ECLI:CZ:US:2006:1.US.452.06.1
sp. zn. I. ÚS 452/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr. V.J. a Z. J., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem v Praze, Krkonošská 16/2001, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22.7.2004, čj. 24 C 130/2002-148, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.5.2005, čj. 12 Co 75/2005-180, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.4.2006, čj. 26 Cdo 2827/2005-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody.
Městská část Praha 8 dne 30.4.2002 žalobou proti stěžovatelům požádala Obvodní soud pro Prahu 8 o přivolení k výpovědi z nájmu bytu v Praze 8 (dále jen "předmětný byt"). V předmětném bytě spolu se stěžovatelem bydlela jeho dcera A. C. V bytě s nimi krátce bydlela i stěžovatelova manželka i s jejich společnou malou dcerou. Společné bydlení manželů však bylo ukončeno a stěžovatelka se z bytu odstěhovala do bytu v Praze 3, kde bydlí dosud. Manželství stěžovatelů však bylo i nadále funkční, manželé se stýkali, trávili spolu s dětmi volné dny i dovolené a stěžovatel se podílel na úhradě nákladů domácnosti své manželky (stěžovatelky). Zároveň hradil i náklady domácnosti, ve které bydlel v předmětném bytě se svou dcerou A. Později stěžovatel předmětný byt opustil a odstěhoval se do domu U Pazderek, který v mezidobí obdržela jeho manželka darem od svého otce. Manželka však nadále bydlí v bytě ve Slezské ulici.
Stěžovatelé požádali, aby Městská část Praha 8 schválila přechod předmětného nájmu bytu na stěžovatelovu dceru A., která v mezidobí dosáhla zletilosti a v předmětném bytě bydlela. Na základě jejich žádosti Městská část Praha 8 podala žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu tohoto bytu. Obvodní soud pro Prahu 8 provedl řadu důkazů, které potvrdily výše popsaný stav. Ze zjištěných skutečností však - podle stěžovatele - vzal v úvahu jen ty, které byly prospěšné žalobě, provedené důkazy vyložil tak, aby opět svědčily žalobě a dospěl k závěru, že stěžovatelé jsou nadále nájemci předmětného bytu, že oba mají možnost jiného bydlení a že k přechodu nájmu bytu na dceru A. nedošlo. Vyhověl tedy žalobě a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni byt vyklidit v určené době bez náhrady. S rozsudkem se posléze ztotožnil i Městský soud v Praze, jako soud odvolací, který k odvolání stěžovatelů rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Podle stěžovatelů soudy nebraly v úvahu jejich argumentaci, potvrzenou svědeckými výpověďmi, že stěžovatelům vyhovuje oddělené bydlení, ale že přesto je jejich manželství funkční. Soudy využily právo společného nájmu bytu manžely jako nástroj argumentace proti stěžovatelům, tedy k donucení manželů k takovému uspořádání rodinných vztahů, které jim nevyhovuje. Zcela opominuly postavení dcery stěžovatele A. C., která jako zletilá již několik let samostatně v předmětném bytě žije poté, kdy stěžovatel byt a společnou domácnost s ní vedenou opustil. Soudy neakceptovaly dřívější existenci společné domácnosti stěžovatele a jeho dcery a považovaly ji za účelovou spekulaci.
Nejvyšší soud odmítl stěžovateli podané dovolání z formálních důvodů proto, že dovoláním byl zmiňován nedostatečně zjištěný skutkový stav. Dovolání však prý bylo podáno z důvodu nesprávného zhodnocení zjištěných skutečností a nesprávného právního posouzení věci.
Postupem soudů bylo podle stěžovatelů zasaženo do jejich základních práv na spravedlivý proces. Proto navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k novému jednání a zavázal jej, aby se vyrovnal se zjištěnými vadami řízení a hodnocení provedených důkazů, popř. aby Ústavní soud sám znova rozhodl ve věci a žalobu zamítl.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8 sp.zn. 24 C 130/2002. Zjistil, že dne 30.4.2002 podala Městská část Praha 8 u tohoto soudu proti stěžovatelům žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu v Praze 8. Napadeným rozsudkem ze dne 22.7.2004, čj. 24 C 130/2002-148, soud k výpovědi z nájmu přivolil a uložil stěžovatelům byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty. Rozsudek odůvodnil tím, že předmětný byt získal 1. žalovaný (stěžovatel) na základě výměny bytů v roce 1998. Od září 1998 v bytě bydlel se svou manželkou, společnou dcerou J. a se svou dcerou A. C. Protože se jednalo o byt 1+kk, odstěhovala se 2. žalovaná (stěžovatelka) i s nezletilou dcerou J. do bytu na Slezské ulici v Praze 3. Manželství stěžovatelů však nadále fungovalo, nedošlo mezi nimi k žádnému odcizení, byli finančně propojeni, stravovali se podle potřeby někdy společně, někdy každý zvlášť. Stěžovatel někdy jel ze zaměstnání do bytu na Prahu 3 za manželkou a dcerou, kde občas přespal, měl zde i své věci. Někdy jel do předmětného bytu. Stěžovatelé spolu chodili do kina, trávili společné víkendy, dovolené atd. Stěžovatel od roku 1995 hradí splátky bytu ve Slezské ulici. Hodně času spolu stěžovatelé trávili v domě U Pazderek, občas tam přespali. V roce 2001 podala dcera A. C. žádost o přechod nájmu předmětného bytu, kde, jak uváděla, žila se stěžovatelem ve společné domácnosti od 1.9.1998 do 2.10.2001 kdy se stěžovatel odstěhoval do domu manželky na ulici U Pazderek.
Z uvedeného zjištění obvodní soud dovodil, že byť stěžovatelé, jako manželé, bydleli každý jinde, vzniklo jim právo společného nájmu k předmětnému bytu, které trvá. Jejich manželství fungovalo, nedošlo ke zrušení manželského soužití ani k trvalému rozvratu, manželé se navštěvovali, přespávali na obou adresách a manželství plnilo svou společenskou funkci.
Podle obvodního soudu stěžovatelé neprokázali splnění podmínek přechodu práva nájmu bytu na A. C. U přechodu práva nájmu na osobu blízkou musí jít u původního nájemce o trvalý úmysl vést společnou domácnost. V daném případě se jednalo o úmysl přechodný, neboť stěžovatel se zdržoval i v bytě v Praze 3 a rovněž se všichni zdržovali v rodinném domě U Pazderek. Již v roce 1998 při nástupu na vysokou školu uváděla tuto adresu A. C. jako adresu pro doručování a stěžovatel jako adresu svého bydliště při nástupu do zaměstnání v roce 2001. Protože manželství nadále fungovalo, nezaniklo stěžovatelce právo nájmu k předmětnému bytu tím, že se z něj odstěhovala. Domácnost stěžovatelů byla vedena na dvou místech - v bytě v ulici Slezská a v domě U Pazderek. Soud zdůraznil, že z uvedených důvodů na souzený případ není možné aplikovat ust. §708 občanského zákoníku o opuštění společné domácnosti. Existence společného nájmu bytu manžely je pak překážkou toho, aby nájem bytu mohl přejít z jednoho ze společných nájemců na třetí osobu. Sami stěžovatelé (žalovaní) předmětný byt neužívají, bydlí v rodinném domě U Pazderek, mají tedy zajištěno bydlení. Proto soud přivolil k výpovědi podle ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zákoníku (neboť stěžovatelé-nájemci mají 2 byty) a uložil jim předmětný byt vyklidit bez bytové náhrady.
K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.5.2005, čj. 12 Co 75/2005-180, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Uvedl, že soud I. stupně si pro rozhodnutí obstaral potřebné skutkové podklady, přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo a nepochybil ani při hodnocení důkazů a právním posouzení věci. V ustálené judikatuře je pojem "společné domácnosti" vykládán tak, že pro obě skupiny osob uvedených v §706 odst. 1 věta první a druhá občanského zákoníku je třeba, aby jejich soužití s nájemcem bytu bylo trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné skutečnosti, které svědčí o úmyslu vést takové životní společenství. Spolužití jiné osoby s nájemcem bytu musí být uskutečňováno v témže bytě. Z pojmu domácnost vyplývá, že každý občan může být příslušníkem jen jedné domácnosti. Pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb a žijí v trvalém spotřebním společenství, pak založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství není možné z hlediska §115 občanského zákoníku právně uznat. Pokud stěžovatelé vedli společnou domácnost, byť tak činili při odděleném bydlení, je pojmově vyloučeno, aby stěžovatel vedl další společnou domácnost se zletilou dcerou A.C. v předmětném bytě a aby byl právním následkem opuštění této společné domácnosti stěžovatelem přechod práva nájmu na zletilou dceru A.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 5.4.2006, čj. 26 Cdo 2827/2005-215, odmítl jako nepřípustné, neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam. Jiné důvody přípustnosti dovolání v úvahu nepřicházely.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že svým podáním směřuje především proti závěrům obecných soudů týkajícím se existence společných domácností stěžovatelů a dále stěžovatele s jeho dcerou A. Podle stěžovatelů totiž soudy učiněná skutková zjištění nesprávně zhodnotily.
K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z něho vyplývá, že se stěžovatel střídavě zdržoval v předmětném bytě i v bytě v Praze 3 a rovněž se spolu s manželkou, jejich společným dítětem a s dcerou A. C. občas zdržovali v rodinném domě U Pazderek. Stále se však podílel na úhradě společných potřeb se svou manželkou (stěžovatelkou) a je nepochybné, že vedli společnou domácnost. V ustálené judikatuře, na niž poukazují obecné soudy, je pojem "společné domácnosti" vykládán tak, že pro obě skupiny osob uvedených v §706 odst. 1 věta první a druhá občanského zákoníku je třeba, aby jejich soužití s nájemcem bytu bylo trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné skutečnosti, které svědčí o úmyslu vést takové životní společenství (viz též Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání, Praha, C.H.Beck 2004, str.1043 a násl.). Jestliže sami stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na to, že jim oddělené bydlení vyhovovalo a že to nemělo na fungování manželství (a tedy na existenci společné domácnosti) vliv, je odůvodněný závěr obecných soudů, že stěžovatelé jsou nadále nájemci předmětného bytu; ostatně, lze jen stěží dovozovat, že stěžovatel hodlal vytvářet podobně trvalé společenství jako se svou manželkou i se svou zletilou dcerou A., která, jak vyplývá ze spisu, navázala známost a v bytě s ní v současnosti žije její přítel. Ústavní soud - posuzováno z hlediska ústavnosti - souhlasí se závěrem obecných soudů, že pokud manželství trvá, manželé se podílejí na úhradě společných potřeb a žijí v trvalém spotřebním společenství (jak se v posuzovaném případě i stalo), pak založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství není možné; je tedy pojmově vyloučeno, aby stěžovatel vedl dvě společné domácnosti.
Ústavní soud již judikoval (viz. např. nález sp.zn. IV. ÚS 8/05, www.judikatura.cz), že ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku omezuje smluvní volnost vlastníka bytového domu v užívání jeho věci. Účelem tohoto rozsáhlého omezení je ochrana faktických nájemníků, které pojila s nájemcem velmi úzká vazba, což se mj. projevilo tím, že s ním trvale žili před jeho smrtí (opuštěním společné domácnosti), a kteří se tak spoléhali na zajištěnost své potřeby a nemohou ji "ze dne na den" uspokojit jinak. Toto omezení však nesmí být zneužíváno k účelům jiným, např. k získání výhodného bydlení účelovým jednáním, jež naplní dikci, ale nikoli účel omezujícího ustanovení.
Z hlediska čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny je nepřípustné, aby ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku poskytovalo ochranu zde vyjmenovaným příbuzným nájemníka, kteří tuto výjimečnou možnost využijí v rozporu s úzce vymezeným účelem tohoto ustanovení. Soudy jsou ústavně zavázány pečlivě prověřovat, zda osoba tvrdící splnění podmínek přechodu nájmu nezneužívá zákon na újmu vlastníka domu (bytu). To obecné soud v posuzovaném případě učinily, pro rozhodnutí obstaraly potřebné skutkové podklady, přihlédly ke všemu, co vyšlo za řízení najevo a ani při hodnocení důkazů a při právním posouzení věci nepochybily.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje Ústavní soud na jeho odůvodnění, které je ústavně konformní a tedy i z hlediska Ústavního soudu nezpochybnitelné.
V předmětné věci tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Pokud jde o požadavek stěžovatelů, aby Ústavní soud vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k novému jednání a zavázal jej, aby se vyrovnal se zjištěnými vadami řízení a s hodnocením provedených důkazů, popř. aby sám znova rozhodl ve věci a žalobu zamítl, poukazuje Ústavní soud na to, že je tak stavěn do role další soudní instance, která, jak uvedl v řadě svých rozhodnutí, mu nepříslušní. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a rozhoduje a řeší pouze otázky zakotvené čl. 87 Ústavy a nemůže ve své činnosti nahrazovat obecné soudy.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu