soud ČR zejména uvedl, že u žalob na určení je povinností soudu zabývat se nejprve posouzením toho, zda je splněn zákonný předpoklad dle ust. §80 písm. c) o.s.ř. Odvolací soud tak učinil a jeho závěr se stal základem vlastního rozhodnutí. Podstatou věci je skutečnost, že žalobcem požadované určení neřeší základní spornou otázku vlastnictví dotčených nemovitostí. Závěr odvolacího soudu o neexistenci naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení považuje dovolací soud za správný a k otázce poučovací povinnosti podle §5 o.s.ř. opakuje svůj názor vyjádřený v odůvodnění napadeného rozsudku. Za tohoto stavu se domnívá, že postupem soudu nebyly porušeny zásady spravedlivého procesu a ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřili vedlejší účastníci řízení (odpůrci) - M. A. a společnost C. I., spol. s r.o.
M. A. uvedla, že ústavní stížnost není důvodná, neboť Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nevykonává dozor nad rozhodovací činností soudů. Domnívá se, že manudukční povinnost dle §5 o.s.ř. si stěžovatelka vykládá šířeji, než jaký je její skutečný smysl v rámci občanského práva procesního. Postupem soudu, kterým by byla stěžovatelka poučena o rozsahu své důkazní povinnosti, by došlo ke zvýhodňování jedné procesní strany ve sporu a nebyla by zachována rovnost účastníků před soudem. Současně má za to, že stěžovatelka měla ve sporu důkazní břemeno a při vedení sporu na základě určovací žaloby je otázka prokázání naléhavosti právního zájmu vždy prioritním důkazním aspektem.
C. I., spol. s r.o., se ztotožňuje s rozhodnutími Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR i s odůvodněními těchto rozhodnutí, neboť jimi nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky vyplývající z Ústavy, Listiny základních práv a svobod, z mezinárodních smluv. Tvrdí dále, že vlastnictví k předmětné nemovitosti nabyla v dobré víře kupní smlouvou uzavřenou s A. H. dne 22. 1. 1992 registrovanou Státním notářstvím pro Prahu 8, č.j. R I 328/92. Po stížnosti pro porušení zákona bylo rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1997 č.j.33 Ca 79/96, potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu Praha - město, o zamítnutí návrhu na registraci resp. vklad dohody o vydání věci, mezi již zesnulou A.H. a stěžovatelkou. Ke stížnosti pro porušení zákona a následnému řízení však došlo až po uzavření kupní smlouvy mezi ní a A. H.. Proto zastává názor, že pokud stěžovatelka uzavřela neplatnou dohodu o vydání věci, která byla následně prodána v dobré víře, měla by mít pouze nárok na finanční plnění od A. H., která nemovitost prodala a nikoliv na vydání nemovitosti od vedlejší účastníce (C. I., s.r.o.), která je zapsána v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Praha - město jako vlastník.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům:
Stěžovatelka v první řadě shledává porušení svých základních práv a svobod v postupu Městského soudu v Praze, který svým rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že není dán naléhavý právní zájem na určení, že jsou neplatné dohoda o vydání domu čp. 340 s pozemkem p.č. 2900 v Praze 8, k.ú. L., uzavřená mezi Obvodním úřadem v Praze 8 a A. H. dne 18. 1. 1991 a kupní smlouva uzavřená dne 22. 1. 1992 mezi A. H. a společností C. I., spol. s r.o. o prodeji stejných nemovitostí. Uvedený právní závěr prý učinil Městský soud v Praze zcela nově a rozdílně od právního závěru soudu 1. stupně (který naopak vzal za prokázáno, že je naléhavý právní zájem na tomto určení), aniž poučil stěžovatelku (tedy navrhovatelku) podle ust. §5 o.s.ř. o tom, v jakém rozsahu má naléhavost právního zájmu prokazovat. Stěžovatelka má za to, že Městský soud v Praze - aby mohl úplně a nepochybně zjistit, zda je splněn zákonný předpoklad pro rozhodnutí ve věci dle ust. §80 písm. c) o.s.ř. - měl takové poučení dát s poukazem na to, že se jedná o institut procesní.
Ústavní soud - ve shodě s názorem Nejvyššího soudu ČR - toto mínění nesdílí.
Poučovací povinnost dle ust.§5 o.s.ř. se vztahuje pouze na procesní práva a povinnosti stran, tzn. na pomoc účastníkům objasněním a vysvětlením toho, jaká práva přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je třeba úkony k uplatnění takových práv a splnění takových povinností provést, aby vyvolaly sledované procesní účinky, včetně toho, jaké právní následky jsou s nimi spojeny, a jak je třeba odstranit vady již učiněných procesních úkonů. Jinými slovy řečeno, soud je povinen kterémukoliv účastníku buď objasnit, který z procesních úkonů je povinen v průběhu soudního řízení učinit nebo naopak vysvětlit, který z úkonů může v daném stádiu řízení učinit k ochraně svých práv, když o jeho konkrétním obsahu či o určení toho, co má být takovým úkonem konkrétně vyjádřeno, má soud účastníka poučit jedině tehdy, pokud ustanovení občanského soudního řádu spojuje právní účinky s právě takovým obsahem právního úkonu či projevu vůle. Poučením o konkrétním obsahu právního úkonu v jiných případech by dal soud nutně účastníkům najevo, jaká skutková zjištění by považoval za významná pro posouzení rozhodované věci, a to nikoliv při samotném rozhodování, tedy po skončení dokazování, nýbrž již v samotném průběhu řízení (k tomu srovnej např. Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání, edice C.H.Beck, str. 10 - 11, rozhodnutí III. ÚS 104/96, svazek 6, str. 105 a násl.). Tím by došlo k nežádoucímu zásahu do zásady nestrannosti obecných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a k porušení zásady rovnosti účastníků v řízení (čl. 96 odst.1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), kterými jsou ústavně dány (vymezeny) hranice poučovací povinnosti obecných soudů, jak již ostatně Ústavní soud několikráte judikoval. Námitka stěžovatelky, že nebyla náležitě poučena o tom, "v jakém rozsahu má naléhavost právního zájmu prokazovat" tedy znamená, že se domáhá poučovací povinnosti soudu v rozsahu, který přípustný není. V tomto směru - jak již bylo uvedeno - se Ústavní soud zcela ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu ČR. Nelze tedy dovozovat, že by byla v tomto směru porušena základní práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jichž se stěžovatelka dovolává.
Stěžovatelka dále brojí zejména proti údajnému nesprávnému posouzení otázky naléhavého právního zájmu, které učinily obecné soudy vyslovením názoru, že určení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti (a následné kupní smlouvy) neřeší spornou otázku vlastnictví k dotčeným nemovitostem, byť v případě takového určení je dle názoru stěžovatelky zřejmé, že vlastníkem musí být právě poslední oprávněný držitel. I v tomto směru je třeba názoru obecných soudů přisvědčit. Lze totiž důvodně usuzovat, že v řízení o žalobě, ze které bude přímo vyplývat podklad pro zápis do katastru nemovitostí o tom, kdo je vlastníkem nemovitostí - tak jak se již vyjádřil Městský soud v Praze na straně 6 odůvodnění napadeného rozsudku - by bylo možné účelněji provést ochranu případného práva stěžovatelky. Určení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti a následné kupní smlouvy by se v rámci tohoto řízení stalo otázkou předběžnou. V tomto ohledu je i Ústavní soud toho názoru, že v takovém případě naléhavý právní zájem na určení dán není, a pokud tedy obecné soudy z tohoto důvodu žalobu zamítly, pak v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR, na který stěžovatelka poukazuje, nejednaly.
Důvodnost uvedené domněnky o posouzení platnosti či neplatnosti dohody o vydání věci a následné kupní smlouvy jako předběžné otázky v rámci řízení o žalobě na určení vlastnictví podporuje i správná úvaha Městského soudu v Praze, pokud jde o případnou návaznost zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, podle kterého dochází při splnění podmínek v něm uvedených k nabytí vlastnického práva k majetku obcemi ex lege. Opodstatněnost takové úvahy ostatně připouští ve své ústavní stížnosti i sama stěžovatelka poukazem na to, že právě žalobou na určení si chtěla vytvořit podklad pro postup podle zákona č. 172/1991 Sb. Přestože lze přiznat určitou opodstatněnost jejím argumentům o tom, že zejména Městský soud v Praze mohl věnovat objasnění a zjištění potřebných skutečností právě v návaznosti na možné důsledky vyplývající ze zák. č. 172/1991 Sb. (o kterých se pouze okrajově zmiňuje v odůvodnění svého rozsudku na straně 6) větší pozornost, není věcí Ústavního soudu, aby se touto otázkou blíže zabýval. To proto, že - jak již Ústavní soud opakovaně konstatoval - není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla nepřísluší přehodnocovat řízení, dokazování či právní posouzení konkrétní věci. To může učinit pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Pochybení obecných soudů v tomto směru však Ústavní soud neshledal, neboť ani stěžovatelka (jako navrhovatelka) v průběhu řízení nenamítla a nedoložila žádná skutková zjištění, s nimiž by byly závěry obou obecných soudů v zásadním rozporu. Již proto nezbývá než přisvědčit názoru Nejvyššího soudu ČR vysloveného v jeho vyjádření k věci, že zásady spravedlivého procesu porušeny nebyly.
K témuž závěru dospěl Ústavní soud, co se týče námitek stěžovatelky ohledně výroku rozsudku Městského soudu v Praze (ve srovnání s výrokem prvoinstančního rozsudku), ohledně tvrzených vad odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR a ohledně výroku tohoto soudu potvrzujícího údajné nesprávné rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení. K této poslední námitce pak Ústavní soud jen pro úplnost uvádí, že rozhodnutí Městského soudu v Praze shledává správným, neboť náklady řízení u první odpůrkyně byly skutečně tvořeny odměnou advokáta za jeden úkon právní pomoci z tarifní hodnoty dle ust. §7 vyhl. č. 177/1996 Sb. přesto, že projednávanou věcí bylo určení neplatnosti právního úkonu. Na výpočet sazby mimosmluvní odměny advokáta se totiž v daném případě nevztahuje tarifní (paušální) hodnota 10 000,- Kč dle ust. §9 odst. 3 písm. a), ze které - jak má stěžovatelka na mysli - by činila sazba odměny částku 1000,- Kč, nýbrž tarifní hodnota odpovídající peněžnímu ocenění věci, která byla předmětem právního úkonu, jehož neplatnosti se stěžovatelka domáhala dle výjimky v citovaném ustanovení uvedené.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst.2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 1999
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu