ECLI:CZ:US:2007:1.US.450.06
sp. zn. I. ÚS 450/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AD Fin a.s. se sídlem Jungmannova 319, 506 01 Jičín, právně zastoupené JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, sp.zn. 8 Cm 19/2002, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a obchodní společnosti Kolbenka, a.s., Kolbenova 609/40, Praha, zast. advokátem Mgr. Josefem Chaloupeckým, Štefánikova 29, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 19. 7. 2006 se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, sp.zn. 8 Cm 19/2002, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě o na zaplacení 243.509.596,81 Kč proti společnosti ČKD Trakce, a.s. (později přejmenované na Kolbenka a.s.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že žalobu v uvedeném řízení před Městským soudem v Praze podal Ing. Petr Dostál, správce konkursní podstaty společnosti ČKD Dopravní systémy, a.s. v roce 2002. Pohledávka, která byla předmětem řízení, byla po jeho zahájení postoupena společnosti MICHIN s.r.o., která se stala též na základě návrhu na záměnu účastníka řízení a svého souhlasu žalobcem v řízení, o čemž soud rozhodl podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") usnesením ze dne 2. 4. 2004. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2005 ve znění pozdějších dodatků byla předmětná pohledávka postoupena uvedenou společností na stěžovatele. Postoupení pohledávky nabylo účinnosti zaplacením sjednané úplaty, k čemuž došlo dne 3. 8. 2005. Společnost MICHIN s.r.o. jako dosavadní žalobce navrhla Městskému soudu v Praze svým podáním ze dne 5. 8. 2005, aby postupem podle §107a o.s.ř. rozhodl o změně účastníka řízení na straně žalobce tak, aby se novým žalobcem stala stěžovatelka na místo této společnosti. S tím také stěžovatelka vyslovila souhlas a výslovně přijala současný, podle stěžovatelky v té době existující, stav řízení. O tomto návrhu soud nerozhodl. Naproti tomu přípisem ze dne 22. 6. 2006 sdělil stěžovatelce, že žalobce vzal dne 3. 3. 2006 žalobu v celém rozsahu zpět a soud usnesením z 16. 5. 2006 řízení zastavil. Stěžovatelka proti tomuto postupu soudu namítá, že se stala účastníkem řízení již k tomu okamžiku, kdy byly splněny podmínky pro rozhodnutí soudu podle §107a o.s.ř., které má pak pouze deklaratorní charakter. Podle stěžovatelky bylo citovaným usnesením soudu zasaženo do jejího základního práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky.
Stěžovatelka dále uvádí, že současně podala proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí o zastavení řízení odvolání. "Pro právní jistotu" však podává i ústavní stížnost, neboť je vedena obavou, že jejím odvolání může být rozhodnuto podle §218 písm. b) o.s.ř., tedy že bude odmítnuto jako podané osobou k tomu zjevně neoprávněnou, jelikož o záměně účastníka řízení na straně žalobce nebylo soudem dosud rozhodnuto a formálně tak stěžovatelka na místo žalobce v předmětném sporu nevstoupila. Uvádí, že pokud by rozhodnutí o odvolání bylo vydáno a bylo-li by správné, pak by stěžovatelka neměla k dispozici žádný opravný prostředek.
II.
Relevantní znění dotčených článků je následující.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 90 Ústavy České republiky zní: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
III.
Ústavní stížnost není přípustná.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V právní věci stěžovatelky je za takový opravný prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nutno považovat odvolání proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze. Stěžovatelka namítá, že se již stala účastníkem předmětného řízení, tato skutečnost jen mohla být deklarována rozhodnutím soudu podle §107a o.s.ř. Pokud soud zastavil řízení ke zpětvzetí osoby, která již nebyla účastníkem řízení, je příslušným procesním prostředkem k ochraně práv účastníků řízení právě odvolání (srv. §201 o.s.ř.). Pouhá možnost, že odvolací soud nevyhoví opravnému prostředku stěžovatelky proti prvostupňovému rozhodnutí, nečiní z tohoto prvostupňovému rozhodnutí poslední procesní prostředek, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje.
Ústavní soud dále jako obiter dictum poukazuje na to, že i kdyby stěžovatelka namítala, což výslovně nečiní, že dosavadní účastník řízení na straně žalobce sice zůstal účastníkem i poté, co učinil návrh, aby soud postupem podle §107a o.s.ř. rozhodl o změně účastníka řízení na straně žalobce, avšak poté byl omezen ve svých dispozičních oprávněních v tom směru, že již nebyl oprávněn vzít žalobu zpět, byla by tato námitka zjevně neopodstatněná. Sporné řízení v občanském soudním řízení se zásadně dotýká práv a povinností účastníků řízení. Ačkoli toto pravidlo není v občanském soudním řádu výslovně zakotveno, jde o právní princip občanského soudního řízení sporného, který se projevuje např. v tzv. subjektivních účincích právní moci rozhodnutí (srv. §159a odst. 1 o.s.ř.) či v pojetí překážky litispendence, resp. překážky věci rozhodné (srv. §83, 159a o.s.ř.). Dokud se tedy stěžovatelka nestala sama účastníkem předmětného řízení, není ve svých procesních právech nijak dotčena, a to včetně jejího práva domáhat se u soudu ochrany samostatně svým jménem.
Pokud tedy stěžovatelka napadá ústavní stížností usnesení Městského soudu v Praze, je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně svého práva poskytuje, když o stěžovatelkou podaném odvolání, jakožto o opravném prostředku, který v dané věci zákon připouští, nebylo rozhodnuto.
Nevyčerpání procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2007
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj